Zahrada pod Železnými horami

V Polabí směrem k Železným horám se začíná krajina zajímavě vlnit. A právě zde, na pozemku s vyhřátým jihozápadním svahem si manželé Šarakovi založili okrasnou zahradu, kde všechno roste a kvete skoro samo.

Je neuvěřitelné, kolik majitelů zahrad už prohlásilo: „Původně jsme tady měli starý sad.“ A tak Šarakovi, kteří naopak na části pozemku sad opět vysadili, jsou svým způsobem unikátní. „Koupili jsme to tu v roce 1986 s velkým množstvím nepořádku a rozpadlým altánem. Rostlo tu osmdesát přestárlých jabloní, řada angreštů a rybízu. Všechno jsme vyklučili a pročistili včetně třešňového sadu v sousedství, aby nám sem z něj nelezly plevele.“ Zůstala jen jedna z jabloní, ostatní stromy Šarakovi hned po vyčištění zahrady dosázeli.
Pozemek má úzký protáhlý půdorys, ale jako bychom na něm viděli zahrady dvě. Jednu polovinu zabírá užitková část, ta druhá, s domem, je okrasná. Užitková kontrastuje s okrasnou svojí jednoduchostí a spoustou volného zatravněného prostoru, přitom ale působí stejně upraveně. Je vidět, že každý z manželů vymýšlel jednu polovinu, ale pracují na nich společně.

Budování užitkové zahrady

„Asi nejsme úplně správní sadaři, protože ovocné stromy zastřiháváme, aby se nám tvarově líbily. K jabloním jsme dosázeli meruňky, broskvoně a třešeň, navíc i angrešt a černý rybíz a nějaké užitkové záhony. Co do ovoce a zeleniny jsme v podstatě soběstační.“
Majitelé znovu postavili i velkou kůlnu, které žertem říkají 3 + 0. Obsahuje totiž dílnu, kde paní Dagmar Šaraková realizuje své výtvarné nápady, garáž a kůlnu plnou nářadí. „Nemůžeme mít přece jen jedno kolečko, když na zahradě pracujeme oba,“ vysvětluje nám s úsměvem.
Sad na více než poloviční ploše pozemku hraničí s rozlehlým trávníkem, kde se dá rozdělat oheň nebo grilovat. Aby to nebylo na pohled nudné, zelený pažit oživují tři kamenné kruhy, v nichž bují trsy ozdobnice čínské.

Tady sázela majitelka

Okrasná zahrada je dílem paní domu, která zde uplatnila svůj výtvarný talent. „Tuto část jsem založila sama, manžel mi pomohl jen s těžšími pracemi.“ Paní Šaraková přiznává, že o budoucí podobě zahrady sice měla představu, ale neměla žádné předem vytvořené plány, proto občas musela dřeviny přesazovat a trasy cestiček měnit.
V celé ploše vysadila množství nižších i vyšších konifer: klasické smrky pichlavé, kanadské jedle a douglasky, cypřišky i převislé smrky. „Dnes už bych postupovala jinak, nesázela bych například stromy tak blízko k plotu.“ Nicméně to, že některé stromy přerostly, bylo způsobeno i dezinformacemi z různých zahradnictví, kde si dřeviny vybírali. „Třeba nám tvrdili: tenhle strom nenaroste vysoko nebo tento keř bude vždy jen plazivý – a pak to dopadlo zcela opačně. Některé stromy a keře přerostly a já nemám ráda, když dřeviny vrůstají jedna do druhé, takže často docela radikálně stříhám a prořezávám.“

Tvarování dřevin

Tvarovat keře se paní Šaraková naučila sama – podle časopisů a metodou pokus omyl. „Naštěstí jsem drobnější dřeviny už na začátku rozesadila tak, že to dodnes vypadá hezky. Na nejvyšší smrk jsme si ovšem museli pozvat horolezce, jinak by strom byl příliš hustý a ztrácel spoustu jehličí. Nebo borovici zasazenou nad septikem jsem od začátku hodně seřezávala, protože jinak by z ní byl patnáctimetrový strom a to by se sem nehodilo. Z túje jsem pro změnu vytvarovala kouli na vyšším kmeni, aby nestínila dům, také některé buxusy jsem sestříhala tak, aby nerostly do cestiček.
Taky panašovanou vajgélii jsem radikálně zmenšila – až se mnou manžel chvíli nemluvil, protože jemu se líbila velká. A šeříky sestříhám hned po odkvětu až nadoraz. Oni totiž zase hned obrazí, někdy i remontují. Někdy jsem zachraňovala keře a stromy polámané sněhem. Buď by se musely vykopat, nebo nějak prořezat, aby vypadaly jakž takž k světu. Takže dostaly ještě další šanci.“
Nejstarší stromy na zahradě Šarakových jsou smrky pichlavé vysázené v roce osmdesát sedm. Majitelka je doslova vypiplala z nanicovatých mladých stromků: „Kamarád našeho syna pracoval v lesnickém výzkumu a přinesl nám tři smrky, které v podniku vyřazovali. Žádná krása to nebyla, ale zasadili jsme je, dali jim dost výživy a teď jsou krásné. V posledních letech jsme však nechtěli sázet nic velkého, proto jsme přesedlali na čarověníky. Máme je od mladého šikovného pěstitele z Hořicka.“

