U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zrádná kráska
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
Někdy je lidový název rostliny lehce pochopitelný, jindy se nad ním musí člověk pořádně zamyslet. Taková je i třemdava bílá.
Místy bývá přezdívána jesenka – proč, když kvete v květnu a červnu? Jinde má pojmenování hořící keř – to už nám trochu naznačuje její vlastnost: celá rostlina je prosycena voňavými silicemi, které se zvláště za parných dnů s omamnou vůní intenzivně odpařují a jsou zápalné. Mnozí botanici dokonce tvrdí, že za zvláště horkého počasí se samy vzněcují. Další přezdívka bílý kořen je už srozumitelná, je odvozena od barvy oddenku. Nejrozšířenějším lidovým jménem bylo červdava, snad podle něj vytvořil Čelakovský dnešní název třemdava. Toto pojmenování vyjadřuje její léčivou vlastnost, ke které byla používána. Větvený oddenek obsahuje alkaloid dictamnin, silice a hořčiny, jež v odvaru pomáhaly vesničanům zbavovat se střevních parazitů a zažívacích potíží. Třemdava byla odedávna známou léčivkou, její bílý kořen sbírala už ve 12. století učená abatyše sv. Hildegarda jako lék na vředy a proti otravám. Jeho účinnost byla prý tak veliká, že dokázal vytáhnout i zalomený šíp z rány. Třemdava bílá je chráněnou vytrvalou rostlinou teplých slunných strání a skal či okrajů světlých hájů. Rozšířena je po celé střední a jižní Evropě, objevuje se i na Sibiři, v severní Číně a na Himálaji. Je asi metr vysoká, většinou s jednoduchými lodyhami, v horní části černě žláznatými, vonícími výrazně po skořici. Vřetena listů jsou úzce křídlatá. Na vrcholu rostliny je krásný hrozen květů. Každý má do žláznatého kalichu posazenu dekorativní korunu narůžovělé barvy s tmavým žilkováním. Z ní vyčnívá deset obloukovitě prohnutých tyčinek směrem vzhůru. Květy připomínají orchideje. Krása třemdavy je ale zrádná. Je totiž jedovatá a obsahuje fotosenzibilizující látky – furanokumariny, furanochinolinové alkaloidy, flavonoidy, silice a hořčiny. Zvláště za slunečného počasí se odpařují z rostliny fotosenzibilizující látky. Když se dostanou do bezprostřední blízkosti lidské pokožky, způsobují nepříjemné kožní vyrážky a pálivé mokvající záněty. Proto když se v přírodě setkáme s třemdavou, potěšíme se s ní pouze pohledem, ale nikdy se jí nedotýkáme.
