U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zpívající domečky
Kategorie: Víkend | Autor: Podle časopisu Art & Décoration zpracovala MI
“Ave Caesar, Victor Imperator!” Tak nevítaly císaře Augusta jen nadšené davy v ulicích starověkého Říma, ale doma mu pak hold vzdával i jeho oblíbený havran, jehož si císař dovezl až z Egypta. V tehdejší vznešené římské společnosti byli podle Cicera ptáci v klecích znakem úspěchu a spořádaného rodinného života. Ten zvyk se k nim rozšířil z Egypta, ale z ochočených pěnkav, strak či špačků se těšili již staří Řekové. A v ulicích Pekingu můžeme dodnes potkat pyšné majitele malých opeřenců, kteří své miláčky v bambusových klíckách vyvenčují tak, jako my své pejsky. O tom, že ochočení ptáci v klecích provázejí člověka prakticky odjakživa svědčí i nejrůznější zmínky, dochované v historických dokumentech – například v účtech francouzských královských rodin 14. a 15. století. Královské klece nebyly pochopitelně jen tak ledajaké, často byly ze zlata, zdobené drahým kamením. Mnohé z těchto malých klenotů ovšem nikdy nehostily živého opeřence. Bývaly spíš schránkou malých drahocenných figurek, umělých ptáčků, naplněných vonným pudrem z Kypru, jenž se používal k osvěžování vzduchu v místnostech. V 17. století se rozmohla móda exotů – a to do té míry, že v Paříži dokonce založili jednak obchodní společnost, zabývající se jejich dovozem a prodejem a jednak sdružení, jehož členové jako jediní měli právo na výrobu všech druhů klecí (kromě těch z proutí, určených pro kuřata a veškerou drůbež). Museli ovšem dodržovat řadu pravidel. Například se přísně dbalo na to, aby měl zákazník již od prvého pohledu jasno – a tak se rozlišovaly dva typy klecí. Vysoké neboli “zpívající” byly určeny pro samečky a nízké neboli “němé”, byly domovem samiček, určených k reprodukci. V 18. století nastal zlatý věk této módy. Impuls k tomu, jak už to bývá, přišel seshora: pro oranžérii ve Versailles byla objednána řada klecí a brzy bylo nemyslitelné, aby některé vznešené šlechtické sídlo nemělo svou vlastní voliéru. Kdo chtěl být elegantní musel vlastnit nějakou drahocennou klec. Klícka madame Pompadour například měla ebenové sloupky s měděnými pozlacenými hlavicemi a stříbrná krmítka. Začaly se také vyrábět rozkošné klícky z porcelánu či fajánse, často inspirované neoklasicismem. Manufaktura v holandských Delftách, vyrábějící klícky z fajánse, fungovala až do začátku 20. století. Další velkou módou této doby se staly automaty. Skvostné pozlacené klícky hostily malé mechanické ptáčky, kteří zpívali, hvízdali nebo vrkali. Ptáček markýzy du Chatelet uměl zahvízdat šest různých melodií! V polovině 19. století nastal nový rozmach “ptačí módy”. Sestoupila totiž mezi lid a s rozmáhajícím se měšťanstvem rostlo i množství doma chovaných opeřenců. Nemalou zásluhu na tom měly i zimní zahrady, které se stávaly nedílnou součástí každé bohaté domácnosti a domovem papoušků, kanárků a andulek. Svého vrcholu dosáhla i výroba klecí, které začaly připomínat zámky, paláce a panství. Angličtí výrobci se například nechávali inspirovat úspěchem Křišťálového paláce ze světové výstavy v Londýně roku 1851 – první konstrukce ze skla a kovu, či exotickými stavbami, jako byl například indický Tádž Mahál. Francouzské klece té doby byly sice poněkud umírněnější, příliš však za svými anglickými kolegyněmi nezaostávaly. Jejich předobrazem se stávaly místní stavební motivy a u většiny z nich se již začal objevovat nový prvek – hák nebo očko, umožňující zavěšení. Moderní doba pochopitelně přináší pragmatismus i do tohoto oboru. Ve 20. století vítězí při výrobě klecí praktické hledisko. Materiálem se stává převážně kov a tvary se maximálně zjednodušují, neboť se začíná víc myslet na snadnou údržbu než na estetický dojem. Při pohledu na půvabná dílka minulosti však člověka maně napadne, že je to možná škoda.