V plném květu

V době naší návštěvy byly v plném květu polštáře kosmatců zdobící kamenitý pruh na rozmezí okrasné zahrady a travnaté části. Zanedlouho se rozvinou i růže. Naplno kvete i skupina sytě oranžových lilií a trs pivoněk na východní straně domu. Zahrada je tam od pole oddělena stěnou ze stříhaných tújí.
Když pak sestoupíme po schodech podél východní strany domu, otevře se nám spodní jižní část zahrady v celé své kráse. Základem jsou velké polštáře zběhovců, smilu, čistce vlnatého, mydlic, mateřídoušek nebo škornice, jejichž květy nebo listy vytvářejí pestrou mozaiku. Z této barevné přízemní vrstvy vyčnívají tu tvarované čarověníky a jiné dřeviny, tu vysoké trsy lomikamenů nebo řídké skupiny asfodelek.
Když na západní straně domu opět stoupáme po schodech zpátky ke vchodu, obdivujeme další nuance výsadeb i hradbu vysokých stromů u plotu. Nelze si nevšimnout, jak se tu cestička rozděluje na dvě větve, které se vzápětí opět spojí. „Bylo praktické si takhle usnadnit přístup k výsadbám a také to vypadá neotřele,“ vysvětluje majitelka.

Na jílu se sázet nedá

Teprve při dalším povídání nám dochází, kolik tahle zahrada stála úsilí.
„Na našem pozemku je jílovitá půda a na ní by samo od sebe nic moc nerostlo,“ vypráví pan Šarak. „Naštěstí jsem pracoval u ČSAD a měl levnou dopravu, takže nebyl žádný problém postupně navozit spoustu materiálu: kameny, kvalitní zeminu, rašelinu a také kůru z jednoho dřevozpracujícího podniku, kde byla levná. Je to už přes deset let, bohužel se kůra postupně vstřebává a kdo ví, kde jednou budeme shánět další.“
Kameny na zahradě pocházejí z lomu u Chvaletic a z Plané. Zdrojem kačírku byla stavební jáma v polích kousek odsud a velké valouny jsou od Miletína. „Dvakrát jsme byli až u Bělohradu a z polí jsme si nanosili valounky a pak je v kufrech vezli domů.“
Cestičky byly původně travnaté, ale jejich údržba nebyla snadná. „Obrývat je a vynášet drny nahoru do svahu byla docela dřina. Takže jsem je nakonec vydláždil.“ Majitel zvládl udělat i schůdky a okrasnou dlažbu do kruhu. Časem vyrobil i dřevěné pergoly, kůlnu a altánek.
„Jezírko jsme vyhloubili už během stavby domu. Tehdy se na tom místě míchal materiál a my viděli, že hned u domu by mělo být něco hezkého, a dohodli jsme se na jezírku. Časem přibylo ještě jedno, menší.“ Obě jezírka mají laminátové dno a je v nich uzavřený oběh dešťové vody. Manželé Šarakovi u nich rádi sedají a užívají si tiché šumění nevelkého vodotrysku.

Zajímavé nápady

Hned u vchodu můžeme zahnout doleva k zahradnímu krbu, který je ovšem zasazen do prostředí suchomilných výsadeb doplněných starým pařezem nesoucím na pahýlech kořenů dvě stříbrné skleněné koule. Jednou pergolou pak můžeme projít k domu a obdivovat u jezírek keramiku z dílny příbuzné majitelů. Roh terasy chrání před větrem fortelná dřevěná zástěna mizející zvenčí v zeleni panašovaného brslenu.
Dalším neotřelým nápadem jsou křemenné valounky vznášející se nad záhonem na pružných drátech zapíchnutých do země. Paní Dagmar tak dlouho experimentovala s tmely a lepidly, až se dílo podařilo.
A pak tu jsou lampy v japonském stylu nebo zahradní vázy ve tvaru koulí nebo demižonu. „Ty jsem dělala já. Nejprve vyrobím podklad z květináčů, prolamovaných plastových obalů, hmoždinek, dřeva, starých gumových míčů a podobně. Nebo seženu velký opletený demižon. Nanesu na to beton smíchaný s disperzním lepidlem a dobarvený fasádními nebo pokojovými barvami a pak už jen začistím nebo napatinuji povrch,“ chlubí se experimentátorka.
Škoda, že musíme tuhle krásnou zahradu v Polabí opustit a dát se lesní cestou lemovanou jen netýkavkou a kopřivami.

Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller

Zahrada pod Železnými horami