Život v Sojčím údolí

Rubrika: Chalupy

Na samém konci malé šumavské obce, uprostřed lesů a pastvin, je hluboké údolí. Tady, stranou od civilizace, žije rodina Jaroslava Blovského. Velmi skromně, ale v dokonalé symbióze s okolní přírodou.

Ovce jsou ty nejlepší „sekačky“ na trávu

Jaroslav je původem z Prahy, avšak na Šumavu jezdil rád už jako malý chlapec. Když mu bylo souzeno, aby i dva roky základní vojenské služby strávil ve zdejších lesích, rozhodl se zůstat na Šumavě již natrvalo. Chalupu v Sojčím údolí objevil Jaroslav zhruba před dvaceti lety. Tehdy tudy projížděl jako pastevec státního statku na koni.

Tradiční šmolková barva podezdívky chalupě sluší

„Teprve když jsem jel kolem potřetí, všiml jsem si, že je tu nějaké stavení,” vzpomíná Jaroslav. „Byla to taková zarostlá pastouška v havarijním stavu, postavená přibližně v roce 1780. Koupil jsem ji a brzy začal s její rekonstrukcí. Z poloviny jsem musel stavení zbourat a začít téměř od základů. Asi rok poté se ke mně připojila a pomáhala mi moje partnerka. Bydleli jsme v jediné malé obyvatelné světničce.”

Všechno jen svépomocí

Jaroslav je manuálně zručný a vynalézavý, a tak téměř všechnu práci na přestavbě stavení zastal sám. Nejpracnější byla stavba komína, se kterou neměl žádné zkušenosti. Cihly vozil na etapy osobním autem. Postupně zrekonstruoval celé obydlí včetně podkroví. Dnes nejpoužívanější světnice – obytná kuchyně – vznikla z bývalého chlívku. Koryto, ze kterého se krmily kozy, zachoval, obložil dřevem a nyní slouží jako kryt pro domácí vodárnu a spižírna na kompoty.

Pec si Jaroslav s pomocí známého dokázal postavit sám

Z kamene, posbíraného v okolí, postavil s pomocí jednoho známého také pec. „Koupil jsem jenom pár šamotek a vrátka,” dodává Jaroslav. Sám udělal i kuchyňskou linku, zrekonstruoval koupelnu, položil v celé chalupě dřevenou podlahu a stropy obložil dřevem. Na mnohé z toho dalšího, co všechno ještě Jaroslav udělal, nás upozorňuje paní domu, protože on sám o tom mluví nerad.

Ekologická zahrada

Většinu léta tráví všichni na zahradě, která má rozlohu kolem 1 ha. „Začnu něco dělat na jedné straně zahrady a než skončím, mohu z druhé strany zase pokračovat,” usmívá se Jaroslav.

Pod ovocnými stromy se táhnou záhony s jahodami

„Zahrada není nijak pravidelné členěná. Snažím se zachovat přírodní ráz a pouze odděluji část třeba pro ovce, část pro husy labutí, další zas pro ovoce a zeleninu. Je to důležité pro hnízdění ptáků, pro hady, užovky, ještěrky a ježky, aby všichni měli ponechané to své. Žije tady hodně sojek, které na podzim dělají nálety na plody velkého ořešáku. Proto jsme údolí nazvali Sojčí. Trávu spásají hlavně ovce, jsou to ty nejlepší sekačky,” pochvaluje si Jaroslav.

Procházíme vrátky ve stráni do další části zahrady, kde se pěstuje zelenina, angrešt, rybíz a jahody. Jaroslav zkoušel také na velké oplocené ploše chovat králíky. Množili se rychle a za tři roky jich bylo kolem dvou set. Pak ale dostali králičí mor a chov skončil. Nějaký rok měl také koně. Nyní spíš touží mít třeba lamu, nebo pštrosy a pávy, prostě zvířata, která žijí z trávy a nepotřebují žádnou mimořádnou péči.

Šumavský kovboj

Jaroslav se svojí partnerkou mají tři děti, sedmiletou dceru a zhruba roční dvojčata. V Sojčím údolí mají všechno, co potřebují. Městský shon a ruch jim rozhodně nechybí. Vyznávají totiž svérázný přírodní, vegetariánský a samozásobitelský životní styl. Potraviny si nakupují jen nejnutnější. Například nekupují chleba, ale sami si melou mouku z obilí a z ní pečou domácí chléb.

Důležitou součástí hospodářství jsou i včelstva v dřevěných úlech

Usilují o co největší recyklaci, která šetří přírodu. Nemají proto splachovací, ale pouze suchý záchod. Vlastní sice novou velmi pěkně vybavenou koupelnu, ale když to počasí dovolí, většinu roku se rádi myjí a koupou v potoce, který v krásných meandrech protéká celou zahradou. Pitnou vodu mají také z vlastního zdroje, ze studánky nebo přímo z čistého horského potoka.

Do veliké stodoly lze uskladnit kromě jiného i palivové dřevo

Jaroslav měl k přírodě vždycky blízko. Kdysi pracoval i v Anglii na farmě a v Čechách na státním statku pásl krávy. Měl přitom k dispozici i koně, takže byl vlastně takovým šumavským kovbojem. Naučil se koně také zapřahat, a to dnes umí jen málokdo. A tak, když někdy v okolí potřebují práci s koněm, pomůže jim. Pracoval i v sušickém Domě dětí, kde vedl hudební kroužek, dělal trenéra juda a později cvičitele jógy.

Život uprostřed přírody, kde je člověk v kontaktu se vším původním a skutečně podstatném, má svůj půvab. V části stodoly zařídil Jaroslav světnici pro hosty, především kamarády, takže nabízí i ostatním možnost poznat krásu Sojčího údolí.

TEXT: PETR PETŘÍČEK
FOTO: MARIE VOTAVOVÁ