U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zastavení mezi anděly
Kategorie: Návštěva | Autor: Martina Lžičařová
Byl jeden z těch nádherných podzimních dní, když jsme se vydali na chalupu Míši a Rosti Markových. Sluníčko se hřejivě dotýkalo všech bytostí i věcí, na které dosáhlo. Sice už nemělo sílu zadržet padající listí, ale dokázalo přimět jablíčka k ještě červenější barvě.
V malé vísce blízko Třebechovic pod Orebem stojí asi 130 domů. Čtvrtinu obyvatel tvoří usedlíci, zbytek jsou samí víkenďáci. Jedna z roubenek patří Markovým. Rodiče Rosti ji koupili v polovině 70. let.
Velké hospodářství sestávalo z chalupy, chlévů a stodoly. Když se do rodiny před desíti lety přivdala Míša, došlo na dělení. Starší ze synů, Roman a jeho žena již měli dvě děti a ukázali prstem na chlévy. Zdály se jim bezpečnější než vetchá chalupa. Během následujících dvou let zděné stavby přebudovali na obytné podobně jako rodiče, kteří si postavili „vejminek“ na místě řezbářské dílny. Dílna se na čas přestěhovala do největší světnice v chalupě, která připadla naší dvojici. Jakmile se ale narodila Mařenka, lipové dřevo, dláta a další řezbářské nádobíčko muselo jinam. Dnes se andělé i kašpaři, kteří putují do několika pražských galerií, rodí v bývalé konírně.
Místnosti mají svá tajemství
Nápis na záklopovém prkně prozrazuje, že stavení pochází z roku 1700. A pravděpodobně se tady nežilo špatně, aspoň ne v posledním století.
Rosťa to objasňuje: „Táta chtěl z města na venkov, proto naši koupili chalupu. I s hospodyní, jejím tlustým psem a jednou slepicí. Pamatuju se, že ta paní nosila velký kroužek s klíčem. Měla tady dožít, ale po třech letech odešla k příbuzné do Orlických hor. Byla to služka, která měla poměr s bývalým majitelem, statkářem Francem, který odtud dodával maso a vajíčka do třebechovického nevěstince. Statkář do chalupy zavedl elektřinu a vodu, postavil splachovací záchod, interiér vybavil moderním oblým nábytkem. A na stěnách byly vymalované růže. Po smrti pana France, v roce 1956, se dalšími majitelkami staly starší dámy. Měly velký byt v Hradci Králové a jezdily sem za čerstvým vzduchem. Stejně jako my.“
Když začal chalupařit náš mladý pár, zbytky zašlé slávy byly ty tam – stavení si říkalo o oživující zásahy. Pro Rostislava, který je s chalupou srostlý, to nebyl žádný problém. Postupně „vykřesával“ pokoj, kuchyň a jídelnu, koupelnu se záchodem, vznikla keramická i řezbářská dílna a teď nově „kamrlík“. Co v něm bude? „Rosťa nejdřív plánoval šatnu, ale tuším, že to bude překvapení…“ vysvětluje trochu tajemně Míša. Že by pokoj pro děti?
Ze dřeva, hlíny i kamene
Oba mladí lidé mají blízko k přírodním materiálům. On, jak už bylo řečeno, je řezbář, ona si ráda hraje s keramickou hlínou. Zatímco jemu se pod rukama z lipových špalků klubou bledí andělé, jí se na policích daří vyrovnávat hrnečky a misky v zemitých tónech s červeným zdobením. Kromě kumštu ale mají blízko i ke všemu, co se děje okolo chalupy.
Například rozpadající se vymazávku mezi roubením Rostislav zvládá předpisově. „Trámy nejdřív očistím a natřu. Hliněnou hmotu vypadlou ze spár posbírám, dám do kbelíku, rozhnětu s vodou a opět použiju.“
Se stejným fištrónem se pustil i do opravy stodoly. Je stavěná z opuky, sbírané na zdejších polích. „Obvodové omítnuté zdi jsem obnažil na holý kámen, takže jsem docílil původního vzhledu. Tím jsem odhalil i dodatečnou přístavbu z cihel – díky níž byla kdysi zvednuta střecha a přistavěn štít. Cihly ovšem svou vahou tlačily na kámen pod sebou, ten se místy vyboulil a spodní zdi se začaly hroutit. Podepřel jsem je ze stran šikmými kamennými polosloupy a dosud to celé drží.“
Stodolu Rosťa potřebuje. Kromě toho, že se v ní nachází sklípek, který v zimě nepromrzá (má totiž dvoje dveře) a dobře se v něm uskladňují jablka a brambory, je ve stodole spousta lipového a ořechového dřeva. K řezbářské práci je prý ideální po třech letech. Později už je moc vyschlé a tvrdé.
