Zahrada veselých vzpomínek

Rubrika: Zahrada, Zahradní realizace

Domek na stráni nad Vltavou kupovali Pacákovi před více než čtyřiceti lety. Zahrádka byla tenkrát travnatým svahem, kde rostlo pár keříků rybízu. Rukou společnou a nerozdílnou ji Jan a Jana přetvořili.

Na nejširší terase je trávník, vpravo pod zeleným slunečníkem je prostor, kde za pěkných dnů Jana dokonce i žehlí…

Pacákův domek patří k těm, které si kdysi stavěli movitější Pražáci na letní pobyt. Velká okna směrem na Vltavu už ztratila své opodstatnění a ten tam je i výhled nahoru do polí. Ze všech stran se rozrostly domy a vilky. Zahrada, chráněná vzrostlou zelení a laťkovým plotem mizícím v psím víně a dalších popínavkách, však zůstala uprostřed toho všeho oázou klidu.

Terakotová kuželka připomínající selku – nebo naopak – není Honzovým dílem, i když i on měl své terakotové období

Ráno slunce nakoukne na přední dvorek, probudí květiny ve starých výlevkách a koukne na Janu, připravující v kuchyni snídani. Pak se chvíli zastaví nad domkem a vydá se na pouť kolem oken do ulice i kolem plotu, nad nímž se vypínají k nebi staré smrky a borovice. A odpoledne se posune k západu, aby přes vysokou terakotovou ženu – kuželku sklouzlo do centra pozemku, kde se obvykle usadí paní domu se svými čtvernožci. Jeňýk, jak se říkávalo usměvavému umělci, už šestým rokem sleduje svůj pozemský domov na dálku.

Ke kameni kámen

Bývalý svah je rozporcován nízkými zídkami na různě široké pruhy. Ten nejširší v horní části zahrady nabízí travnatou plochu k hrám, v úzkém lemu o patro níž dostaly místo květiny a další plochu, vlastně centrum, k němuž se sbíhají všechny cestičky a schůdky, vyplnily židle a dva stoly, bývalé šicí stroje, aby se všichni vešli. Pruh země pod touhle rovinkou je vyhrazen dýním Hokkaidó, cuketám a fazolím, vedle nichž voní kopr. A úplně dole, skoro u plotu se sousední zahradou, je malé jezírko a venkovní krb.

V zídce pod silnicí udělal Honza kamenné sedátko

„Všechny tyhle zídky postavil Honza. On se sice vyučil odlévačem a malířem porcelánu, ale pak vystudoval na akademii monumentální tvorbu u profesorů Sychry a Paderlíka. A to byly třeba i vymývané betony. Znal dobře technologie, takže všechno, co postavil, drží,“ pochvaluje si Jana a ukazuje, že šikovný stavitel udělal mezi kameny niku pro posezení, nebo zeď tu a tam ozdobil pěkně opracovanými valounky nebo mušlemi z dalekých moří.

A pak s láskou vzpomíná na to, jak kameny postupně nosili od Vltavy i z lesa a taky vozili ze světa. „Ostatní běhali po krámech a sháněli svetry a my s Honzou jsme na skládkách sbírali kamínky, kachle a střepy. Vydláždil s nimi dvorky, schody a do omítky skládal veselé obrázky. Vzpomínám na něj na každém kroku.“

Zahrada s minimem práce

Výtvarník rád pracoval s kamenem a jeho dílem jsou i některé betonové skulptury, ale zahradničení ho moc netáhlo. Sice se prý snažil, když bylo potřeba, navezl Janě hlínu další potřeby, ale tanec kolem květin rád přenechal ženě. Ráno vstal, zametl cestičky, aby se dlažby mohly chlubit svou krásou, a pak vyplel zelené vetřelce z kamenných zídek. Ale když se jednou vrhl do záhonu, zmizely s plevelem i rašící kytičky…

Zídky vlastně vytvářejí vysoké záhony – takže se Jana nemusí ke květinám moc ohýbat

Byla údobí, kdy se na několik týdnů zavřel v ateliéru a dělal. A jak dokončil, co si předsevzal, hned se vrhl do práce kolem domu. „Jeho krédem bylo: Když je všechno hotovo, hospodář umírá,“ zasmutnila si trochu paní domu. Ale hned dodala, že na člověka, jakým byl Honza, se smutně vzpomínat nedá.

