U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
“Zálety” botanika Větvičky
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová, FOTO MARTIN MAŠÍN
Uvozovky v titulku naznačují, že RnDr. Václav Větvička, ředitel Botanické zahrady Univerzity Karlovy v Praze Na Slupi, netráví volný čas okouzlováním studentek přírodovědecké fakulty zmíněné univerzity. Díky zaujetí pro svou profesi i koníčky okouzluje nás všechny.
Má rád mnoho oborů a s oblibou používá ono Nerudovské – Vše, čím jsem byl, tím byl jsem rád. Ale asi o něm nevíte, že ho již v dětství lákalo divadlo. Po jedenáctiletce dokonce usiloval o přijetí na AMU, konkrétně na loutkohereckou fakultu. “Bohužel z toho sešlo. Maminka prohlásila, že je to život po večerech a že ji ani nenapadne, aby mi to financovala. Tak jsem se vrhl na přírodovědu. Nejsem ze ‘selského’, ale nějaké geny tam jsou. Děda z maminčiny strany měl v Sedlčanech malou usedlost a nějaké polnosti. Tatínkův otec, který byl učitelem na Turnovsku, se v penzi přestěhoval na hájovnu. Měl rád stromy, včelařil a dokonce tam založil první klimatologickou stanici v Pojizeří. A rodiče? Tatínek byl právníkem a maminka učitelkou přírodopisu a chemie. Po válce jsme zůstali s maminkou sami dva a přestěhovali jsme se do Modřan. Tam byli tehdy samí ‘košťálníci’, tedy zahradníci, k nimž jsem se chodil hrabat v zemi. To mě, myslím, ovlivnilo nejvíc.” Po absolvování přírodovědecké fakulty UK šel na vojnu – a pak ho prof. Jeník doporučil do Průhonic, kde se v roce 1963 zakládalo nové pracoviště Akademie věd, botanická zahrada. Studijní pobyt se protáhl na třicet roků.
Průhonické proměny
Od roku 1990 měl celý ten třísethektarový park na starosti. Ale dva roky nato dává výpověď a odchází. Na osud si opět zahrál prof. Jeník, který svého oblíbence vyzval, aby se zúčastnil konkurzu na ředitele Botanické zahrady UK Na Slupi. Proč? “Průhonický park je fenomén, který nemá v Evropě obdoby, ale běžte se tam podívat! Novodobí obyvatelé průhoničtí si z toho nádherného prostoru udělali své zázemí: jezdí tam na kole, chytají ryby, venčí psy. Psům nepřikážete, kam mají čůrat – a když se dva trefí na jeden stromeček, je po něm! Ochranné pásmo, které by bránilo devastaci parku, je v nenávratnu. Ztratil určitou výlučnost, která nebránila tomu, aby jej člověk užíval; ale spíš jako zájemce, který ocení architektonické finesy nebo sbírky, které tam stále ještě jsou. Je škoda, že se nepodařilo nabalit na park a jeho výzkumný potenciál třeba obchodní centrum se zahradnickými potřebami, získat firmy, které by učily, jak zakládat zahrádky, školkařské podniky, expoziční plochy s distribucí rostlin… Proč tam musí být nákladní auta, lustry a nevím co ještě!”
Díky za každé nové ráno
Touto větou z dílny Haliny Pawlovské nám pan ředitel odpověděl na otázku, co ho dnes nejvíc těší. Ale vzápětí byl konkrétnější. “Moc rád učím dorost znát přírodu, ale s rozkoší tady taky jezdím s traktůrkem a každé jaro natáhnu montérky a pomáhám osázet zahradu. A můj někdejší ‘exhibicionizmus’ mě nutí dělat spoustu dalších věcí. Pořádám například v našich sklenících výstavy. Vymýšlím koncepci, panely, navrhuju i plakáty,” ukazuje jeden, který zval na prohlídku fotografií Táni Mikušové, jež projela Evropou a Afrikou po poledníku. Už bohužel skončila, ale v půlce června prý začne další “šňůra” výstav. Neobyčejně mě těší rozhlasová práce. Je taky podobná loutkařině: člověk je schovanej, hraje jenom hlas. Mám pětkrát do roka v neděli mezi pátou a osmou tříhodinovku v Dobrém jitru na stanici Praha (dnes ČRo 2); vybírám si sám i muziku. Snažím se vyprávět o tom, že je v téhle zemi pořád pěkně. A každou středu ráno v půl šesté mám na téže stanici okénko o kytkách a zahradách. Mé snažení směřuje hlavně k tomu, abych pomohl té naší malé zahradě. Je tady bezvadná parta, dělají co můžou. Jsme totiž veřejnou školou, tudíž živi ze státních dotací. Tabulkově máme 18 zaměstnanců plus šest kluků na náhradní vojenské službě. Až ti skončí, nevím, kdo tu bude dělat těžkou práci. Ze stálých je totiž většina dívek a ne všechny mají pevné zdraví. A stoleté palmy jsou ‘desetichlapový’, nese nás to na tyčích deset. Takže se asi budou najímat stěhováci.”