Nábytek s patinou
Nejen u venkovních prací, ale většinou i uvnitř chalupy spoléhá Rostislav na vlastní šikovnost. Jak sám říká: „Kdykoliv si pozvu řemeslníky, něco se zkazí a pak to předělávám. Hlavně mi vadí pohledové věci.“
A tak vtisknul novou podobu komínu od pece nebo třeba odizoloval zdi, aby v místnostech nebyla zima. Nejvíc je jeho cit pro oku lahodící povrchy patrný z nábytku. Desku stolku doplnil mozaikou, postel, kterou dostal od kamaráda kováře, dozdobil řezbářskými prvky a všechny skříně vyspravil a natřel voskem.
Míša k tomu dodává: „My všechen nábytek patinujeme, aby vypadal starší, než je. Například almárka v kuchyni má dvířka vylepená starými pohlednicemi – bývaly to reklamy na mýdla a kávu. Jako malá jsem si tyhle obrázky ráda prohlížela.“
U Marků je vůbec na co se dívat. V sednici visí od stropu stará lampa doplněná o závěs z droboučkého rokajlu, v kuchyni zase poletuje několik měsíců. Ze stěn, skříní a různých zákoutí shlížejí loutky, sošky, panenky, které sledují jak stálé obyvatele, tak četné návštěvy. Ale bát se jich člověk nemusí, mají vlídné oči. Samy sice nic neříkají, zato andulák Pepa a kanárek Daneček švitoří ostošest.
Výzva architektům tělocvičen
I v zahradě je prostor pro další „světy“. Nejvíc vzbuzuje pozornost roztodivná stavba mezi jabloněmi. Z nachýlené konstrukce, jejíž plášť je pobit šupinami malých prkének, trčí kamsi do vesmíru bidlo s kovovou špicí. Není jasné, jestli se tady zhroutila kůlna, či šlo o odvážný architektonický počin. Tvůrce se mému údivu směje: „Od samého začátku to bylo křivé. Nechal jsem se okouzlit cvičením pěti Tibeťanů, které propagoval jeden můj kamarád. A tohle měla být tělocvična – aby mě nikdo neviděl. Jenže zatím tam jsou hezké střepy, které vykopu a je mi líto je zahodit, a taky pytle se senem. Ne že by nebylo kam je dát. Zkrátka, nejenom že jsem stavbu nedokončil, ale také jsem nikdy necvičil…“
Daleko úspěšnější je Rostislav v roli včelaře (i když jeho počínání patří též k značně netradičnímu). „Když jsem zdědil prázdný včelín, nachystal jsem do něj plástve a čekal na včely. Nakonec před dvěma lety přiletěly a letos dokonce druhé.“
Zahradním činnostem se chalupář opravdu věnuje s velkou chutí. Tvrdí o sobě, že je hodně pověrčivý. A tak dodržuje zásadu, že „dláta nesmí přijít na slunce, jinak se jejich ostří tupí“. Jakmile venku zasvítí, hledá si práci mimo dílnu. Buď hrabe listí, seká trávu, staví budky pro ptáky, pěstuje slunečnice na zimu pro rodiny „Čimčaráků“ a „Pinkavů“, co bydlí před chalupou, nebo se pokouší pěstovat kytky ve skleníku, který za tímto účelem postavil. Že v něm zrovna letos žádné nerostou? To Markovy netrápí. Vždyť kvetou o kus dál…
Popisy k obrázkům
1) František, Mařenka a jejich rodiče jsou na chalupě skoro pořád
2) Jeden z mnoha zdejších andělů uvíznul v klícce na zápraží
3) Občas přijde pro podrbání za uchem a pomazlení sousedovic pes – Madla
4) Anděl mezi okny je zdejším patronem
1) V přízemí hospodářské části chalupy, tedy v bývalé konírně, je Rosťova dílna. Vrátky vlevo bychom přišli do zeleninové zahrádky. A vpravo je dřevěné plato s pískovištěm určené dětem
2) Zápraží je částečně zastíněno dřevěnou konstrukcí, po níž se pne réva
3) Bábovičko, poveď se mi…
4) Tak tohle měla být tělocvična! Za odvážné linie zahradní stavby by se nemusel stydět ani Vlado Milunić, jeden z autorů Tančícího domu, že?
5) Ze zahrádky se úroda dá nosit do sklípku ve stodole
1) Postel ve velké světnici je dílem kamaráda kováře. Kovové hroty Rosťa doplnil dřevěnými „bambulemi“
2) Na postel dohlíží nejen několik andělů ze skříně, ale i párek kašparů a dalších marionet
3) I když múzy střelí občas trochu vedle, nápadů mají oba kumštýři stále dost
4) Míšina dílna. Dvakrát za měsíc Míša vypaluje v keramické peci svoje výrobky
1) I přes zimu jezdí Rosťa na chalupu každý den. Ve své dílně bere do ruky dláta a sochá jimi další anděly
2) Ti, když nemají zrovna co na práci, jen tak klátí nohama a dívají se na ten boží svět
Autor fotografií: FOTO KAMIL VARCOLLER
