Znovuzrození Trchalíkovy usedlosti

Pojďte s námi navštívit dům na jihovýchodní Moravě, který je místem rodinných i společenských setkání a příkladem citlivé rekonstrukce významné památky tradičního venkovského stavitelství.

Vesnice Šumice patří mezi typické obce moravského Slovácka s obvyklou řadovou zástavbou někdejších zemědělských usedlostí s navazujícími dvory a rozlehlými humny. Nejbližším městem je jen několik minut jízdy autem vzdálený Uherský Brod, blízko je odsud i do oblíbených lázní Luhačovice a na dohled jsou hřebeny Bílých Karpat. Najdete tu i zastávku Vlárské dráhy, což je už od konce 19. století významná železniční spojnice mezi Brnem a slovenskou Trenčanskou Teplou. A při průjezdu vesnicí můžete zahlédnout i Trchalíkovu usedlost, což je sice rodinná chalupa, ale zároveň architektonická památka a také místní kulturní fenomén.

Překvapení ve dvoře

Z ulice je to „jen“ nijak zvlášť velký dům s pěkně opravenou modrobílou fasádou, krásně dekorovanými dřevěnými okny a nikou pro sošku strážného anděla. Příslovečné „spadnutí brady“ se dostaví teprve v okamžiku, kdy projdete dřevěnými vraty na dvůr. Což se vám mimochodem může podařit přece jen o něco častěji, než tomu bývá u běžných soukromých domů, protože tenhle dům pravidelně zve šumické sousedy a hosty místních společenských událostí k návštěvám. Pokud ovšem vstoupíte do rozlehlého dvora poprvé, naskytne se vám pohled, který byste nečekali.
„V domě původně hospodařil můj dědeček a po něm ho zdědila moje matka,“ vypráví spolumajitel usedlosti Petr Janíček, jehož předkové tady žili už od 18. století. „Vlastně jsme původně ani netušili, jaký má potenciál. V době rozhodování, jak ho opravit, jsme požádali o konzultaci památkáře z Uherského Brodu. Ti sem přijeli a byli příjemně překvapení.“
Není divu, protože především hospodářské budovy tady zůstaly do značné míry zachované bez toho, že by je příliš poznamenaly jindy tak obvyklé účelové dostavby či neodborné opravy.

Dominantou kuchyně jsou krásná kachlová kamna v podobném odstínu, jaký má fasáda

Dub a došky

Nejstarší stavbou je tu dřevěná stodola z první poloviny 19. století. Je postavená z dubového dřeva a původně byla pokryta doškovou střechou, kterou dědicové domu při rekonstrukci obnovili do někdejší podoby. Obytný výminek byl postaven na počátku 20. století a sestává z dvou místností v přízemí a sýpky v patře, kde se v dobách hospodaření sušily byliny či luštěniny. Z počátku 20. století pochází rovněž vozovna ve dvoře, která sloužila k uskladnění povozů. Nad nimi na půdě se skladovalo seno. Za stodolou se zachoval i funkční žentour, který ještě před zavedením elektrické energie poháněl mlátičku. V zahradě pak najdete i nově postavenou kopii původní, v 80. letech minulého století zbourané sušírny ovoce s kotlem na vaření trnek.
„V rodině vždycky existoval silný vztah k tradicím, navíc jsme tady nepotřebovali řešit bytovou situaci. Rozhodli jsme se tedy vytvořit místo, kde se bude celá rodina scházet a postupně se vše vyvinulo tak, že už se tady setkává půlka vesnice,“ vypráví Petr Janíček, zatímco sedíme na pěkně vyřezávané lavici v kuchyni, jíž dominují krásná kamna z bleděmodrých kachlů. Dobovým nábytkem je zařízena i sousední světnice. „Ani spousta místních lidí vůbec netušila, co se ve dvoře skrývá, ale někteří samozřejmě ano, protože to bývala tradiční velká zemědělská usedlost a lidé sem dříve přicházeli i za prací. A později, v době reálného socialismu, prodával můj děda jako malozemědělec brambory a řepu. Z dětství si pamatuju, jak měl v podvrátí váhu decimálku a lidé si sem přicházeli nakoupit,“ vzpomíná Petr Janíček.
Obytná část chalupy je se smíšeného zdiva a nepálených cihel –kotovic. Novější stodolu už stavěli z pálených cihel, u starší stodoly jsou její zděné části z kotovic a kamene. Převažuje však dřevo a za zmínku stojí, že dvě stě let staré dřevěné části stodoly zůstaly zachované téměř z devadesáti procent až do počátku rekonstrukce, která byla zahájena v roce 2009.
„Na maximálním zachování původního stavu ostatně trvali i památkáři, takže i poškozený trám se neměnil celý, ale jen jeho nejvíce zničená část. Pěkně se to pospojovalo dřevěnými čepy,“ popisuje spolumajitel domu. „Konstrukce střechy je dubová a přesto, že do stodoly léta pršelo, měnily se nakonec jen tři krokve. Tesaři říkali, že krovy držely tak pevně pohromadě, že je vůbec nešlo rozebrat, dubovému dřevu totiž vlhkost vůbec nevadí.“

