U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Život mezi panenkami
Kategorie: Volný čas | Autor: Věnceslava Dezortová
České a zejména moravské kroje patří k nejkrásnějším na světě, na tom se shoduje řada odborníků. V miniaturním provedení na panenkách je lidé kupují nejen do sbírek, ale i jako milý suvenýr.
Proslulou tvůrkyní krojovaných panenek je Františka Hana Garlíková. Vlastně si celý život “hraje”. Možná i proto na ní nepoznáte věk. Těžko uvěřit, že založila v Boršicích na Moravě Ateliér krojových loutek už v roce 1939! Nebýt událostí v únoru 1948, měla by továrnu na hračky a byla světovým magnátem.
Z účetní hračkářkou
Narodila se na Slovácku, ale dětství prožila s rodiči v Užhorodě. “V roce 1938 nás Maďaři vyhnali, takže naše cesta vedla zpět na Moravu. Otec zemřel, maminka byla po těžké operaci, finanční situace naší rodiny byla velmi špatná, a tak jsem se přihlásila do Baťových závodů ve Zlíně a stala se účetní. Ale jak zaměstnat maminku v zemědělském kraji s velkou nezaměstnaností? Napadlo mě, že by mohla dělat panenky v krojích. Jednu jsem koupila a s velkou pečlivostí na ni ušila krásný uherskohradišťský kroj. U Baťů bylo vývozní oddělení, které se staralo také o hračky. Požádala jsem, jestli by mohli vzít i moji panenku na velký hračkářský veletrh do Norimberku. Výsledek byl překvapivý. Přivezli mi objednávky za půl milionu korun! Tenkrát to byly velké peníze. Co teď?” Františka se rozhodla zakázku přijmout, ačkoliv neměla zázemí. “Bylo mi jasné, že matka sama na to nestačí. Tety byly vyšívačky, ale vyrobit téměř tisícovku panenek? To znamenalo dobře zorganizovat nákup materiálu a hlavně dohlížet na kvalitu práce. Němci by špatné výrobky nevzali. Původně jsem nemyslela, že budu dělat panenky také. Když jsem doma řekla, že od Bati odejdu, celá rodina se vzbouřila. Opustit dobře placenou práci, to bylo neslýchané. Navíc se mi u Bati líbilo a narychlo dát výpověď nešlo. A termín mě honil.”
Šalamounské řešení
Nakonec Františka vymyslela důmyslný plán. “Můj šéf účtárny měl malou holčičku. Udělala jsem jí krojovanou panenku, donesla ji šéfovi a pověděla mu o situaci naší rodiny i zajímavé příležitosti. Jeho reakce byla věcná: ‘Slečno, víte dobře, že neradi pouštíme lidi, ale pokusím se vám zařídit půlroční neplacenou dovolenou. Mezitím panenky uděláte, zapracujete příbuzné a vrátíte se.'” V době před okupací se tady dalo soukromě podnikat bez problémů. Stačilo obstarat si živnostenský list. Podmínkou ovšem byla plnoletost a do té chyběly sedmnáctileté Františce tři roky. Firma se tedy napsala na matku a velkovýroba začala. “Zaměstnala jsem asi dvacet lidí – příbuzné, spolužačky, kamarádky. Zakázku se podařilo splnit. A když se člověku v podnikání daří, už se mu nechce chodit pravidelně do účtárny. Přišly další objednávky a já dala u Bati definitivní výpověď.” Dílna dobře prosperovala. Jenže přišla válka, textil byl jen na příděl a s panenkami se muselo skončit. Františka začala vyrábět dřevěné malované hračky. Dokonce zaměstnávala dvě stě lidí. Ale nebylo to ono. Po válce ji to opět táhlo k panenkám. Byla sice vdaná, zaopatřená, ale myšlenka na vlastní výrobnu ji neopouštěla. Dokonce už měla plány na stavbu a formy na hlavy panenek. Ale přišel rok 1948 a velkolepým snům byl konec. “V roce 1950 jsme se přestěhovali do Prahy. Nastoupila jsem do družstva Igra a pak do oddělení textilu, které se staralo o družstva po celé republice. Tam jsem pracovala až do důchodu v sedmdesátých letech. Krojované panenky jsem dělala jen ojediněle, spíše jako dárky známým a příbuzným. Zdálo se, že ve velkém se k nim už nikdy nevrátím.”
Vagon plný panenek
Rok 1989 s návratem soukromého podnikání vlil paní Garlíkové novou krev do žil. Co na tom, že už byla léta důchodkyní. “Vypůjčila jsem si na náš dům 180 tisíc korun a koupila v NDR vagon panenek! Všechny o velikosti 50 cm. Odvezla jsem je v několika náklaďácích na Moravu, kde měla teta prázdný dům. Z děvčat, s nimiž jsem kdysi začínala, už byly zdatné šedesátnice, ale přicupitaly a začaly se zajímat. Výrobu jsme opět rozjely. Doma v Praze jsem nastříhala látky vždy na 120 oblečků, syn mě odvezl na Moravu, tam jsem dala za týden dohromady, co “babky” ušily, pooblékala panenky a jela domů. A za měsíc jsem vezla další várku.” Zájem, opět hlavně z Německa, vedl podnikatelku k rozšíření nabídky panenek až na třicet druhů. “Nebylo to snadné. Jezdila jsem po muzeích, obstarávala dokumentaci, fotografovala kroje. Vždy mi šlo o autentičnost. Začala jsem dělat i krojované chlapce.” Paní Garlíková je opravdu důsledná. Na jednotlivé práce měla specialistky. Vyšívat rukávy, zástěrky, štrikovat punčochy, dělat věnečky, čepečky, to se musí umět. A co teprve vyrábět holinky a další botičky! “Panenky mají osm centimetrů dlouhá chodidla. Syn je chemik, tak mi udělal nejprve sádrové odlitky nožiček a podle nich vzorky bot z umělé hmoty. A známý zhotovil kopýtka. Ty dostal švec k výrobě šesti druhů botiček k příslušným krojům. Mají skutečně i podrážku. Podpatky jsou z umělé hmoty, pečené v mikrovlnce a pak potahované.” Panenky paní Garlíkové jsou ve světě vysoce oceňované. Každá má certifikát s označením, o jaký kroj jde. Povýšila řemeslo na umění. Kdyby byla alespoň o dvacet let mladší, určitě by tu vysněnou fabričku na panenky postavila. To by svět koukal.
Popisy k obrázkům
Františka H. Garlíková s jednou ze svých panenek v kroji z jihomoravského Hluku
Kyjovsko
Blata
Vlčnov
Chodsko
Plzeňsko
Autor fotografií: FOTO JOVAN DEZORT
