U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Živé barometry jara
Kategorie: | Autor: Jan Rys
Po dlouhé zimě každého potěší zpráva, že se už objevili první poslové jara – ať z hmyzí či ptačí říše. Vydejme se za probouzející se přírodou, třeba jen za humna města. Oživlí hmyzí tvorové se tu nedají přehlédnout, ani je nemusíme moc hledat.
Ze zimní letargie procitá hmyz hned, jak se krajiny začnou dotýkat hřejivé paprsky zatím ještě sporého sluníčka. Závětrná a osluněná místa rychle osychají, příroda se vzpamatovává ze zimní ztrnulosti. Nejvíce hmyzu objevíme na ohřátých kmenech stromů na okraji lesa nebo na pasece. Lákají ho všechna tmavá místa, která do sebe akumulují sluneční teplo. Na nich nehnutě sedí a celým tělem vstřebává životodárnou energii. Nejpočetněji jsou tu zřejmě zastoupeny mouchy, které jako dospělci přezimovaly přímo pod kůrou stromů nebo v navátém listí za pařezy. Počátkem března se už ukážou i první motýli. Aristokrat žluťásek řešetlákový vyhlíží zpočátku poněkud ospale. Opustil kuklu někdy ke konci července minulého roku a mnoho toho nenalétal. Týdny zůstával v klidu a pouze doplňoval energetické zásoby sáním nektaru z květů. Před zimou zalétl do mělké rokle a zalezl do navršeného suchého listí, aby v úkrytu a hlubokém spánku klidně přečkal nepřízeň počasí, pokud ho tady ovšem nevyslídila myšice nebo rejsek. Hned první jarní sluneční paprsky ho odtud vytáhnou na světlo. Trvá mu dlouho, než se rozehřeje a má dost sil k vzlétnutí, které bývá zpočátku třepotavé a nejisté. Ale síla pudu k zachování rodu ho žene k zásnubnímu letu hledat si partnera. Samička za nějaký týden naklade na keře krušiny a řešetláku kolem 500 vajíček. Ne všechna motýlí vajíčka však mají šanci zdárně rozmnožit rod. Osud s nimi nakládá tvrdě a hodně jich skončí v zobácích ptačích predátorů či jako oběti parazitujícího hmyzu. Asi jen z 5 % nakladených vajíček spatří příroda dospělé jedince. Za odvěký barometr jara a pěkného počasí pokládal venkovský lid slunící se sněmy ploštic ruměnice pospolné. Bývají vidět na jižní straně pat kmenů ve starých lipových alejích. Jsou to příbuzné nevalně známých štěnic, nevítaných souputnic člověka. Ruměnice také těží z blízkosti lidí, ale skromně, nepřímo. Přiživují se na rostlinných šťávách lip tam, kde je člověk vysadí kolem svých zahrad, hřbitovů a kapliček. Své červené zbarvení ne-mají ruměnice kvůli líbivé eleganci, ale jako výstražné znamení pro hmyzožravce – pozor, nechutnáme! Ti to důsledně respektují, možná se už přesvědčili o jejich silně vyvinutých smrdutých žlázách, jež dovedou na dlouhou dobu zošklivit chuť na jejich sezobnutí. Ruměnice byly oblíbené u venkovských dětí. Ty si s nimi hrály a přezdívaly jim anky, vojáci, kravky, hrobaříci, kanonýři, francouzi nebo kněžíci. Půvabným prorokem jara je bezesporu také babočka osiková. Objevuje se nejvíce na pařezech osluněných pasek. Své druhové latinské jméno Hymphalis antiopa zdědila po mystické hrdince Antiopě. Přezimuje vždy ve stadiu motýla, schovaná pod kůrou padlých stromů nebo pařezů. Když ji na jaře uvidíme, poznáme, že už musí mít kus tvrdého života za sebou. Okraje křídel jsou otřepané, vybledlé a celá babočka je jaksi ošuntělá. Aby v chatrném úkrytu zdárně překonala mrazivé období, obsahuje její tělo látky sorbit a glycerol, které ve směsi s hemolymfou vytvářejí chladuvzdornou tekutinu podobnou té, již dáváme do motorových vozidel. Na jaře jí potom stačí pár chvil tepla na místě vyhřátém sluníčkem a může se s plnou silou pustit do poletování, při kterém mnohdy dociluje rychlosti až 26 km/hod. Délku života má babočka osiková vyměřenou asi na jeden rok, pokud jí ho nezkrátí některý predátor.
Popisy k obrázkům
Žluťásek řešetlákový při probuzení
Jarní sněm ruměnic pospolných
Babočka osiková na vyhřáté kůře stromu
Autor fotografií: AUTOR
