Zateplení roubenky

Zateplení jen sezónně využívané roubenky odborníci nedoporučují. U trvale obývaných roubených staveb se však zkoušejí způsoby zateplení například rákosovou rohoží a mazaninou se sekanou slámou.

Dodatečné zateplení roubeného domu je obecně velký problém. Z technického hlediska je optimální, když se izoluje vnější strana konstrukce (platí to hlavně pro zděné stěny), to však v případě roubených domů většinou nepřipadá vůbec v úvahu.

Slovo odborníka

Ing. arch. Jan Pešta k tomu říká: „Jedinou výjimkou mohou být domy s bedněným nebo eternitovým obkladem (Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory), za kterým se snad nějaká izolace schová, ale i tady je třeba opatrnosti při volbě materiálu.

Zásadně by se neměl používat polystyren, maximálně desky z minerálních vláken. Řada starších domů zejména ve vnitrozemí (Český ráj, Jičínsko, Polabí, povodí Berounky, Benešovsko) měla v minulosti tzv. kožich, tedy nabílenou vrstvu hliněné omítky s plevami a řezanou slámou, eventuálně dalšími přísadami (chlupy, pazdeří).

Kožich, aplikovaný zevnitř, zvenčí, nebo z obou stran, mohl sloužit jako určité zateplení. Samo o sobě dřevo srubu vykazuje poměrně slušné tepelně technické vlastnosti, i když z hlediska dnešní stavební legislativy také plně nevyhovuje.

Doporučuji v případě roubených domů, většinou využívaných jen sezónně, na dodatečné zateplení rezignovat. Dřevo je stabilizované v oboustranně větrané pozici a není ani vhodné jej dodatečně z některé strany zakrývat neprodyšnými materiály, už jen z hlediska rizika kondenzace.

Samozřejmostí je dobře utěsnit spáry, a to jak mezi trámy, tak okolo okenních zárubní (doporučuji plně přírodní vymazávky hliněnou mazaninou o stejném složení jako výše zmiňovaný kožich). Zajímavé je zateplení rákosovou rohoží, vyzkoušené na několika roubených domech.“

Zateplení rákosovou rohoží

Rákos se v minulosti v tradičním stavebnictví běžně používal a jeho tepelně-technické vlastnosti jsou velmi dobré. Na rákos se pak aplikuje hliněná omítka. Tuto variantu zateplení lze použít tam, kde se z nějakého důvodu trvá na zateplení interiérů a současně se vyžaduje tradiční materiálová skladba, přirozený vzhled a přírodní materiály.

Příkladem takového postupu bylo zateplení roubenky uprostřed křivoklátských lesů. Její majitelé chtěli chalupu používat k celoročnímu bydlení, ale to vzhledem ke stáří a stavu objektu nebylo bez stavebních úprav možné. Šlo o historický objekt, proto bylo třeba citlivě zvolit stavební materiál. Po dohodě s pracovníky památkového ústavu byly použity ekologické materiály, které nenarušily historickou hodnotu stavby, ale dodaly jí parametry pro pohodlný způsob života.

Nejdříve se zateplovaly obvodové zdi s použitím rákosových panelů o síle 5 cm. Zadní strana byla zateplena zvenku, ostatní stěny zevnitř (kvůli zachování roubení). Následně byly zateplené vnitřní plochy omítnuty hrubou hliněnou omítkou a naštukovány jemnou hliněnou omítkou. Povalové stropy byly s použitím štukatýru (rákosová rohož) omítnuty také.

Ve druhém kroku došlo na zateplení podlahy podkroví. Přízemí a podkroví roubenky mělo být tepelně odděleno a zároveň potřebovala podkrovní část novou podlahu. Zkřížením dřevěných trámů byl tedy vyroben nosný rošt. Ten byl vycpán volně loženou konopnou izolací a vrchní strana trámů byla pokryta korkovou izolací, pro její výbornou kročejovou izolační schopnost. Nakonec byla na rošt namontována dřevěná plovoucí podlaha.

Zkušenosti chalupářů

Mezi chalupáře, kteří zateplení roubenky svépomocně zkoušeli, patří např. Lenka Benešová. O svých zkušenostech napsala: Zateplení jsme dělali vnější (výplně spár) i vnitřní (hliněné omítky). Pro obojí jsme použili velmi podobný materiál – jílovou hliněnou mazaninu s přídavkem sekané slámy. Hliněné spárování zvenčí se provádí na již alespoň částečně vyschlém dřevě. Při jeho dalším vysychání totiž dochází k praskání a vypadávání vymazávky.

Poměrně hodně důležité je trefit správný poměr jílu a vody. Je lepší pracovat se spíše tužší hmotou. Při použití řídké dochází k prudšímu sesychání a následnému praskání a vydrolování. Jako výplň jsme do ní použili slámu, nakrájenou na kousky. Po jejím vmíchání do hmoty se tvoří hroudy, které se vmačkávají do spár. Důležité je, aby byla hmota dobře propracovaná – jako těsto. Neosvědčily se nám pomůcky typu malířského mixéru apod., hmota je pak velmi našlehaná se vzduchovými bublinami a po vyschnutí snáze praská.

Využití staré metody

Rozhodli jsme se zkusit také metodu, kterou jsme na naší chalupě objevili při rekonstrukci. Jde o zatloukání zašpičatělých dubových kolíků dlouhých asi 5 cm a tlustých 1 – 2 cm do spár roubení, jimiž se ve spárách přidržela vnitřní vrstva mazaniny. Kolíky mají oproti např. hřebíkům, které se někdy používají pro zjednodušení práce, velkou výhodu: nerezavějí a dřevo pak od nich nehnije. Navíc na jejich povrchu mazanina lépe drží.

Hotové spáry se nechají trochu vyschnout a pak se přetřou první velmi řídkou až vodnatou vrstvou vápenného mléka. Po jeho zaschnutí se nanáší ještě jedna vrstva. Důležité je, aby se první nátěr do hlíny vpil. Pokud by vápenné mléko bylo hustší, loupalo by se.
Vnitřní omítky se dělají obdobně s tím rozdílem, že se použije nejdříve hrubší struktura se slámou, která se pak překryje jemnou hliněnou omítkou bez slámy pro začistění. Nakonec se na vyschlé omítky opět nanáší řídký vápenný nátěr, minimálně ve dvou až třech vrstvách.

TEXT: PETR PETŘÍČEK
FOTO: JAN PEŠTA A PAVEL VESELÝ

Zateplení roubenky

Zateplení roubenky