U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ZAHRADA JAKO POHLAZENÍ
Kategorie: Zahrada | Autor: MARIE RUBEŠOVÁ
Miroslav Zelenka nám prozradil, že svou zahrádku kultivuje tak, aby se mohl vždy podívat na něco, co oku zalahodí a duši pohladí. Záměr se mu daří.
Pravdou je, že k příjemnému pocitu, který jsme si vezli z návštěvy zahrady nedaleko Lysé nad Labem domů, významně přispěla také osobnost jejího tvůrce.
Proměny rodné hroudy
Pan Zelenka původně pracoval jako strojař v továrně na kovový nábytek. A když šel do důchodu, nabídl mu majitel výstaviště v Lysé nad Labem, s nímž se léta znal, místo ředitele. „Bylo to pracovně mých nejšťastnějších deset let. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí z nejrůznějších oblastí života. Dodnes mám přátele mezi myslivci, rybáři, včelaři, chovateli a samozřejmě i zahradníky. Jsou to úžasní lidé a dovedou zůstat skromní, i když jejich znalosti v různých oborech jsou obrovské,“ chválí Miroslav Zelenka.
Pokud jde o proměnu dvora rodičovské chalupy v dnešní oázu klidu, konzultoval ji samozřejmě hlavně se zahradníky. „Ještě zhruba před dvaceti lety tady byla půda jako mlat. Prostě venkovský dvůr. Tu a tam jsem však sázel dřeviny a postupně přibývaly i kameny pro budoucí alpinium. Tenhle zvětralý travertin jsem přivezl už před třiceti lety ze Slovenska,“ ukazuje na exoticky pokroucené exempláře. „Podle otce jsem tehdy dělal spoustu neužitečných věcí. ,Každý vyváží kámen z baráku a ty ho sem taháš,’ říkával.“
Když se po letech života v paneláku ujal hospodaření syn, proměnily se chlívky, kde bývali králíci, kozy a prasátko, v garáž a dílnu a užitková část zahrady se posunula dál do louky, která k ní patří. A ke stavení přirostlo kolmo ještě kratší křídlo, takže vzniklo pěkné poloatrium.
Stromy nerostou do nebe
Jak šel čas, z maličkých stromků se stávaly stromy větší a veliké. Některé se nehodily do pěstitelovy koncepce, jiné, například vysoká túje před okny, se příliš rozkošatěly. „Zahrady by se neměly zakládat narychlo a bez představy, kam se zejména stromy rozrostou. Ale když už se nějaká chyba udělá, je kácení to poslední. Se stromy se totiž dají dělat divy,“ ujišťuje pan Zelenka.
Potvrzením jeho slov je například zmíněná tújka u domu. Byla obrostlá až k zemi a stínila přední části sednice. Dnes má nejnižší větve až zhruba ve třech metrech a vyhlíží velmi interesantně. Není jediná, která prošla „metamorfózou“. Z pahýlů se dokonce stala galerie pod širým nebem. „Pořád jsem nevěděl, kam se samorosty a tohle je, myslím, dobré řešení. Navíc jsou odhalené kmeny často velice krásné.“
Vzrostlé stromy pan Zelenka tvaruje a mění, ale už nepřesazuje. Azalku se ovšem – po poradě s odborníkem – přemístit nebál. „Pan Peleška říkal, že se do toho můžu pustit ještě v květnu, když nasadí poupata. Měl pravdu. Venkovní azalky patří k mým nejmilejším,“ přiznává pěstitel. „Mám jich jedenáct a každý rok nějaká přibude. Když je tahle oáza v plném květu, je to nádhera.“ O rododendrony se prý taky pokoušel, ale zřejmě tady neměly dost kyselou půdu. A měnit substrát? To pan Zelenka nechtěl. Nejradši totiž pěstuje rostliny, které se přizpůsobí podmínkám, v nichž rostou. Ne naopak.
Užíváme si spíš v sedě
Postupně, tentokrát podle potřeby lidí, vznikaly v zahrádce pana Zelenky různé sekce. Nejsou užitkové, ale řekněme spíš užívací. Jedna, kde s manželkou sedávají, když je moc sluníčka. Stolek a lehké židle jsou pod dvěma smrky, v místě, kde je na dohled arboretum a malé jezírko.
Když je chladno, je prý lepší přesunout se k zasněné dívce. Sochař Ivan Šmíd ji zpočátku tvaroval z kmenu motorovou pilou a pak dokončoval dláty. Bůhví, o čem dívka sní…
V jedné ze „sekcí“ se dá sedět, i když prší. „Při přestavbě jsme mírně zvedli střechu také nad původním stavením a pamatovali na její přetažení nad chodníček. Lemují jej keře vinné révy a je tam nejlíp, právě když se dá deště,“ ujišťuje pán domu.
A raritou je posezení mezi orchidejemi. Pan Zelenka prý vždycky toužil po místnosti, kde by mohl pobývat i v zimě a dívat se ven na zahradu. Je prý zajímavá i pod sněhem. „V jedné místnosti byla jižní cihlová stěna nahrazena sklem, a protože topíme kamny na dřevo, je tady příjemně. A když už tady člověk sedí, měl by mít nějakou radost i uvnitř. Tak jsem začal pěstovat orchideje Phaeleonopsis. Kvetou i víc než tři měsíce a člověk se jim ani moc nemusí věnovat.“
Proč zbytečně kvaltovat?
Z obrázků je zřejmé, že kromě krásy, která roste, obdivuje náš hostitel i tu, kterou stvořily lidské ruce. „Pokud někde cestujeme, vždycky si přivezu kamínek nebo keramiku, něco, co by nám ta místa připomínalo. Tenhle květináč je z Dánska, váza zase z Jerby. Jinde třeba položím pěkné dřevo nebo zavěsím samorost.“
Ze zahrádky, kterou jsme tentokrát navštívili, skutečně dýchá pohoda. „Pomaloučku ji dotvářím, není žadný kvalt. Každý rok něco zasadím, aby se pořád dalo koukat na něco hezkého,“ filozofuje Miroslav Zelenka. „A samozřejmě zahradu usměrňuju tak, aby nedala moc práce. I když člověka i ta práce těší. Po ní je nejlepší v klidu si sednout a říkat si: Sem by se ještě hodila ta a ta… To je ta infekce, o níž krásně hovoří Karel Čapek v Zahradníkově roku.“ *
O autorovi| TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
Popisy k obrázkům
Romantické jezírko stíní vzrostlé i zakrslé stromy; vpravo túja maloniana a nad ní bizarní tamaryšek
Střecha rodičovského stavení se kvůli podkroví trochu zvedla a její přesah ochránil chodníček, malebně lemovaný révou
Azalky patří k nejoblíbenějším dřevinám pana Zelenky
Samorost, v němž vnímavé oko jistě objeví milence, je upevněn na cypřišku
V jedné z obytných místností vznikla zimní zahrada
Kdysi tady býval klasický selský dvůr…
Štítové okno přístavby je malebně lemováno přísavníkem trojcípým
Netřesky patří k podle pana Zelenky k nejzajímavějším rostlinám; na travertinu jim to opravdu sluší
Autor fotografií: FOTO: KAMIL VARCOLLER
