U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zateplení šikmých střech
Kategorie: Stavba speciál | Autor: ing. Jiří Šála
Problematika zateplení staveb se šikmými střechami se prakticky neliší ať už jde o chalupy a venkovské domy anebo o městskou zástavbu. Je tam jen drobný rozdíl, a to, že ve venkovských konstrukcích jsou o trochu vyšší krovy, takže je víc prostoru pro izolaci i pod krokvemi.
Je to dáno skutečností, že na venkově se podkroví hospodářsky využívalo, zanášelo se tam seno nebo sláma, prostor musel umožňovat pohyb stojící osoby s vidlemi a dalším nářadím, takže kleštiny mezi krokvemi byly výše než v městské zástavbě. Tam často bývají kleštiny nad vazným trámem jen 2 až 2,20 m a prostor nelze bez dalších úprav (je např. třeba zopakovat kleštiny o kus výš, což ovšem zase změní statiku střechy) využít k bydlení.
Podkroví nesmí ochlazovat dům
Většinou tyto šikmé střechy stále nejsou zateplené, a co hůře, nebývají zateplené ani stropy pod nevytápěnou střechou. V klasickém podstřešním prostoru s krytinou, která není těsněná ani opatřená souvislou vrstvou izolace, je vnitřní teplota velice blízká venkovnímu vzduchu (rozdíl 3 – 6 stupňů) a velmi ochlazuje obytné místnosti. Zahraniční předpisy sice dávají v mnoha směrech volnost, co a jak izolovat, ale pokud jde o podkroví nevyužívané k bydlení, dávají jednoznačný příkaz: izolovat. Při revizi České technické normy ČSN 730540 část 2 se však na tuto podrobnost rozhodně nezapomene. Pokud zůstane půda nebo její část bez využití, pak je nutno izolovat strop pod střechou (viz. č. 1/2002). Při využití podkroví pro bydlení se zateplí šikmá střecha. Jsou v podstatě tři možnosti: zateplit pod krokvemi, mezi krokvemi a nad nimi. Pokud zateplujeme na nižší hodnoty součinitele prostupu tepla, volíme obvykle kombinace dvou těchto způsobů – podle toho, jaký máme prostor, nebo zda chceme či nechceme sundávat střechu. Nejčastěji se šikmé střechy zateplují jen mezi krokvemi, ale jde o izolacinedostatečnou. Krokve, tedy dřevo, je totiž asi 4 x vodivější než použité izolanty, což tvoří v izolaci tepelné mosty a brání v účinnosti tepelné izolace. Zároveň tím, že se vkládají izolační díly mezi krokve a nejde o souvislou vrstvu, vznikají další problémy.
Mezi krokvemi a nad nimi
Jde o optimální způsob zateplení střechy, protože krokve zůstanou součástí obytného prostoru, což je nejen mimořádně působivé, ale zároveň mnohem zdravější pro dřevo (není v uzavřeném prostoru, kde se vlhkostní poměry mohou proti prostředí, v němž dosud bylo, výrazně změnit; to může vést a často i vede k jeho destrukci). Jde o nejcitlivější variantu vůči celé konstrukci, která nám déle vydrží. Většinou však tento způsob zateplení přichází v úvahu jen v souvislosti s výměnou krytiny. Na mnoha venkovských domech však právě v této době krytina dožívá, což možnosti jeho uplatnění nahrává. Navíc nesmíme zapomínat, že jsou u nás – v porovnání se zahraničím – stále levné stavební materiály. I když mají stavebníci pocit, že se všechno velice zdražuje, bylo by prospěšné, kdyby vyjeli podívat se, jaké jsou ceny v sousedních zemích. Z toho totiž mohou usoudit, jaké budou u nás za pár let, až vstoupíme do EU. Skutečně se proto vyplatí všechny nutné stavební úpravy a změny udělat co nejdříve.
Zateplení jako sendvič
Budeme postupovat zevnitř, tedy od krokví. Podhledová vrstva bývá obvykle z deskových materiálů, někdy i z palubek. Jde vždy o skládanou konstrukci, tudíž za ní musí být vrstva souvislá, která zabrání provětrávání střechy z vnitřního prostoru. Různými mezerami a spárami totiž proudí ven podstatně více tepla než tepelnými mosty, a také více vodní páry, která může degradovat dřevní hmotu. Tato souvislá vrstva, jakási parobrzda, je velmi důležitá; může být buď paropropustná, anebo fungovat jako parozábrana. Parobrzda je vhodnější tam, kde zůstává dřevo součástí konstrukce, protože je k němu citlivější – umožňuje vysychání izolačních vrstev směrem dovnitř. Konstrukce totiž nevysychá jen směrem ven, ale po většinu roku je to vzhledem k rozdílu teplot venku a uvnitř přesně opačně. Lze použít například fólie Tyvek a jim odpovídající, je jich na trhu více, ale je velmi důležité znát, jaké difuzní vlastnosti mají. Nejčastěji se udávají v tzv. difuzní tloušťce. Ta uvádí, jaká tloušťka vzduchové vrstvy by svým odporem proti pronikání vodní páry té konkrétní fólii odpovídala. Když je difuzní tloušťka 2, odpovídá to difuzním vlastnostem dvoumetrové vrstvy vzduchu. Běžné minerální vláknité tepelné izolace se pohybují kolem 0,15 až 0,5, polystyrény mezi 2 až 20. U speciálních fólií lze říci, že do hodnoty 100 difuzní tloušťky jsou to pořád spíše parobrzdy a teprve nad 100 parozábrany. Skutečně kvalitní hydroizolace a parozábrany se blíží řádově 10 až 100 tisícům! Stejně důležitá je kvalita tepelně izolační vrstvy, která má být vždy, postupujeme-li zevnitř, nad parobrzdou či parozábranou. Měla by být dostatečně dimenzovaná a dobře izolovat celou plochu střechy, v což musíme počítat i krokve, a eliminovat vliv tepelných mostů. Mělo by tedy rovněž jít o souvislou vrstvu. Potom buď je nebo není nad tepelnou izolací větraná vzduchová vrstva. Pokud tam je, musí být zvolena tepelná izolace, která svým povrchem brání pronikání proudícího vzduchu. Kvalitní výrobci – Rockwool, Orsil – Isover i další, je nabízejí.
