U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zelenobílá láska
Kategorie: Zahrada | Autor: HN, FOTO JOSEF SVOJANOVSKÝ, KRESBA JIŘÍ NOVÁK
Většina příběhů s nečekaným koncem začíná nenápadně a nevině… Ten následující se rozběhl asi před šesti lety. Tehdy se v naší rodině díky nadšené mamince – zahrádkářce poprvé objevila rostlina zvaná zelenec. Měla to být květinka okrasná, ale těch pár exemplářů na to tenkrát pranic nevypadalo. Choulily se v květináčích, nereagovaly na naši péči a jejich neduživé, svrasklé zelenobílé listy by neozdobily ani kompost. Kdybychom jen tušili… Odvezli jsme zelence na chatu a přes značnou nedůvěru ve výsledek jsme jim dali šanci v jednom z našich nesčetných záhonků. Pár týdnů se nedělo nic. Zelence si pohodlně hověly ve šťavnaté půdě a lhostejně přijímaly vláhu i sluneční paprsky. Tvářily se netečně a na pokusy o sblížení pohlížely svrchu. A pak náhle, snad ze dne na den, ukázaly svoji pravou tvář. Pozvedly unavené hlavy, zmohutněly do obrovských trsů s tuhými, zelenobílými listy a konečně se staly skutečnou okrasou. Protože zelence potřebují k životu světlo, teplo a vláhu, přesadili jsme je na zimu do květináčů a odvezli s sebou domů. Při přesazování jsme sice s údivem zjistili, že jednotlivé trsy jsou tak velké, že je musíme rozdělit, ale bylo to spíše příjemné překvapení. Tehdy ještě ano… Zelenců tedy sice přibylo, ale byli jsme rádi – příští rok budou už moci lemovat jeden ze záhonů. Zimní měsíce rostliny dík obětavé péči mé maminky přežily bez úhony a na jaře se záhon s nimi a s voskovkami vyjímal nádherně. A na podzim opět květináče a opět dělení… a za rok totéž… a stále dokola. Před dvěma lety naše rodina došla k trpkému poznání, že ne zelence pro nás, ale my existujeme pro ně. Jejich nesmírná touha žít a rozmnožovat se způsobila, že z původních pěti jich jakýmsi neuvěřitelným procesem bylo 156. 156 květináčů, 156 podložek pod ně, mnoho přepravek k transportu na “zimní byt”, tři auta se točila pět víkendů, aby všechny zelence převezla do tepla a bezpečí. Zimní měsíce nás děsily už dlouho dopředu. Zelence se samozřejmostí sobě vlastní přezimovaly mezi okny, na peřiňáku, na malém starožitném stolečku a komodě, na dvou stolech v kuchyni, na lince, na lednici… Kralovaly každému pokoji, každému místečku a účastnily se rodinného života víc, než kdokoli z nás. Velmi záhy zdobily přes léto obrovské, zdravím kypící trsy nejen záhon s voskovkami, ale skvěle se vyjímaly i v kombinaci s nestařcem pod verandou, vhodně doplňovaly několik záhonů s růžemi, byl jim dokonce zřízen i speciální rondel, kde zářily se žlutými afrikány. A zelence mohutněly, roztahovaly své listy do neskutečných vzdáleností a rozmnožovaly se nejen dělením, ale i všudypřítomnými výhonky – a byly nádherné nejen v horkých letních dnech, kdy jim slunce čechralo žíhané listy, ale i déšť zvýrazňoval půvab a lesk těchto dobyvatelů naší zahrady. Pak už to dál nešlo. Zelenců bylo moc a nás málo. S těžkým srdcem jsme alespoň část svěřili na zimu do laskavé péče jednoho zahradnictví se skleníkem. O zbytek dál pečujeme a už netrpělivě vyhlížíme jaro, kdy všechny naše zelence opět budou v bezpečí svých záhonků.
A poslední zprávy? Skleníkovým zelencům se prý daří skvěle – dokonce se začaly rozmnožovat…