O květiny a zeleninu tedy pečuje Jana. Už je sice v penzi a má víc času, ale v posledních letech přišly problémy s páteří. Proto se na záhoncích rozrůstají hlavně nenáročné trvalky. „Něco za mě řeší příroda sama. Loni v zimě zmrzly růže, které jsem kombinovala s levandulí, a zmizely i floxy, což mě mrzí. Ty jsem měla moc ráda. Dosadila jsem jenom levanduli. Takže to je celkem jednoduché: zjara mi dělají radost sněženky, tulipány a narcisy, pak zlaté a tmavě hnědé denivky. Růžovou přidá mandloň v rohu skalky. Po cibulovinách naseju afrikány, kterým dělá pozadí rozchodník a vajgélie. Pak už rozkvétají malé fialkové astřičky neboli posvícení a je tady podzim.“

Strom života kvete modře

Z hrnkových květin, jak je patrné hlavně na předním dvorku, má Jana nejvíc v oblibě muškáty. Usadily se v kamenných korytech i v netradičních květináčích – výlevkách, které zdobí celý tenhle prostor. „Několik prvních jsme si přivezli ještě z Libně, kde jsme zpočátku s Honzou bydleli. Bouraly se tam baráky, takže jsme je vlastně zachránili. Další jsme objevili na smeťácích a některé nám donesli úplně cizí lidi,“ vysvětluje Jana. Ty, na nichž smalt ještě drží, nechá tak, jak jsou, rezavé očistí a natře. Trpělivě oprašuje i staré kamenné valchy, šicí stroje, mlýnky a další předměty, které Pacák, jak občas říká, sbíral. A vytvářel.

Strom života vyrůstá z dlažby, v níž jsou v mozaice naznačeny jeho kořeny

Miluje strom života, skládaný z kachlů, talířů, střepů a víček od konviček, který okouzlí každého návštěvníka. „Je to Honnebo zova největší mozaika. Vrátil se nakonec k porcelánu, na který maloval kobaltem nejrůznější motivy. V tom se opravdu našel. Ale jeho posledním dílem tady v zahradě je kamenný krb. Když byly spoje zaschlé, nedočkavě jsme vzali dva buřty, které jsem objevila v lednici, láhev vína, zatopili jsme a zachumlaní v bundách jsme si ty buřtíky opekli. A strašně jsme se radovali, že máme takovej krásnej krb.“

Kocouři mají pré

Statný Brendy, hovaward křížený s labradorem, i Damián, neposedná maličká čivava, se drželi své paní, ale kocouři byli při mojí návštěvě všichni někde na toulkách. Mají totiž u Pacáků „pré“, což znamená, že se mají dobře, že mají volnost.

„Jsme taková kočičí rodina. Honza moc miloval modrookého siamáka jménem Dantes. Dokonce tvrdil, že byl v některém z minulých životů v Itálii kocourem. Naše holky, Terezka a Veronika, přivedly domů každý zatoulaný kožíšek. Byly doby, kdy jsme jich měli dvanáct!“

Paní domu v obležení psí části smečky; kocouři byli na výletě

Dnes žijí u Pacáků čtyři kocouři. Hlavní slovo prý má černý Benito Musolini. „Jeho máma byla drahá chovná siamská kočka, ale byla s majiteli na venkově ve Štěchovicích a spustila se tam s nějakým čarokrásným černým kocourem, takže jsme kocourka dostali. Ale protože všechny naše kočky pořád fackoval, dal mu Honza tohle jméno. Je vykastrovanej, ale fackuje je pořád. Jenom na mě si nedovolí, mě si oblíbil. A miluje ranní společné procházky.“

Jana Pacáková na ně vyráží spolu se sousedkou, která má tři psy a pět koček. Když se k nim přidá Pacákův Brandy, Damián i kočky Benito Musolini, Adis (Béba bohužel zašla), Titicaca a Malawi, musí to být pěkný rachot. „Vždycky nás nechají kousek odejít a pak nás za hrozného dupotu dohánějí. V tu hodinu pravidelně vychází na ranní procházku na naší trase taky jeden starší pán. Snad už nás vyhlíží. A pokaždé říká: To neuvěřitelný. A já mu vysvětluju, že jsme v podstatě baby Jagy.“

TEXT A FOTO: MARIE RUBEŠOVÁ