U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ZAČÍNÁME CHALUPAŘIT
Kategorie: Víkend | Autor: ZI
ANEB KDO JE TADY MIMOZEMŠŤAN
“Myšičko, vstávej! Tesaři už půl hodiny čekají před domem, až se probudíš! Víš, chtějí rozebrat střechu zrovna nad TVOJÍ postelí.” Okamžitě jsem z ní vystřelila. Hup šup, oblečená, dosud se slepenýma očima myslím na koupelnu. “Pane Pelda, tohle je moje žena,” slyším svého mužíčka. Nevěřícně otvírám jedno oko a podávám komusi pravici. “Dobrý den,” procedím skrz zavřená ústa, intenzivně myslím na svoje nevyčištěné zuby. “Dobrej den, pani, tady váš muž říkal, že si ráda pospíte.” Musím si napravit reputaci. V půl desáté začínám krájet mrkev do polévky, v půl dvanácté smažit řízky, v půl jedné: OBĚD! Konečně se navzájem uvidíme v plné kráse, jsem připravená – upravená, čisťoučká, pracovitá, milá hospodyňka. Ke stolu zasedli můj muž a mistr Pelda se svými pomocníky – jeden měl tváře jako panenská jablíčka a pohled plaché srny a druhý byl ptakopysk. Ponuře mlčí. Podplácím každého dvěma řízky. S hrůzou zjišťuji, že se přede mnou stydí. Co je to za lidi? Na naší střeše! U našeho stolu? Nepromluví, nepoděkují. V půl druhé se přece jen ledy prolomily, přišel za mnou muž s pohledem plaché srny a svěřil se mi, že si chce koupit nové brýle. “To víte, na střeše to není žádný med,” vysvětluje. “Potřebuji brýle takové, co na ně nebude svítit slunce, musí od sebe odpuzovat prach a taky stírat pot z čela.” Přátelsky pokyvuji hlavou. V půl třetí začíná pršet, tesaři narychlo zbudovávají systém odvodných kanálků. Leje jako z konve. V půl šesté to vzdávají a odjíždějí, aniž by se rozloučili. Můj muž jde střechu přikrýt. Pak se dozvím, že muž srna bije svoji ženu. O ptakopyskovi nikdo nic neví, vůbec nepromluvil. Čím víc o nich přemýšlím, tím zřetelnější mám pocit, že jsem strávila den s mimozemskou civilizací. Druhý den jako malovaný. Vstávala jsem, kdy jsem chtěla, na střeše robil můj muž sám. Od dětí jsem dostala kytku. Odpoledne přijíždí nečekaně návštěva. Stázka s Tomášem okukují naši nedávno pořízenou chalupu. Pyšně je provádím po stavení, stodole, zahradě i pastvinách. Jsou nadšeni, nemohou se odtrhnout od zemského ráje napohled. “Je mi to jasný,” vysvětluje Stázka. “Lípa, ořešák, jírovec, ten váš pozemek leží v magickém trojúhelníku, tady se soustřeďuje pozitivní energie. Marto, řekni mi,” ptá se mně tajuplně, “začala jsi psát básně, nebo román?” Ano, ano, zmateně přikyvuji a honem ukazuju na první špalek: “Vyřežu z lipového dřeva betlém.” Přítelkyně naléhá: “Měla by sis pořídit králíky a koně. Meditovat. Chodit po řeřavém uhlí. Cítíš tu energii? URČITĚ jste tady šťastnější!?” Jsem šťastná a přesto najednou nejsem ve své kůži. Vlastně nevím, zda to, co pociťuji, je pozitivní, začínám vidět zeleně a možná mi už rostou tykadýlka…
