U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zloděj ve spíži
Kategorie: Zajímavosti | Autor: Jan Rys
PŘÍRODA
Jsme nemile překvapeni, když poznáme, že naši pečlivě uzamčenou špajzku navštěvuje zloděj. Mám teď na mysli toho malého čtyřnohého, kterému stačí protáhnout se všude pouhou škvírkou. Jen zkušený člověk ale ví, o jakého chlupatého pobertu skutečně jde. Každý z těch zlodějíčků totiž zanechává identifikační stopy. Když náš nos zachytí zápach myšiny, tedy myší moče, říká nám to, že se k nám skutečně nastěhovala myš domácí. Jakmile ale mizí větší množství potravin bez pachových stop, svědčí to o myšici. Nejčastější celoroční příživník v našem stavení bývá myš domácí. Většinou si zajišťuje dobré bydlo, a proto vyhledává lidská obydlí. Vede ji k němu instinkt i nos, který cítí blahobyt a teplo. Obvykle se pak myším rodinám natolik líbí hojnost potravy, že se pokoušejí u člověka vydržet navždy. Myš domácí se značně liší od myšice. Má menší oči i uši a jiné zbarvení. Šedohnědý, někdy až žlutavý hřbet nikdy není ostře oddělen od šedavého spodku těla. Myš domácí je taková šmudla a vždycky od moče a trusu ostře zapáchá “myšinou”. Rozmnožuje se po celý rok. Samička stihne za příznivých podmínek 6 až 10 vrhů mláďat do roka, v každém pak bývá 4 až 9 jedinců. Březost jí netrvá nikdy déle než dvacet dnů. Myší novorozenec je slepá a holá myší miniatura vážící asi jeden gram, takže jen obtížně jde uchopit mezi prsty. Prohlédne ve stáří dvanácti dnů a za necelý měsíc už je z něho dospělá myš. Při myším přemnožení mívají matky velké starosti i nouzi o hnízda. Jsou ale tak přizpůsobivé, že dokáží starostlivě odchovat v jednom hnízdě třeba až padesát mláďat. Myš se vůbec dokáže adaptovat na téměř jakékoli prostředí, jen když má dost potravy. Velká myší populace třeba žila dlouhá léta ve stálé tmě hlubinného dolu v místnosti, kde horníci svačili a odpočívali. Jiná zase se dokonce sžila se stálou teplotou pod bodem mrazu v potravinářských mrazicích boxech. První zahlédnutí vypoulených korálkově černých očí a velké lysé ušní boltce prozradí příslušníka rodu myšic, které se k člověku uchylují jen v době zimní nouze. Tehdy můžeme ve spíži zastihnout tři druhy našich myšic. Myšice křovinná žije v suchých křovinatých okrajích měst a vesnic nočním životem. Hledá si semena a plody, chutnají jí i četní bezobratlí. Je dost hojná, všude se výborně vyšplhá a skáče. Někdy jí proto lidé přezdívají skočka. Myšice je velice žravá a když se dostane k našim potravinám, natropí značnou škodu. Největší ze všech našich myšic je myšice lesní, dříve se jí říkalo žlutohrdlá. Žije pouze v rozsáhlejších lesích. Dokáže si ze všech semen vytvářet zásoby na zimu a teprve když dojdou, hledá spásu v lidském obydlí. Myšici lesní a křovinnou někdy i odborníci od sebe jen těžko rozeznávají. Poslední z trojice je myšice temnopásá. Je vzácná a setkáme se s ní hlavně na severu naší vlasti. Neskáče a nešplhá jako ostatní, jen slídí po zemi, často iza bílého dne. Lehce ji poznáme podle černého výrazného pruhu na hřbetě. Je také veliký žrout. Když se jich dostane několik do špíže, bývá to pohroma k pláči.
