U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Zahrada plná příběhů
Kategorie: Zahrada | Autor: Marie Rubešová
Začaly se tu rodit před třiceti lety. Jeden z příběhů, ten o cestě K. H. Máchy
do Litoměřic a jeho zastávce v bývalé venkovské hospůdce, sem Miroslava Ivanova a jeho ženu vlastně přivedl. Nakonec chalupu s pozemkem o rozloze 2000 m2 koupili.
Zahrada se ovšem té dnešní ani vzdáleně nepodobala. Byla dovysoka zarostlá kopřivami a bejlím, takže nejdřív dala majitelům ochutnat trpkých plodů. Klučilo se, kopalo se, zem se ryla a přemísťovala. Samozřejmě ne sama. “Když byla plocha čistá, vzali jsme papír a v hrubých rysech si nakreslili, jak to tady bude vypadat,” vzpomíná paní Hana.
Sázení do čtyř koutů
Takový byl záměr. V jednom koutě už samozřejmě sedělo stavení. Naproti ní si chalupáři naplánovali sad. Pár jabloní a hrušní a nějakou tu lísku. A půjdeme-li sadem podle plotu vzhůru, přijdeme do sportovní části zahrady. S několika svícemi jalovců, v trávníku odpočívající klečí, lemem z vysokých jehličnanů a věčným bojem vistárie s révou nad tmavou pergolou nepůsobí zrovna jako sportoviště. Před několika lety se však za keře schoval krytý bazén. Snad aby přece jen potvrdil právo na původní pojmenování.
“Ale tady se opravdu sportovalo!” hájí kout majitelka. “Bývalo tu skoro přes celou šířku zahrady fotbalové hřiště. Na jedné straně stála branka ze silného drátu u jedličky, na druhé straně u opičárny,” ukazuje na několik železničních pražců spojených do zvláštního útvaru. Zkrátka opičárna. “V brankách jsme s manželem sedávali a chytali, když se vnukové Filip a Tomáš učili kopat.”
Kousek nad “jedlovou” brankou je lesní kout. Jeho centrem je ohniště, u něhož stojí tmavá lavička ze smrkových půlkuláčů. Je z ní výhled nejen po celé zahradě, ale i dál, na dramatické panorama Křivoklátských lesů. “Rádi jsme tu s manželem sedávali. Někdy jen vyhlíželi do kraje, jindy opékali na ohníčku nějakou dobrotu. Často to byly dva plátky salámu, mezi které jsme šoupli ještě nějakou zajímavou pochutinu. Moc dobré to bývalo…”
Dnes už ohniště osiřelo. A ladem leží i gril na uhlí, který vystřídal elektrický. Pokroku se nelze bránit ani u chalupy, která ctí tradice.
Kam zajížděli formani
Miroslav Ivanov, mistrný vypravěč příběhů nejen z české historie, tady na chalupě napsal osm knížek. “Vepsal” je i do zahradních koutů, které ozdobil tu borovičkou, jedlí či zvoncem, které si přivezl z besed po republice, tu pěkným kamenem. “Kamenní strážci, kteří lemují střed zahrady s posezením, mají také svou historii,” připomíná paní Hana. “Vedle chalupy býval ještě seník. Podkrovní prostor, kde se seno skladovalo, stál na čtyřech sloupech. Zajížděli tam formani, když se šli občerstvit do hospůdky. Jeden sloup jsme rozebrali, ale ty tři jsou na svém místě. Vymezují prostor, ale jsou i zajímavým pozadím pro květiny a obrázky.”
Vedle sloupů, zkrásnělých zelení i časem, vyrůstají ze země bizarní sloupky. Jsou to staré silniční patníky, zasazené hladkou částí v zemi. Chalupáři je koupili před třiceti lety, když obec měnila tyhle “ošklivé” za moderní, z umělé hmoty.
Při procházce nás provází jemná zvonkohra “andělského” zvonění. Je to dar od českého emigranta, žijícího ve Spielvillu v USA, s nímž se Ivanovovi sešli při cestě za americkou historií Antonína Dvořáka. I to zvonění má v téhle zahradě svůj název: Spílvilek. Je připevněn na okraji stříšky kůlny, jejíž okap se pere s letitým, ale stále krásným trubačem. Je prý třeba jej stále umravňovat.
Ona si sama řekne
“Chodím teď po zahradě nejčastěji s nůžkami,” přiznává paní Hana. “Stromky a keře, které jsme před lety sázeli, se dnes rozrostly víc, než jsme počítali. A tak už ze sadu zmizely dvě jabloně a hrušeň, vykopali jsme nějaké kleče a teď hlásí jedna jablůňka s ozdobnými jablíčky, že už se jí tady nelíbí. Zahrada si zkrátka řekne. Anebo jí řeknu já,” směje se naše průvodkyně a vypráví o cestovatelce loniceře i dalších květinách, jimž někdy hledá dlouho správné místo. Těší ji, když rostlina poděkuje hojnějším květem a růstem.
“Miluju tuhle hedvábnou borovici,” ukazuje na bizarní stromek, jehož dvě větve se plazí v trávě. “Uprostřed kmene začala ronit pryskyřici a celý vršek usychal. Museli jsme ji pod ránou uříznout. A ona se uzdravila, vděčná, že jsme ji zachovali. Dokonce jednu větev vztyčila odvážně vzhůru místo kmene.”
Svůj příběh mají smrčky za ohništěm, jimž donedávna bránil v rozletu jasan za plotem, i cedr libanonský nebo jedle grandiska, tyčící se už dnes do téměř osmi metrů nad opičárnou. “Prý bude dominovat kraji, říkal manžel. Přiznávám, že se mu za všechny ty úpravy a hlavně krocení bujně rostoucích stromů v duchu omlouvám. Ale jinak to nejde. On moc rád sázel. Potřeboval tvořit i na záhonku. Každý rok dokonce vysadil kolem celé chalupy i u posezení letničky. Každý rok jiný příběh. Já už teď naopak všechny nahrazuji trvalkami. Aby daly co nejmíň práce. Ale pokud to půjde, budu zahradu vzdělávat. Je to báječné pro kondici i pro duši.”
Popisy k obrázkům
Při stavbě schodů, které vyrovnávají terénní vlnu, se hodil kámen z rozebraného sloupku starého seníku. Příjemný dojem dotvářejí květiny i kamenné suvenýry z cest
Namísto letniček, na které není čas, rozrůstají se postupně kolem chalupy trvalky; s levandulí jí to moc sluší
Tuto kamennou dvojici vytvořila sochařka Saša Koláčková. Vlevo směs trav – letniček, které paní Hana v květnu jen tak rozhodila do země
Okolo posezení ve středu zahrady objevíte v zeleni bývalé silniční patníky, zapuštěné do země pěkně vzhůru nohama
Takhle to vypadá, když rozkvete rozchodník a kámen
Zahradu hlídá kočka Šklíba. A aby vám bylo jasné, že jste v pohádce, za ní se na keramickém sloupu vznášejí andělé. Ale protože jsme na zemi, někteří také padají…
Na jednom ze zbylých sloupů seníku se pne rudá růže. Kolo z formanského vozu tu nevisí samoúčelně – vždyť tady kdysi parkovaly
Tahle hosta ještě dřív než vykvetla, vykladla bílá vejce…
Paní Hana v loubí z přísavníku na verandě, kde v létě 1836 seděl Mácha. A hospodský značil na destičky, přibité kdysi přes spáry, kolik že toho s přáteli vypil…
Autor fotografií: FOTO EDUARD KARKAN
