Zahrada v říši divů
Své okouzlení filmem o odvážné Alence, která se ocitne v pohádkovém světě, neváhala charismatická Irena Emma Lux přenést do své zahrady v podhůří Orlických hor.
Rozlehlá, více jak čtyřicetiarová zahrada tvoří jeden pulsující organismus s domem, kde Irena bydlí se svou čtyřgenerační rodinou a kočičími i psími mazlíčky. Současně si jej podmanila její sběratelská vášeň, již přetavila v soukromé Muzeum u Divnej Emmy zaměřené především na paličkovanou a ruční krajku, starožitný porcelán i dekorace, zejména z období secese. Irena nezapomíná ani na své přátele a denně přidává na sociální sítě fotografie ze zahrady s naaranžovanými květinami a přáním krásného dne.
Přírodní, ale netradiční
Původní venkovský domek obklopený užitkovou zahradou vystavěli Ireniny prarodiče a po nich převzali štafetu její rodiče. Když se již dospělá Irena vrátila po několika letech strávených v Praze zpátky, začali s manželem zvelebovat dům a ona i opomíjenou zahradu. Zachovala v ní všechny vzrostlé stromy. Devadesátiletý ořech a také jabloň vedle altánku na nádvoří se tak staly živou památkou na dědu. Ve spodní části zahrady se zachoval malý sad, jejž zhruba před půl stoletím založil tatínek. Irena počítá s tím, že mezi dosluhující stromy bude postupně přidávat nové, aby si měly na čem pochutnávat další generace. Všechny ostatní stromy a keře na pozemku vysázela s maminkou.
Protože nechce trávit veškerý čas okopáváním a pletím, koncipovala zahradu tak, že v ní roste vše víceméně volně, tu a tam nechá růst dokonce kopřivy pro zvířata. Stručně řečeno, zahrada je stejně živelná, jako její majitelka. „Pak jsem objevila možnost certifikovat si zahradu jako ukázkovou přírodní, čímž bych měla svůj uvolněný styl posvěcený,“ začíná s představením své vize a popisuje, jak to probíhá: „Přijde komise a řekne vám, co musíte předělat. Maminka například pěstovala dýně na fólii, což být nesmí. Teď je podkládáme slámou a je to mnohem lepší. Poprvé jsem tedy úplně neuspěla, dostala jsem jen certifikát přírodní zahrady. Další rok se mi to povedlo. Komise navíc chtěla, aby byla zahrada něčím specifická, a to byl i můj záměr. Napadla mě Alenka v říši divů, protože miluju Burtonův film s Johnym Deppem.“
Zelený labyrint
Volba to byla bezpochyby šťastná, zahrada sama působí tajemně, přestože je prozářená slunečními paprsky. Efekt spočívá v tom, že když do ní vstoupíte, nemáte představu o jejích hranicích, připadáte si tak trochu jako v labyrintu, kde není možné dohlédnout východ. Zčásti je to vzrostlou zelení vysázenou po obou stranách plotu, zčásti i díky rafinovaně umístěným skupinám stromů a keřů uvnitř. Jak mezi nimi procházíte, postupně se vám otevírají překvapivé průzory nebo zákoutí, kde Irenina fantazie připravila nečekaná setkání nejčastěji s odkazem právě na Alenku. Tu objevíte čajový servis a začnete si pohrávat s představou, že jen před chvílí zde Alenka s Kloboučníkem a zajícem Březňákem popíjela čaj, jinde se vám do cesty postaví obrovské karty. Ve středu pozemku, kde se mezi hustým porostem najednou zjeví hladina jezírka s vodopádkem, si rázem připadáte jako na lesní mýtině. Ke spočinutí zve stoleček s nápisem vybízejícím sám sebe, aby se prostřel. Pokud dojdete na východní okraj zahrady k lesu, vykoukne na vás z pole pestrobarevných houbiček Kloboučník v životní velikosti.
Ve znamení retra
Ne všechny nápady ale vychází z příběhu o Alence. Například růžový karavan jako pro přerostlou panenku Barbie sloužil coby hrací domeček dcerám, když byly malé. Na prostranstvích mezi ovocnými stromy se na šňůrách třepotá krajkami zdobené prádlo, dvojice starých kol vytváří dojem, že ten, kdo si je tu opřel o strom, si dává šlofíka ve stínu košatých korun. Nedaleko vstupní brány obrácené k jihozápadu se nachází bazén. Vyprojektoval i postavil ho Irenin bývalý manžel, ale působí, jako by ho sem přenesli z prvorepublikové plovárny. V zahradním domku stojícím napravo od domu vytvořila Irena s pomocí starého nábytku iluzi historické kuchyně i s nezbytným trubkovým gaučem pro zažití oběda. Někdy se sem schová před světem, jindy si tu ráda popovídá s návštěvníky své zahrady a muzea.
Opodál stojí dřevěná kůlna obklopená trvalkovými záhony a rostlinami v nádobách, před ní láká k posezení subtilní bílý kovový nábytek. Ten je rozmístěn i v dalších koutech zahrady, aby si bylo možné její klid a krásu pohodlně vychutnat. Poblíž plotu, stranou dění, je umístěna užitková zahrada, jíž se ještě věnuje Irenina maminka.
Rostlin není nikdy dost
„Když jsme zahradu zakládali, jezdívali jsme do Litomyšle, tam byla hodně dobrá školka, všechny speciální dřeviny jsou z ní. Teď nakupujeme v zahradnictví v Ústí nad Orlicí, kde mají také spoustu rostlin,“ seznamuje nás majitelka s původem dnes již vzrostlých okrasných dřevin. „Jsou tu dva růžové akáty, jsou nádherné a kvetou opakovaně, před dvěma lety jsem vsadila platan, který jsem si dlouho přála. Pak je tu například kalikantus čili sazaník, aromatický keř s květy podobnými magnolii, zmarličník, katalpa, jinan dloulaločný. Co se mi líbí, to si pořídím často dvakrát,“ vypočítává zelené krasavce. „Mám nastudované knížky a v nich si rovněž zaškrtávám stromy, které už mám a které bych chtěla. Ještě jich je hodně, třeba ambroň západní, což je opadavý listnáč s hvězdicovitě vykrajovanými listy, davidii, to je obrovský strom, co kvete až po deseti letech a kvůli zvláštním bílým květům se mu říká kapesníkový. Lidi sází pořád to samé, přitom je takových zajímavých dřevin,“ posteskla si závěrem nad malou kreativitou českých zahrádkářů.
Když jsem Irence volala ohledně autorizace článku, zastihla jsem ji v autě, právě mířila domů s nákladem hortenzií. Prý koupila dvacet kusů ve slevě, ale aby byl přírůstek vidět, bylo by jich potřeba tak pět set, vyprávěla mi se smíchem.
TEXT: Zuzana Ottová
FOTO: Tomáš Dittrich