Zahrada bez hranic

Rubrika: Zahrada, Zahradní realizace

Přírodní zahrada není pro nikoho, kdo si potrpí na zarovnané záhonky a pečlivě odplevelené plochy. Naopak, její majitel by měl mít schopnost radovat se z bujného rostlinstva, které roste ve zdánlivém chaosu a přitom v naprosté rovnováze.

Libickou Lhotku najdete v Kraji Vysočina kousek od Chotěboře. Právě sem jsme zamířili za manžely Peterkovými, kteří nám chtěli předvést svou zahradu, za níž v roce 2011 obdrželi certifikát Přírodní zahrada. Projekt přírodních zahrad je podporován a spolufinancován Evropskou unií a u nás ho zastřešuje občanské sdružení Přírodní zahrada. Iva Peterková zahradničila teprve dva roky, když se byla podívat na ukázkové zahrady v Rakousku a po jejich prohlídce ji napadlo, že by i její zahrada mohla být příkladem pro druhé.

„Ještě dnes svoje rozhodnutí považuji za drzost, protože jsme zahradu vlastnili teprve krátce, ale myšlenka vybudovat prostor, kde bude příroda v rovnováze, aniž by se v ní používala chemie, a kde se budou rostliny, živočichové i lidi cítit dobře, mi byla blízká.“ Iva prozradila, že jí vyhovuje svoboda, kterou rostlinám dává. „Můj přístup k zahradě je sice trochu laxní,“ říká s nadsázkou, „ale tak mi to vyhovuje, a jak se ukázalo, vyhovuje to i přírodě. Jakmile začnete s přírodou bojovat, prohrajete.“

V zahradě, která dostane označení „přírodní zahrada“, je nutné dodržet některé podmínky, například se nesmí používat rašelina, umělá hnojiva a pesticidy. Má se využívat dešťová voda, kompost, mulčování, v zahradě má být vlhké nebo suché stanoviště, divoký koutek, kde je ponechán přírodní porost, může tu být přirozená louka, záhony se zeleninou a bylinkami, se smíšenými kulturami a tak dále. Vzhledem k tomu, že v každé zahradě je specifické prostředí, je na majiteli, jak se úkolu zhostí, které prvky přírodní zahrady vybuduje a jakým způsobem bude hospodařit.

„Babiččina“ zahrada

Iva a Jiří Peterkovi se rozhodli pro selskou či „babiččinu“ venkovskou zahradu. Pozemek u jejich domu má rozlohu asi 3 tisíce metrů čtverečních a tvar přibližně trojúhelníku. Terén je svažitý a poměrně členitý. Najdete zde ovocný sad osázený jabloněmi a slivoněmi, květinovo-zeleninovou zahrádku, smíšené záhony s trvalkami, bylinkami a zeleninou, divoký koutek s domečkem pro hmyz a dvě jezírka. V jednom se dočišťuje voda z domácí čističky a druhé je typický kačák.

Kromě záhonů a koutů a koutků osázených nejrůznějšími bylinami a keři s jedlými bobulemi je tu místo i pro klidné travnaté plochy, které slouží jednak jako cesty mezi domem, truhlářskou dílnou, stodolami, chlívky a jednotlivými částmi zahrady, jednak jako místo pro posezení u letní snídaně či oběda nebo jen s hrníčkem čaje.

Do úplného výčtu patří i kus louky za stodolou, která je určena pro výcvik border kolií. Rychle zaznamenat lze i hejnko kachen plemene indický běžec, které se chvílemi koupou v kačáku, pasou v zahradě nebo si prostě jdou zvědavě prohlédnout, kdo přišel na návštěvu. Patří sem i kočky a v sadu za domem lze potkat zdrobnělé slepičky a kohoutka. A budete-li mít štěstí, můžete zahlédnout i volně žijící druhy, třeba žáby nebo užovku dole u jezírka. K dalším vítaným návštěvníkům náleží ještěrka, ježek, slepýš a spousta drobotiny z hmyzí říše. Peterkovi říkají, že dokud neměli za stodolou plot, chodila k nim srnčí zvěř na jablka. Asi sem byla zvyklá chodit na dobrotu celá léta…

Z pražských Modřan na Vysočinu

„Bydleli jsme v paneláku v Praze v Modřanech,“ dostává se Iva na samotný začátek. „Oba jsme chtěli na venkov, ale vydrželi jsme, než děti dostudovaly. Dnes je syn ajťák a dcera dělá knižní grafiku. Když jsme se rozhodli z Prahy odejít, chtěli jsme někam k Plzni. Intenzivně jsme objížděli celý kraj, ale nic se nám nelíbilo. Toužili jsme po domku na kraji vesnice, se sadem a s vodou na pozemku. Zdálo se, že ho nenajdeme.