Provětrávaná krytina
Provětrání, pokud je účinné, má jeden báječný efekt. V letním období brání přehřívání střechy. Zasvítí sluníčko, přebytečné teplo se mezerou odvede a střecha se nepřehřívá, neboli samoregulace k nezaplacení. Pokud se podkroví neobývá, nevadí to tolik. Jakmile je však začneme obývat, letní přehřívání bývá pro pobyt v podkroví horší než zima, kdy se dá přitopit. A uvažovat o klimatizaci, která je často třikrát energeticky náročnější než vytápění, je nesmysl. V našich podmínkách není zapotřebí (takže ten, kdo navrhuje stavby, kde je nutná klimatizace, navrhuje nehospodárně; přirozená skladba izolace by měla dostačovat). Pokud však hovoříme o provětrávání, může fungovat jedině v případě, že dole (například mezi prkny pod okapem nebo v přesahu střechy) uděláme otvory, které budou vzduch nasávat, a nahoře, v nejvyšším bodě střechy u hřebene nebo nároží, výfukové otvory. Bez nich střecha nemůže větrat. Kupodivu se s touto chybou stále setkáváme. Nejde přece jen o mezeru, ale o to, aby v ní vzduch proudil! Nesmíme zapomínat ani na nasávací a výfukové otvory pod a nad střešními okny, protože tam bývá proud vzduchu přerušen. Otvory je samozřejmě třeba chránit proti přístupu hmyzu síťkou nebo mřížkou.
Kdy zvolit variantu nevětranou
Jakmile toto všechno nemůžeme zajistit, pokud je střecha příliš členitá a otvory nelze udělat (je tam třeba příliš mnoho střešních oken), je lepší zvolit střechu nevětranou. Tím odpadá jedna vzduchová vrstva. Pod krytinou se navrhuje pojistná hydroizolace. Měla by být prodyšná, ale v případě, že zateče voda krytinou, měla by být schopna odvést ji až do okapového žlabu. Často se setkáváme s tím, že se sice pojistná hydroizolace pod krytinu umístí, ale bez znalosti její funkce, to znamená, že se dobře nespojí a zůstane ukončená třeba někde nad pozednicí. Když pak náhodou střechou zateče, vlhkost jde do pozednice. Netěsnostem ve skladbě krytiny se nevyhneme. Zámky, kterými na sebe přisedá, jsou sice velmi kvalitní, nicméně pokud nejsou zaneseny prachem nebo smetím, voda si při stočení větru do protisměru cestu najde. Malá vrstvička vzduchu, která se v tomto případě vytvoří pod krytinou, působí zajímavě v dvojím směru. Za prvé vytváří jakousi tepelnou izolaci pro krytinu. Vzduch v ní moc neproudí, má vlastnosti téměř jako uzavřená vzduchová vrstva. A krytina má ráda své vlhkostní podmínky. Když sedí na vytápěném prostoru, docházelo by k difuzi vodních par a na chladných taškách by se voda srážela, popřípadě v zimě by třeba i zmrzla a tašky by mohly popraskat. Samotná tepelná izolace mezi krokvemi, jak už jsem se zmínil, nemůže stačit. Norma totiž od stavby požaduje určité vlastnosti, tedy určitý součinitel prostupu tepla, který je třeba dodržet. Tato podmínka je pro chalupy a jejich podkroví stejně přísná jako pro jakékoliv jiné stavby. Prostor mezi krokvemi obvykle není tak velký a jejich působení zhoršuje vlastnosti izolační vrstvy natolik, že by tloušťka musela být větší, než je výška budovy. Proto se dnes vždy požaduje ještě vrstva izolace nad nebo pod krokvemi.
K izolaci pod krokvemi
Izolace pod krokvemi má tu výhodu, že ji lze instalovat, aniž bychom sejmuli současnou krytinu. Nevýhodou však je, že hodně ukrojí z půdního prostoru a posune dřevo do tepelně proměnné oblasti. Vlivem tepla dřevo pracuje a jeho pohyb je přenášen do podhledů, které se často potrhají. Příčinou tedy není vždy nekvalitní práce řemeslníků, ale pohyb dřeva, které necháme vlhkosti napospas. Jakmile zateplujeme nad krokvemi, podobné problémy se vůbec neobjeví, protože dřevo se stabilizuje. Při tomto způsobu zateplení vždy nejprve distancujeme konstrukci pod krokvemi. Obvykle použijeme distanční latě, kterými také vyrovnáme jejich nestejnoměrnou tloušťku či polohu (jsou tam až pěticentimetrové rozdíly). A mezi distanční latě se vkládá další vrstva tepelné izolace. Celá skladba je obdobná jako nad krokvemi.
