Zapomenutá řemesla: košíkářství

Rubrika: Doplňky v interiéru a textil, Interiér

Pletení košů patří mezi nejstarší řemesla, která bohužel postupně zanikají. Přitom koše nejrůznějších velikostí a tvarů byly neodmyslitelnými nástroji nezbytnými pro mnoho lidských činností.

Na vesnici byl život bez košíkářské produkce nemožný. V každé druhé chalupě žil někdo, kdo koše uměl plést. Pamatuji si, že košíkářství bývalo běžným domácím řemeslem. Tak běžným, že jeho zvládnutí bylo samozřejmou povinností, stejně jako dělání březových košťat, bednářství či výroba dřevěných šindelů.
Pravda, něco překonal technický pokrok, ale bez něčeho se ani dnes neobejdeme. Uvědomila jsem si to přesně tehdy, kdy se mi definitivně rozpadly proutěné koše, do kterých každoročně dávám květináče s muškáty. A tak jsem začala hledat košíkáře, který by mi nové upletl. Věděla jsem, že to nebude tak snadné, ale že ve vesnici, kde jsem se narodila a vyrůstala, se jeden najde.

Um jako samozřejmost

Košíkář umí uplést i další výrobky,
například ošatku na pečivo

„Stréc“ Sobotka je bodrý osmdesátník. Celý život s manželkou Boženou pracovali v zemědělství a ona mu vydatně pomáhá i v jeho řemesle. Udrželi velké hospodářství a jsou na ně pyšní. Snad ten dotek s nezbytností mít při sedlačení po ruce neustále nějaký ten koš na seno, ošatku nebo „bramborák“ přivedl pana Sobotku ke košíkaření. Plést se naučil od svého strýce, přiznává ale, že spoustu fíglů pochytil už od otce.
Během vyprávění o zdejší tradici košíkářství bere pan Sobotka do ruky nejbližší rozdělaný košík a pracuje. Košů různých tvarů a velikostí uplete až sto za rok. Mluví o nich s lehkostí, aniž by si uvědomoval, že pro mě to vůbec samozřejmé není, že je to můj návrat do dávno minulých časů a kamsi zasunutých vzpomínek. Používá nádherné moravské nářečí, které si z dětství od babek a dědků pamatuji a které k té tradici skoro zapomenutého řemesla jaksi patří.

Proutí nesmí uschnout

Vlídná jihomoravská krajina kolem vsi měla vždy příznivé podmínky pro růst a pěstování vrbového proutí. Není to sice žádná věda, ale i na jeho přípravě něco je. Proutí musí být ohebné, pružné a mělo by se vyřezávat v době, kdy dřevo není olistěné a je bez pupenů. Pruty se roztřídí podle velikosti a síly a svážou do svazků.
Podstatné je, jak se s nimi nakládá dál. Základním předpokladem dobré práce s vrbovým proutím je, že nesmí uschnout. Lámalo by se. Musí si zachovat svoji pružnost, proto se skladuje na stinných, pokud možno chladných místech. Pruty se po nějaký čas nechávají ve džberech s vodou (ale ne dlouho, zakořenily by), častěji se zakrývají mokrými a průběžně máčenými hadry.

Nejprve dno a ucho

Košíky existují v nepřeberném množství tvarů

Výroba koše začíná pletením dna ze silných prutů. Silné musí být proto, že ponesou veškerou váhu obsahu koše. Nejprve se založí kříž, který má podobu slunce. Pan Sobotka tento kříž zakládá ze čtyř vodorovných a dvou na ně kolmých prutů, ale stejně dobře se podaří jej vytvořit ze tří prutů na tři. Kříž se sváže tenkým proutkem a dalšími tenkými pruty se dno vyplétá směrem od středu k okraji.
Když je dno hotové, připraví se ucho. K tomu je potřeba opět silný, ale především dostatečně dlouhý prut. Silný musí být proto, že na jeho výdrži bude fakticky záležet životnost koše. Prut se na jednom konci seřízne do ostré špice, aby se dal snáze vetknout do dna. Asi deset až patnáct centimetrů, záleží na průměru dna, od konce prutu (teď už špičatého) se ostrým nožem udělá zářez tak, aby se dal prut ohnout skoro do pravého úhlu. Prut, opravdu musí být pružný a ohebný, se vytvaruje do oblouku podle toho, jak velký koš má být a jakého tvaru chceme docílit. Ohneme ho až ke dnu a s druhým koncem uděláme totéž, co s tím prvním – zkrátíme jej tak, abychom udělali stejně ostrý, do pravého úhlu „zlomený“ konec, který vetkneme do dna naproti prvnímu konci. Aby nám budoucí ucho neklouzalo ven, svážeme oba konce provázkem. Tím bychom měli mít hotové dno a oblouk ucha.

Jak plést

Teď budeme připravovat osnovu pro vyplétání boků koše. Pan Sobotka si pomáhá tak, že má připravené ocelové kruhy různého průměru podle toho, jakou velikost koše plánuje. Kruh s příslušným průměrem si v takovém místě přiváže provázky k uchu. Při jisté míře představivosti už vidíme, jak bude koš vypadat. Potom do dna začneme postupně vsunovat tenčí proutky a ohýbat je směrem nahoru. Mohou být různě dlouhé, nad košem se svážou a po zakončení horní obruby nakonec odstřihnou.
Tím jsme založili osnovu, do které budeme vplétat ty nejtenčí pruty. Způsob, jak to budeme dělat, je zřejmý, pouze musíme dbát na to, abychom pruty neustále stlačovali k sobě (směrem dolů), aby se konstrukce „nerozlézala“. K vyplétání můžeme používat různobarevné pruty, dosáhneme tak i barevně atraktivní podoby koše.

Nejtěžší je prstýnek

Za nejobtížnější považuji horní zakončení koše neboli vypletení prstýnku. Zatím jsme vypletli stěny do výšky a pruty osnovy máme stále svázané nad úrovní ucha (i když to už není příliš potřeba). Teď můžeme jednotlivé pruty osnovy (ty, které jdou kolmo vzhůru) opatrně „zalamovat“ a s pomocí dřevěného špičatého bodce podvlékat pod další pruty. Hotový koš začistíme tak, že přesahující pruty ostříháme zahradnickými nůžkami. Náš koš „bramborák“ by teď měl být hotov.

Bílé proutí

Koše lze plést i z loupaného proutí. To se povaří ve vodě a svlékne z kůry. Mohou se také kombinovat pruty bez kůry s těmi s kůrou. Základní pravidlo však musí být dodrženo vždy: pruty musí být pružné, jinak by se při práci lámaly.

Cvik a trpělivost

Nikdo učený z nebe nespadl a je velmi pravděpodobné, že naše první výrobky nebudou v lecčems dokonalé. Ví to i Karel Sobotka a směje se, když vypráví o svých prvních košících, za které dostal pár za ucho. Ale je to jako s každou prací – člověk si ji musí nejprve vyzkoušet a z chyb se poučit. Chce to cvik a chce to trpělivost. Žádná výjimečná zručnost prý není třeba.
No, když jsem košíkáře Sobotku sledovala při práci, tak si to o té zručnosti moc nemyslím, ale v jeho dílně, vedle teplých kamen, na kterých se ve starých hrncích nahřívala voda na pruty a kde z teplé trouby vykukoval jeho jezevčík, mi bylo moc dobře.