U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zaječí trik
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
Zajíc se dnes v naší přírodě protlouká životem nelehce. Nejen že na polích zanedbávaných zemědělci špatně shání živobytí, ale také stále stoupá počet zájemců o zvěřinu.
Díky praktickému skořicově hnědému zbarvení hábitu a dokonalému běžeckému zaječímu umění se ale málokterému nepříteli podaří dostat zajíci na kobylku lehce. Zvláště když ušák umí dovedně využívat své neobyčejně jemné smyslové orgány – sluch, zrak a čich. Pomocí nich a prozíravého chování utuženého zkušenostmi přelstí často daleko zdatnějšího pronásledovatele. Nejlépe se mu to daří v přehledném terénu s nižším porostem vegetace. Tady může zavčas na dálku zjistit nebezpečí a nepozorovaně zmizet v bludišti porostu nebo utéct, kryt prohlubní výmolu.
Přes den zajíc odpočívá v mělké jamce, vyhrábnuté na povrchu země, lehce stíněné mřížovím řídkých trav. Žije nočním životem, teprve za soumraku opatrně vychází na pastvu. Při pohybu krajinou nepřestává kolem sebe obezřetně sledovat okolí, aby včas zjistil nebezpečí. Při sebemenším podezření hned klopí slechy a nehybně se přitiskne k zemi. Doufá, že bude přehlédnut. Často se ale raději plíží stranou do bezpečného úkrytu. Jen při bezprostředním ohrožení vyskakuje, rychle utíká a při běhu obratně kličkuje. Dokáže při tom dosáhnout rychlosti až 74 km v hodině. Zkušený ušák tak umí uniknout každé škodné.
Zaječí životní rajon je obvykle nevelký, ovšem za předpokladu, že je v něm dostatek potravy. Tady se pohybuje po vyšlapaných cestičkách, které pečlivě udržuje odkusováním přerostlé vegetace, aby za mokra nebo rosy zůstal při probíhání suchý. Bytostně nesnáší humidní prostředí a navlhlou srst. To vše mu totiž přináší svízele se zažíváním a infekce.
Všude, kudy se zajíc pohybuje, zanechává po sobě spoustu pachových stop z ústních žláz, po moči a trusu. Tak nezůstane nikde při sebelepším skrývání utajen před liškami a pytlačícími psy. Ti s oblibou vyhledávají jeho stopu a chtivě se po ní pouštějí. Zajíc je ale proti svým nepřátelům vyzbrojen vrozeným instinktem preventivní obrany. Neexistuje, aby před zalehnutím k odpočinku zapomněl na bezpečnostní ceremoniál. Ve svém teritoriu má vybudováno několik pevných zálehů, myslivci jim říkají “pekáče”. Každý z nich směřuje do jiné světové strany. To proto, že mu vždy musí vítr foukat proti hlavě. Z nich tedy vybírá to lože, které splňuje tuto podmínku. Také nikdy nepřichází do svého “pekáče” přímou cestou. Vždy k němu jde po větru a nejprve jej v mnohametrové vzdálenosti míjí. Pak odkloní směr na opačnou stranu zálehu a vytvoří zavádějící smyčku stop. Zčásti se po nich vrátí zpět a udělá takových zmatených cest s opětovným vracením několik, než se opravdu stočí blíže loži. Několika dlouhými skoky jej dosáhne a hned zalehne. Škodná, která jeho stopu sleduje, je vedena falešně stranou místa odpočinku. Zajíc ji tak může zpozorovat a zachránit se útěkem v momentě, kdy je pronásledovateli za zády a má co největší odstup.
Při dobrém větru upozorní zajíce jeho čich na nepřítele už na vzdálenost až
150 metrů. Zrovna tak výborně mu slouží zrak a sluch. Žádný psí pytlák či tichošlápek liška tedy nemá šanci ho překvapit v loži.
Kdo by se chtěl o zaječích fintách přesvědčit na vlastní oči, má teď v zimě nejlepší příležitost. Na nedělní procházce může jít sněhem po zaječích stopách a seznámit se s jeho opatrnickým chováním. Řetězec stop pozná podle svérázné sestavy: dvojice větších zadních běhů je přehozena přes menší přední, které nejsou nikdy kladeny vedle sebe.
