Zpívání u řeky

Když se rozezní cimbál a k tomu se přidají housličky, zastaví se u chalupy Štruncových na jihu Čech čas. Sousedé zmlknou a naslouchají krásným melodiím, které zpívají a hrají Dalibor s Kateřinou.

Štruncovy netřeba dlouho představovat. Pokud vám neřekne nic jejich příjmení, tak vězte, že jsou to muzikanti, kteří hrají se sourozenci Ulrychovými ve skupině Javory a s partou učitelů hudby v kapele Cimbal Classic, který je jejich profilovým souborem. Kromě toho, že oba hudbě učí, Dalibor na brněnské konzervatoři a Katka na základní umělecké škole, je Dalibor i autorem nejenom hudby divadelní, klasické, ale i písniček, které s Kateřinou zpívají.
Chalupu u Moravské Dyje si pořídili v roce 1997 a představovala pro ně zhmotnělý sen. Toužili po přírodě a také po větší svobodě a soukromí, protože žijí v Brně. „Začátky našeho chalupaření byly náročné,“ přiznává Dalibor. „Mysleli jsme, že budeme jen odpočívat. Ale tak to nebylo.“ Postupně se totiž projevovaly vady zakoupeného stavení: vlhké zdi, nebezpečná elektrika, eternit na střeše a jak se ukázalo, k chalupě nepatřil ani celý okolní pozemek, jak si mysleli.
„Vůbec jsme domům nerozuměli, vybírali jsme srdcem. Chyběl nám odborník, který by nás upozornil na nedostatky. Dnes už ale nelitujeme, i když na mnohé svoje omyly nezapomínáme,“ usmívá se Katka.

Když Dalibor s Katkou domeček kupovali, byl nevzhledný, modré šambrány vznikly, až když se dělaly omítky

Chalupa vyžadovala rekonstrukci

Pojďme si představit chalupu a její okolí. Vesnice se nachází v příhraniční oblasti na Slavonicku, jednou za týden sem zajíždí pojízdná prodejna, dvakrát denně autobus. Žije tu několik usedlíků, zbytek jsou chalupáři. Domeček Štruncových je nejmenší ve vsi, vždycky ho prý obýval ten nejchudší člověk z obce. Současní majitelé vzpomínají, že se tu před třemi lety zastavil pán z Německa, který říkal, že zde žil před válkou s rodiči a osmi sourozenci. Tehdy měli dvě místnosti a život jim zpestřovala koza. Štruncovi mají pokojů více, protože dali na rady architekta – rodinného přítele –, kterého si přizvali, a bývalý kurník, kůlnu a garáž v jednom proměnili v kuchyni a sociální zařízení.
Práce dělí majitelé na dvě období. Během první fáze rekonstrukce vystěhovali původní nábytek, udělali omítky a postavili malou pergolu. Ukázalo se však, že to nestačí. Zdi zůstávaly stále vlhké. Proto přistoupili k druhé fázi rekonstrukce. Odkopali zdi, aby je mohli odizolovat a rýhu vyplnit štěrkem, položili střešní krytinu na částečně obnovené krovy a nové laťování a začali řešit proměnu zmiňovaného „kurníku“. Do toho ovšem přišla velká voda a po pěti letech znovu. Řeka prostoupila celým podložím a dostala se až do chalupy. Všechno plavalo, v nové kuchyni byl metr vody. Když voda opadla, Štruncovi se rozhodli pro opatření proti další pohromě. Nechali navézt dvanáct tater zeminy, aby se pozemek zvedl. Pak postavili novou pergolu protažením stávající střechy a položili kamennou dlažbu na nově vzniklé zápraží. „I dnes je na domě vidět od povodní odfouklá omítka, ale to už neřeším,“ mávne rukou nad maličkostí Dalibor.

Dvířka u skříně jsou originální, z nabatikovaných prostěradel

Řemeslníky vozili z Brna

Dispozičně se prostor změnil velmi účelně a prakticky, ovšem nikoli razantně. Nejvýraznější změnou byl přerod původní obytné světnice s kuchyní na společenskou místnost s krbem. Ložnice s okny ve štítě chalupy zůstala ložnicí. Obě místnosti jsou stylově propojeny vestavěným, originálním ručně vyráběným smrkovým nábytkem.
Jak už bylo řečeno, chalupáři přistavěli kuchyni s koupelnou a sociálním zařízením na místě někdejší kůlny. Ta byla ještě z vepřovic. Nové místnosti jsou zděné z klasických pálených cihel. Přibyla v nich okna, která tu nebyla, v obytné místnosti jedno okno naopak zrušili a je z něj nika. Úplně nakonec vznikl pokoj pro hosty v podkroví.
„Na stavební úpravy jsme si po určitých zkušenostech většinou najímali řemeslníky z Brna. Oba jsme profesně naprosto vzdáleni stavařině a sehnat tady slušného řemeslníka, který by na nás nechtěl jen vydělat, byl až na čestné výjimky problém,“ potvrzují Dalibor s Katkou. „Truhláře jsme ale zvolili místního, i když až na druhý pokus.“ A pak popisují s tím spojené potíže: „Zadali jsme výrobu nábytku do krbové místnosti, který byl architektem do detailu vymyšlen. Truhlář si ovšem práci udělal po svém a jinak. Dřevo uhladil, nalakoval a nerespektoval zadání. Nejdříve jsme nábytek přivezli, ale po jeho rozmístění jsme usoudili, že takhle tedy opravdu ne. Byl to náš první velký vzdor a začátek chalupářského sebevědomí. Truhlář si své dílo musel odvézt a my jsme si našli jiného, který sice nad našimi přáními kroutil hlavou, ale sezení udělal tak, jak jsme chtěli: jsou na něm stopy ruční práce – vrypy po dlátu. Postupně nám vyráběl veškerý nábytek a stal se z něj náš dobrý kamarád, který ještě neví, že ho jednou budou čekat okna!“

Dalibor a Kateřina Štruncovi

Romantika pod hvězdami

„Nechali jsme si udělat rozpočet na zobytnění celého podkroví, zatím tam je jeden pokojík pro hosty a bude muset stačit, stálo by to příliš peněz a energie,“ hodnotí Dalibor. „A jezdilo by nám sem ještě více kamarádů a na to už fakt nemáme!“ směje se.
„Stárneme,“ říká bez obalu Katka. „Dřív jsme vítali celou společnost a u ohně se hrálo až do rána. Dnes chodíme dřív spát a jsme klidnější. Když jsme měli v chalupě vodu, spali jsme s dětmi, se psem a sousedovic kočkou pod hvězdami. Bylo to romantické… Tolik hvězd ve městě neuvidíte. Uvědomili jsme si, že je kolem nás a nad námi něco velkého, stabilního a všechny starosti jsou proti tomu malicherné a pomíjivé.“

Text: Martina Lžičařová
Foto: Petr Živný

Zpívání u řeky