O Vysočině začala mluvit naše dcera, která hledala tipy na internetu. Říkala, že tady jsou domy hezčí a levnější než na Plzeňsku. Pak jsem se při venčení psů potkala se sousedkou a ta vyprávěla o své mamince s domem v Libici a jejím sousedovi, který prodává domek vedle, ve Lhotce. Prý se nám nemůže nelíbit.

Při naší první návštěvě byl podzim, sychravo. Dům byl zanedbaný, protože se v něm dvacet let nebydlelo, zmiňovaný soused sem jezdil jen krmit slepice a králíky. Domem jsme nebyli příliš nadšeni, ale při odchodu ze sadu jsme si konečně všimli dvou velkých lip u vrat, které nás oba chytly za srdce a rozhodly. Dům jsme koupili na začátku roku 2009 a v létě jsme se stěhovali.“

O historii domu toho Peterkovi moc neví, snad jen to, že nejnovější část je z roku 1938. „První léto jsme spali na půdě, kuchyň měli v garáži a myli se ve škopku na dvoře. Dům jsme ale stihli do zimy zobytnit. Na začátku října topenář zprovoznil podlahové topení pod dlažbou a za týden napadl sníh.“

Jaro jen potvrdilo, že se rozhodli správně. Když roztál sníh, v zahrádce pod jabloní se objevily bledule. „Byla to milá prémie k domu,“ usmívá se Iva a vypočítává, že tady po celý rok něco kvete, od prvních talovínů až do pozdních aster. A v zimě zahrádku zdobí květy čemeřic.

Na slimáky s kachnami

Zatímco Jiří si udělal z garáže dílnu a truhlaří, Iva zůstala bez práce. Vlastně, jak se to vezme, její hlavní činností se stalo budování zahrady a postupně i starost o zvířata. Například za chov kačen můžou slimáci.

„První rok jsem je neřešila. Budovali jsme dolní jílové jezírko a sázeli keře – rybízy, aronie, maliny, zimolezy kamčatské. Také druhý rok jsem vůči slimákům zaujala pasivní postoj, ale pravdou je, že se plazili úplně všude a za oběť jim padly nejenom jablka pod stromy, ale i zelenina, květiny a bylinky z nově vytvořených záhonů. Sedla jsem k internetu a našla kačera a kačenku indických běžců na prodej. Přivezli jsme si je v září a okamžitě si je zamilovali,“ nadšeně vypravuje Iva.

„Až další jaro se ukázalo, jak jsou indičtí běžci užiteční. Pobíhali po pozemku, pilně sbírali plzáky a navíc kačenka každé ráno snášela vajíčko, které se dá upotřebit v kuchyni. Jsou to nenáročná zvířata, která potřebují jen vodu na cachtání.“ Hejno se později rozrostlo. „Je fajn, že záhony nechají na pokoji a pasou se na trávě. Chodí v partě a když loví, udělají rojnici. Pak se může stát, že něco zlomí,“ komentuje chování kačen naše hostitelka.

Zahrada za tři roky

Během tří let stačila Iva zasadit stovky rostlin – keře do živého plotu, ovocné stromy, bobuloviny. Společně s Jirkou vybudovali kačák, aby se kachny měly kde koupat, nově vyrostla terasa za stodolou a také vysoký záhon. Kolem studny, kterou si nechali na dvoře udělat, Iva navršila kameny a osázela je suchomilnými rostlinami. Těm se daří i na zelených střechách. Jedna je nad garáží, další na psí boudě a kurníku.

V průběhu třetího léta prošli certifikací a obdrželi plaketu Přírodní zahrada. „Na základě návštěvy u nás si mě v roce 2013 vyžádali na pracáku a nabídli mi, zda bych jim nepomohla vybudovat zahradu v Chrástu Horní Krupé – jedno z pracovišť obecně prospěšné společnosti Chaloupky, která se zabývá výchovou a vzděláváním zaměřeným na ochranu přírody,“ nezapomene se pochlubit Iva. V Chrástu Horní Krupé postupně vytvořila a osázela zeleninové záhony, bylinkový kopeček, slunečnou stráň, zazelenila střechu na výukovém altánu.

Tahle práce je však za ní a Iva přemýšlí, co dál. Ráda by zkušenosti uplatnila i jinde. Zatím zahradu u svého domu otevřela návštěvníkům. Můžete ji navštívit i vy, třeba v sobotu 13. června 2015 od 9 do 16.30 hodin v rámci víkendu otevřených zahrad nebo kdykoliv po předchozí domluvě. Peterkovi vás v Libické Lhotce rádi přivítají.

text: Martina Lžičařová
foto: Martina Lžičařová a Petr Živný