U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zahrada v lese
Kategorie: Zahrada | Autor: Petr Pasečný
STYL
Mnoho chatařů a chalupářů má své “království” v lesních nebo k lesu přilehlých lokalitách. Taková zahrada už svou polohou předurčuje charakter odpočinku uprostřed stálezelené přírody a díky tomu i na mnohem zdravějším vzduchu než jaký je jinde. Prostě harmonie a klid, bez stresových situací, (pokud ovšem nejsme třikrát do roka vykradeni). Pro všechny klady, které nám taková zahrada přináší, se pro ni snažíme udělat vše, co je v našich silách. Při jejím vylepšování bychom však měli postupovat opatrně. Velmi totiž záleží na konkrétní lokalitě, například jestli leží přímo v lese nebo na lesní mýtině a těmto okolnostem bychom měli podřídit své záměry. Probereme si nyní tyto možnosti, shlavními klady i zápory.
Přímo v lese
Taková zahrada bývá většinou málo osluněná. Volně zde rostou lesní dřeviny, je jedno zda jehličnaté nebo listnaté, protože i listnaté stromy nám během vegetačního období, kdy bychom chtěli něco vypěstovat, tvoří stín. Pokud zde chceme mít zeleninové záhony, volme na ně druhy tzv. krátkodenní (např. ředkvičky nebo salát). U kořenové zeleniny je otázkou pěstování mrkve, celeru a petržele z důvodu vyššího množství živočišných škůdců. Rajčata zkusit můžeme, ale výsledek je opět nejistý. Ovocné dřeviny téměř nepřipadají v úvahu, protože lesní prostředí se svými škůdci, houbovými chorobami a nedostatkem slunce jsou pro ně přímo zhoubné a není možné se jim ubránit ani postřikem různými pesticidy. Tento typ zahrady patří do pěstitelsky nejhorší kategorie, a proto je vhodný především k udržování lokálních dřevin a jen málo pro výsadbu dřevin okrasných. Těch stínomilných dřevin a rostlin stín snášejících je jen několik druhů. Pro naše podmínky můžeme podle nadmořské výšky uvažovat o následujících. Ve vyšších polohách (nad 800 m n. m.) můžeme mezi lesními, v těchto polohách většinou jehličnatými dřevinami, pěstovat jen několik okrasných jehličnanů. Jedná se o domácí smrk ztepilý a tis červený, udrží se i zerav západní a jedlovec kanadský. Ode všech si vybereme hlavně nízké, rozložitě rostoucí nebo zakrslé kultivary. Jejich jednotlivé druhy je možno vyhledat v odborné literatuře, například v knížce Jehličnany pro zahrady a skalky, kterou loni vydalo nakladatelství Grada. Z listnáčů, hlavně stálezelených, bychom mohli v těchto podmínkách pěstovat nízké druhy skalníků, může vydržet i zimostráz neboli buxus či mahonie cesmínolistá. Dále můžeme použít domácí druhy kapradin, brčál barvínek, kopytník evropský, na světlejších místech různé druhy Hosta. Ve středních polohách (400 až 800 m n. m.) můžeme pěstovat všechny už jmenované druhy, které zde budou růst ještě lépe a k nim můžeme přidat další, např. různé dřišťály, zimolezy, kaliny, slivoň, v podrostu pak břečťan. V nižších polohách (150 – 400 m n. m.) můžeme pěstovat tytéž druhy a zase s ještě lepšími výsledky. Prostě tato kategorie pozemku není pěstitelská zahrada, je to jen mírně kultivovaný les. Většinou tmavý, stinný, ve kterém jsme si pro okrasu vysázeli několik stín snášejících okrasných dřevin a trvalek.
Na lesní mýtině
I když jsme obklopeni lesem, máme zde mnohem lepší světelné podmínky. Ale i tepelné, protože jsme okolním lesem chráněni před větrem. Abychom postupovali opět chronologicky, tak zeleninám se zde bude díky lepšímu oslunění dařit mnohem lépe. Ve vyšších a středních polohách to bude hlavně listová a kořenová zelenina, v nižších polohách můžeme pěstovat i teplomilnou zeleninu (rajčata, papriky, okurky atp.) Pokud chceme pro pěstování těchto druhů zeleniny využít teplo skleníku, fóliovníku nebo pařeniště, měli bychom myslet na to, že jsme stále v lůnu přírody a tyto stavby okolí doslova hyzdí. Když už je potřebujeme postavit, pak se snažme umístit je alespoň na takovém místě, kde nebudou na očích. Třeba je zamaskujeme živým plotem nebo jinou přírodní kulisou, ale v takové vzdálenosti, aby skleníku nestínily. Ovocné dřeviny zde mají také relativní dostatek světla a sortiment vysazujeme podle nadmořské výšky a odolnosti jednotlivých druhů. Z pohledu zahradního architekta je však výsadba těchto stromů sporná, protože ovocné dřeviny vlastně do tohoto typu zahrady nepatří. A jestli některé, tak snad jen nízké bobuloviny jako angrešt a rybíz. Pokud se přesto pro ovocné stromy rozhodneme, musíme počítat s tím, že díky blízkosti lesa bude zvýšený výskyt chorob a škůdců. Z okrasných dřevin máme už také díky oslunění mnohem větší výběr listnatých i jehličnatých druhů. Měli bychom ale vysazovat hlavně takové, které jsou podobné okolním stromům, aby do naší zahrady “zapadly”. Základními dřevinami by tedy měly být ty domácí, doplňkovými, po několika kusech vysazovanými, by mohly být i cizokrajné, ale vzhledově podobné domácím. Ve smrkovém lese tedy převážně smrky, v jedlovém jedle, v borovicovém borovice. V listnatém lese to už není tak směrodatné, protože listnáče jsou přece jen “plastičtější” než jehličnany a těžko si budeme sázet v lužním společenství olší, topolů a vrb totéž na zahradu. Zde si budeme “kostru” zahrady tvořit asi nejlépe z listnáčů domácích i cizokrajných podle našeho výběru. U stromovitých druhů vynecháme barevné (červenolisté, žlutolisté apod.) kultivary. Protože ale člověk chce mít vždy na zahradě něco zvláštního, vysazuje i barevné dřeviny. Doporučoval bych je pouze v kategorii keřů až nízkých keříků. Pak jejich nápadná barevnost nebude tolik “trčet” do okolního prostředí.