Větvička poslední záchrany
Bezpochyby znáte z mládí nebo od svých dětí zkratku KPZ, což je krabička (od sirek) poslední záchrany. Václav Větvička se svými neuvěřitelnými znalostmi rostlin funguje jako skutečná poslední záchrana. Téměř třicet let totiž slouží čtyřiadvacet hodin denně bezplatně jako konzultant toxikologického informačního střediska při Klinice nemocí z povolání Všeobecné nemocnice v Praze. “Doktoři v celé republice by měli mít moje číslo. Když k nim přijde maminka s dítětem (někdy i se psem), tak mi buď popisují rostlinu, já určím, co je to zač, a podle toho se stanovuje terapie, anebo, je-li to třeba v Praze a okolí, skočím do auta a jedu na přímou konzultaci do špitálu.” Přidal i jeden kuriozní příběh: “V Praze, kde si děti myslí, že mléko se vyrábí v továrnách a krávy jsou fialové, si jeden chlapec v Riegrových sadech natrhal štědřenec (Laburnum anagyroides) a najedl se lusků. Je to nejjedovatější rostlina, která se u nás pěstuje; je popsán případ úmrtí mládence, který snědl pouhá tři semena! Zkrátka volali mi z pohotovosti a kluk říkal, že jedl hrách. Naložil jsem ho, ať mi ukáže, kde ho trhal. Naštěstí keř našel. A pak jsme hledali nemocnici, která by ho přijala. Snad ho z toho dostali.Což mi připomíná, že jsme se s MUDr. Spáčilovou zavázali, že o nebezpečných rostlinách napíšeme knížku. Nepodařilo se nám to dodneška.”
Není ošklivých rostlin
Ve shodě s Coco Chanel, která řekla totéž o lidech, tvrdí, že není ošklivých rostlin. Na každé se prý najde něco půvabného. Ale je známo, že jeho oblíbeným oborem je dendrologie (logicky ho přitahují větve a větvičky). O stromech napsal mimo jiné rozsáhlou knihu, kterou velmi zdařile ilustrovali Vlasta Matoušová a Jan Mašek. Vyšla v 35 vydáních v deseti zemích světa. Dlouhou dobu se věnoval také růžím, zejména těm planým. I o nich napsal dvě monografie. A spolu s RNDr. Jiřím Kolbekem a několika kreslíři vytvořili kouzelnou knížku Rostliny na každém kroku. Neměla by chybět v žádné chatě a chalupě. Najdete v ní totiž všechny rostliny, co potkáte při procházce loukou, kolem potoka či lesem, dokonce se dozvíte, jaké poselství jim přisoudila květomluva. Lilie zlatohlávek například sděluje: Věřím ti, že jsi nevinná, nic nedám na lidské řeči…Přeptala jsem se samozřejmě, jaké dřeviny by vášnivý dendrolog sázel u chata chalup. “To je jednoduché: je třeba koukat, jaké rostou v okolní přírodě a sázet stromy a keře, které do krajiny aspoň habituálně patří. Aplikoval bych je třeba v odrůdách. Když jsou tam meze s lískama, sázel bych lísky; jedna může být červenolistá, druhá střihanolistá… Preferoval bych listnáče. Nádherné jsou břízy, javor klen- hledal bych zkrátka vazby na okolí. A z jehličnanů? Hodil by se modřín, ale s tím teď bude problém. V EU prosadili tezi, že se můžou vysazovat pouze autochtonní dřeviny, tedy ty, které jsou v určité zemi původní.A modřín tady není autochtonní; přitom Hrotovický modřín je selekce, která se tady vyvíjela700 let! Já bych byl zkrátka právě pro ten modřín. Nevadí mi ani borovice, byť tvarovaná. Nechci z českých venkovských zahrad dělat skanzen, ale jejich amerikanizace a asiatizace mně rve srdce. Lidi si proštudujou, jak které žudro kdysi vypadalo, ale místo hrušně tam ‘vyfiknou’ túji! Nemám nic proti těm stromům a rostlinám a když se někam hodí, tak ty americký stromy a kytky klidně vysadím. Ale u české roubenky?” Do mozaiky záletů Václava Větvičky patří i navrhování zahrad. Ale zatím to byla práce zcela nezisková a nezištná, dělal ji přátelům i sobě pro radost. Ale kdoví, třeba tento krásný zálet přece jen rozšíří. Českým zahrádkám by to bezpochyby prospělo.
FOTO 1 – V botanické zahradě jsou k vidění i nádherné cykasy, které rostou na zeměkouli již dva miliony let…
FOTO 2 – Autor nad knížkami ukazuje právě Rostliny na každém kroku, které by se vám určitě hodily
FOTO 3 – Botanická zahrada slouží i k pokusům extravagantních módních návrhářů; jak by se vám líbil třeba kožíšek, kde chlupy nahradí živý trávník?
FOTO 4 – Květenství štětkovce australského připomíná štětku na čištění láhví a cylindrů; a proto se tak jmenuje
FOTO 5 – Pan ředitel při instalaci výstavy užité keramiky Aleny Balvínové