Při rekonstrukci se na nádvoří podařilo odkrýt zachovalou štětovanou kamennou dlažbu

Příliš úzké schody

Dnes Petr Janíček konstatuje, že vůbec nejtěžší bylo počáteční rozhodnutí, jakou cestou se při rozsáhlé obnově statku vydat. „Byly tady tři objekty k náročným opravám a nebylo možné očekávat, že se investice do nich jakkoli vrátí, to v žádném případě. A jen střecha na dřevěné stodole stála půl milionu. Bylo nutné vynaložit opravdu velké částky a samozřejmě se vyskytla řada provozních problémů. Něco se například nelíbilo památkářům a muselo se to předělat. S něčím jiným měli problém zase hasiči nebo stavební úřad. Rekonstruujete podle současných norem a nikoho nezajímá, že stavba vznikala v době, kdy platily normy úplně jiné,“ připomíná Petr Janíček.
Problém byl například se schodištěm do patra, kam vedly takzvané mlynářské schody. „Tak příkré schody ale podle stavebního úřadu nemohly vést do obyvatelného podkroví. Dnešní normy něco takového nedovolují, ale uspořádání domu zase neumožňuje ten prostor jakkoli rozšířit. Úřednicí se ale nakonec vždy zachovali jako normální lidé a občas možná i přivřeli oko.“

Návrat v čase

Nákladná rekonstrukce trvala šest let a zpočátku nebylo jednoduché najít řemeslníky, ovládající tradiční, často už nepoužívané běžně technologie. „Samozřejmě bychom to nezvládli bez dotací. Problém byl i v tom, že rekonstrukce tohoto typu vyžaduje práce, které zdaleka neumí každý řemeslník. Na doškovou střechu jsme třeba čekali dvě sezóny, než měli dodavatelé čas.“
V obnovené kráse se usedlost zaskvěla v roce 2015 a o dva roky později získala titul Lidová stavba roku ve Zlínském kraji. „Přineslo nám to určitou propagaci i nějaké peníze, které jsme zase mohli investovat do oprav, protože úplně hotovo tady patrně nebude nikdy,“ říká Petr Janíček a vzápětí odchází pomáhat s přípravami na hody, které se tady v době vzniku reportáže zrovna chystaly.
Usedlost totiž slouží i jako malebné zázemí k pořádání akcí pro veřejnost a díky důsledné rekonstrukci tady lze prožít chvíle doteků s kořeny minulosti velmi přirozeně a autenticky. To oceňuje i spousta „šumičanů“, kteří si sem při podobných příležitostech zajdou třeba poslechnout dechovku a popít víno nebo burčák. A když ruch utichne a vrata do ulice se zase zavřou, můžete snadno propadnout iluzi, že jste se vrátili v čase o sto let zpět.

Text a foto: Richard Guryča

Znovuzrození Trchalíkovy usedlosti