Zmizely by ze světa

Větších či menších skanzenů je v České republice už téměř čtyřicet. Vznikají buď snahou o zachování původních staveb na jejich místě nebo jejich přemístěním do vhodné lokality. V některých případech se ty, které už vzhledem k jejich stavu není možné přemístit, zcela rekonstruují. My vás chceme upozornit na několik objektů, o jejich zachování se zasloužili dva osvícení majitelé tradičních chalup.

Musely ustoupit novému

Architekt Jiří Mrázek zdědil po předcích chalupu na Křivoklátsku. Byla postavena z kamene v roce 1830, kdy v okolí ještě převládaly stavby roubené ze dřeva. Přiznává, že v mládí, někdy od svých patnácti let, o nějaké dřevěnce snil. Ve dvoře u jejich chalupy pro ni bylo místa dost. Sen si splnil až o dalších patnáct let později.

Špejchárek je moc pěkný, zdobený řezbou na dřevěných sloupcích i zábradlí

Když Jiřímu táhlo na třicítku, řekl si, že když do té doby neobjevil nic původního, koupí staré trámy a postaví roubenku podle vlastního projektu. Vydal se shánět materiál do okolních vesniček a ve Vejvanově náhodou koukl přes branku do dvora u jednoho stavení. A uviděl roubený domeček.

Ještě pohled na špejchar pře střechu pastoušky; vidíme tradiční vikýř, kterým se kdysi podávali seno.

„Majitel mě pozval dál a posteskl si, že bude muset špejchárek zbourat. Jeho maminka chtěla, aby tam postavil zděnou vilu. Ptal jsem se, zda by domek neprodal a on okamžitě souhlasil. Tak dlouho bourání odkládal, až začalo téct do střechy a v krovu se objevila dřevomorka. Namaloval jsem mu nějaké plánky a špejchárek jsem dostal zadarmo. S jednou podmínkou. Přál si, aby mohl vidět, až bude zase stát. Když bylo ve čtyřiadevadesátém hotovo, přivezl jsem ho i se sestrou k nám. Všichni jsme tenkrát slzeli.“
Asi tři roky nato projížděl chalupář Roztokami u Křivoklátu a přes plot jedné chalupy uviděl další špejchárek. Přesně takový, jaký pro uzavření dvora a kousku zahrádky ještě potřeboval. „Majitel říkal, že by ho stejně zboural, protože potřebuje volný vybetonovaný dvůr kvůli nějakému podnikání. Domek byl plný harampádí, které jsem nakonec musel vyklidit sám. Ke své radosti tam objevil i poklady – staré dřevěné lopaty, ošatky a zajímavé kousky starého nábytku. Se svolením majitele se stěhovaly se špejchárkem. Aby se to nepletlo, u Mrázků stavbičce říkají pastouška.

Pod pavlačí majitelé skladují dřevo – každý kout je v tomto dvoře využit

Na škůdce bez chemie

Při návštěvě nám neušly stopy po červotočím hodování a ve trámech roubenek dokonce i větší otvůrky, které ve dřevě zřejmě zanechal tesařík. Majitel má k těmto „nájemníkům“ vztah velmi benevolentní. Nejdřív použil roztok boraxu, natíral dřevo nálevem z feferonek a speciálním česnekovým utrejchem, ale nakonec zvolil jednodušší řešení.

U poněkud menší a jednodušší pastoušky musel majitel část přední stěny a dřevo v okřídlí štítu doplnit

„Tesařík není tak rychlý, abych já z toho měl problém. Navíc mu staré dřevo nechutná. A když domek větrá, není důvod k obavám. Průvan a hluk nemá rád ani červotoč. Rakušani a Italové v Tyrolích přestali ve skanzenech na dřevěné stavby chemii úplně používat. Větrají v nich a občas zatopí a nechají kouř, aby se tam motal. Tak proč bych já měl používat nějaké jedy, které škodí lidem i dřevu.“

Od dřevokazného hmyzu přešla řeč na dřevomorku. „Kdysi se kvůli ní bouraly a pálily celé domy. Ale třeba Angličani říkají, že ji stačí jenom hlídat. Dřevomorka bude spát, dokud ji nezačnete zalévat.“ Takhle ji Jiří hlídá v pastoušce, kde se před lety objevila. Stavbička dostala novou lepenkovou střechu, takže shora je sucho. A odspodu? Tam je sice vody dost, protože nedaleko je v zemi pramen. Ale ten majitel stahuje do studny, která zásobuje chalupu. A zbytek vypijí dva rozložité ořešáky.

Prasečí chlívky už stojí v zahradě třetím rokem

Jak to dopadlo s chlívky?

Pak začal Jiří o tom, že by ještě chtěl v dolní části zahrady, naproti pastoušce, postavit roubené prasečí chlívky, které by prostor krásně uzavřely, zatvářila se nesouhlasně. Od té doby však uplynulo ??? let. v příloze posílám fotku domečku pro děti/prasečích chlívků a také jeho návrh .

Dřevo jsem koupil na podzim roku 2015 a v srpnu následujícího byla stavbička hotová.

Pohled do útulné světničky ve špejchárku, kde se dá v létě posedět i přespat

Doplnily usedlost

Přesuňme se teď do památkově chráněné usedlosti na Berounsku, kde nás uvítal Jiří Klimeš. „Dvory statků a větších hospodářství bývaly v minulosti obklopeny dokola stavbami,“ připomíná. „Na obytný dům navazovaly chlívky, vzadu dvůr příčně uzavírala stodola a na druhé straně stály obvykle maštale pro koně a sýpka, lidově zvaná špejchar. Chtěli jsme i u našeho stavení uzavřít prostor tak, jak to na vesnici kdysi bývalo,“ vedl nás ke stodole, krásné svým starým i novým dřevem.

U stodoly bylo nutné doplnit části stěn a štítů, které už předchozí majitel spálil

„Tady stodola kdysi stávala, takže to je opravdu návrat k původnímu stavu. My jsme ji už sice nezažili, ale máme pár starých obrázků. Tato stavba je přenesená z nedalekých Bratronic. Majitelé dokonce začali stodolu bourat a dřevo pálit. Zachovala se část krovu a jedna perna (boční část s vraty), takže jsme ji museli dostavět.“

Uvnitř pravé části stodoly jsou různé stroje a nářadí, vlevo, kde se dá prostor otevřít posuvnými vraty i z boku, je posezení. Díky plynové zahradní lampě je tu prý příjemně i v chladnějších dnech. A potomci si oblíbili hlavně houpačku, které poskytlo nové nadpraží ten správný trám.

Část, kde je perna, je roubená z původního dřeva

Stejně tak životu slouží i rámová kolna přenesená z nedalekého Křešína, kam majitel přemístil většinu nářadí, a roubený špejchárek z Cekova. Tam Klimešovi zařídili letní spaní pro hosty.

Prostor pro odpočinek je dlážděný starými topinkami; díky plynové lampě se tu sedává až do mrazů

Některé poškozené trámy stodoly bylo nutné doplnit plombami; jsou připojeny dřevěnými hřeby

Předjarní pohled na krásné staré roubení špejchárku; spáry jsou vyplněny tradiční hliněnou mazaninou s příměsí slámy

Text: Marie Rubešová
Foto: Martin Mašín, Jiří Klimeš a Jiří Mrázek

Zmizely by ze světa