U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zimní poutníci
Kategorie: Příroda | Autor: Jan Rys
V černobílé zimní přírodě naší pozornosti lehce unikají všichni tvorové s nevýrazně zbarveným hábitem. Lidé se proto domnívají, že v ten čas je krajina bez života. Tento dojem okamžitě zmizí, ukážou-li se u nás první hosté ze severu – hejnka ptačích poutníků.
Někteří vynikají pestře zbarveným, téměř exotickým peřím. K nejznámějším patří hýl obecný s červeně karmínovou hrudí. Po většinu roku je skryt lidským očím v rozlehlých horských smrčinách nebo velkých lesních komplexech severní Evropy. Tam skrovně vegetuje na drobném hmyzu a semenech i pupenech smrků, borovic, modřínů. Po vyhnízdění začátkem zimy se hýlové semknou do menších houfů, rozloučí se s lesním prostředím a zamíří do otevřené krajiny nížin.
Tady se z nich stanou na celou zimu poutníci, hledající semena různých keřů, stromů a bylin. Nejčastěji je vidíme hodovat na malvičkách hlohu, jeřábu a šípku. S neobyčejnou chutí se také v zahradách vrhnou na vylupování hořkých šeříkových semínek. A právě tady se nejčastěji stávají objektem našeho pozorování – nejen pro krásně zbarvené peří samečků, ale i pro své důvěřivé chování. Živě červená hruď, boky a tváře jim ostře kontrastují s černou čepičkou na hlavě, modravě šedým hřbetem, bílou skvrnou na kostřeci a černým ocáskem. V černém křídle svítí bílá příčná páska. Samičky vyhlížejí zcela nenápadně, celé jen v šedo-černo-bílém valéru peří.
Člověk se může k hýlům bez obav přiblížit na malou vzdálenost, tak jsou důvěřiví, a pozorovat jejich dovednost při vylu-pování semínek krátkým kuželovitým zobákem. Nikde neuvidíme osamoceného ptáka, ale vždy celý houfek. Stále si mezi sebou povídají tichým melancholickým vábením, spíš podobným jen pohvizdování. Za slabého poledního sluníčka si rádi zpívají a odpočívají. Jejich projev se ovšem víc podobá vrzavým, cvrčivým a cinkavým tónům. Staří vesničané přezdívají hýla podle jeho vzhledu “kanovníček”.
Dalším, ještě exotičtěji vyhlížejícím severským poutníkem po naší zimní krajině, je brkoslav severní, pocházející až z dalekých oblastí polárního kruhu. Není u nás pravidelným hostem, jednou se objeví poskrovnu, jindy ve velikých hejnech. Má subtilní tělo špačka, ale je nápadný svou chocholkou padající do týla a hedvábným rudošedým peřím. Černá maska na očích i šarlatově červené rohovité přívěsky na křídlech z něj dělají ptačího fešáka.
Lidí se nijak zvlášť nebojí, ze severní tajgy je zná málo. Dá se k němu přiblížit na pár metrů a sledovat, jaký má apetit. Náruživě polyká šípky nebo jeřabiny jednu kuličku za druhou, a přesto má stále hlad. Je otrokem svého žaludku a rychlého trávení; často z něj vycházejí bobule jen na půl strávené.
Už ke konci zimy se převážná část brkoslavů začne z naší krajiny vytrácet a pomalou cestou se vrací do rodné tundry.
Sameček hýla obecného
Brkoslav severní
FOTO AUTOR
