Zachovat krásu dřeva
To je krédo snah architekta Jiřího Vorla. Vnímáme je nejen v jeho sochách a roztančeném nábytku, ale často i v architektuře, které dodává osobitý punc.
„V každém kusu dřeva vidím něco krásného a dbám na to, abych tu krásu neodstranil. Byla by škoda degradovat dřevo jen na materiál, neosobní a chladný. Snažím se zachovat jeho původní charakter, aby dál ,žiloˈ jako strom, ale také plnilo nějakou funkci,“ říká Jiří Vorel.
Ústecké začátky
Dnes žije v Rožďalovicích, kde se před šedesáti lety narodil. Pro otcův nekonformní postoj k režimu rodina záhy odešla do Ústí nad Labem, kde Jiří začal při základní škole docházet na hodiny klavíru. „Byla to hotová katastrofa. Neschopnost naučit se byť jednoduchou skladbičku mě ovlivnila natolik, že jsem si nevěřil ani v jiných směrech. Změna nastala ve třetí třídě, když mě kamarád přivedl do výtvarného kroužku.“
Jiří rád vzpomíná na profesorku Michálkovou, k níž chodil i po dokončení základní školy. Výtvarné tvorbě zůstal věrný i na gymnáziu. „Ve druhém ročníku mi kamarádka říkala, že sochařka Šťovíčková organizuje nějaké dřevosochařské sympózium. Vydal jsem se tam. Byla to ohromná dáma, spoustu kluků a holek přivedla na akademii.“
Po maturitě chtěl jít nadšený výtvarník na akademii také, ale ředitel prohlásil, že mu na žádnou uměleckou školu nedá doporučení, protože komunistická strana potřebuje techniky. Chtě nechtě se přihlásil do Prahy na ČVUT, na architekturu. „Nakonec jsem byl řediteli vděčný, protože mě to začalo hrozně bavit,“ směje se pan architekt. „Ve škole jsem byl spokojený i proto, že jsme měli nahoře ve čtrnáctém patře výborný sochařský ateliér, kam jsem pilně docházel.“
Dělat něco praktického
Kreativního studenta to samozřejmě stále táhlo na akademii nebo na UMPRUM, ale rodiče nechtěli ani slyšet. „Tvrdili, že bych se za minulého režimu jako výtvarník neuživil. Dávám jim za pravdu i teď. Jenže mě stavět baráky nebavilo. Cítil jsem si, že na to musím jinak.“
Nejdřív dělal pošťáka, pak dva roky tesaře. Až se v kostele sešel s medikem, který vyprávěl, že ošetřoval chlapíka, co vede řezbářskou dílnu u firmy Obnova památek. „Řekl mu o mně – a smluvil schůzku. Docent Slavíček se podíval na mé práce a vzal mě do firmy. A tak jsem dva roky vyráběl starožitný nábytek pro vládu, pro zámek do Lán i pro televizi. V pohádkách dodnes vídám naše vyřezávané pozdně gotické nebo rokokové židle. Byli jsme jediná dílna v RVHP, která tohle dovedla.“
Šéf, docent matematiky, prý byl bystrá hlava. Díky vztahu s kastelánkou na jednom zámku měl pro krásný mobiliář inspiraci. Navíc vymyslel spoustu technologických inovací, takže 90 procent výroby zvládly stroje a šikovní truhláři už jen jednotlivé kousky dokrášlili. Práce s výkonnými frézami byla ovšem dost nebezpečná.
„Rokokové nohy židlí a stolů mají velké zakřivení, a když nůž najížděl v šesti tisících otáčkách na hirnové dřevo, trhal je. Každý desátý prototyp se nám rozletěl v rukách. Žádný bezpečák do dílny nesměl… A mně tenkrát šéf říkával: Pane Vorle, vy se musíte zbavit té svojí kreativity. Musíte kopírovat, ne tvořit!“
Na cizí jméno
Přes den Jiří kopíroval starožitný nábytek, po nocích se věnoval vlastní tvorbě. „Žena mi tenkrát říkala: Když budeš takhle pokračovat, zhroutíš se. Tak jsem nechal grafiky a dřevořezy ofotit a vydal jsem se do Svazu výtvarných umělců. Trochu jsem komisi překvapil, takové množství prací snad ještě nikdo nepřinesl! Ale neuspěl jsem. Ono to chtělo mít nejen kupu prací, ale i kamarády… Ale byla tam taky paní Karasová, kurátorka sbírek nábytku. Přišla za mnou, že by o mně napsala do Umění a řemesel článek. To zabralo a já jsem šel od roku 1989 na volnou nohu.“
Neměl dílnu, nářadí ani kontakty. Ale měl báječnou manželku, která mu vytvářela zázemí. „Žofie je architektka, pracovala v Rožďalovicích na stavebním úřadě. A bydleli jsme se třemi dětmi tady, v domku mých rodičů. Tátovi jsem ovšem tenkrát musel podepsat papír, že budu děti živit,“ vzpomíná vypravěč. „Řekl jsem mu: Neboj se, budu je živit, i kdybych měl vykládat vagóny.“
Na vagóny naštěstí nedošlo. Obchodně zdatnější kolegové, kteří už měli jméno, o Jiřím věděli. A najímali ho jako tzv. černého koně. „Někdo vzal zakázku na sebe a já jsem pro něj udělal část práce. Takhle jsem třeba repasoval vrata v domě naproti Masarykovu nádraží. Nebo jsem pro architekta Miluniče obnovil dřevěnou hlavici na barokních vratech. Má podobu Maura s plnovousem a je na konci Celetné před Staroměstským náměstím dodnes. Nebylo to špatné. Oni měli rychleji hotový kšeft a já jsem občas přišel k penězům.“
Dřevo si řekne
První zakázkou, kterou udělal Jiří Vorel pod svým jménem, byl nábytek pro Juniorhotel v Harrachově. „Vytvořil jsem pro restauraci podle vlastního návrhu stolové desky. A od té doby dělám už jen autorské věci. Ale nikdy jsem nebyl dobrý obchodník,“ přiznává umělec. „Navíc to chtělo občas posedět v Praze v hospodě a udržovat kontakty. A já jsem sháněl dřevo, dělal plastiky a při tom se snažil hospodařit. Měli jsme tady dokonce kravku, protože se mi vždycky líbil tolstoismus…“
Situace se obrátila k lepšímu, když architekt Aleš Lang zprostředkoval Jiřímu spolupráci se zástupci Církve adventistů sedmého dne. Šlo o práce pro modlitebnu v Londýnské ulici a posléze pro restauraci Country life na Starém Městě. Další výbornou klientku našel v Dáje Kabátové.
„Po šedi minulého režimu toužila udělat něco pěkného pro vozíčkáře a oslovila Davida Vávru. On viděl kdesi článek o mých věcech a s tou úžasnou dámou mě seznámil. Dělal jsem mohutný vstup a velký stůl v podobě orla pro její stacionář v Horním Bezděkově u Kladna. A loni ještě lavice. Mám tam dokonce svou stálou galerii,“ chválí si pan architekt spolupráci. Dobře si rozuměl i s bývalou starostkou nedaleké Libáně, sochařkou, pro niž rekonstruoval roubenku.
Architektuře se tedy zcela neodrodil. Těší ho netradiční rekonstrukce venkovských chalup, promýšlí, jak zvýšit tepelnou pohodu v jejich interiérech. Příkladem je zateplení štítu chalupy na Litoměřicku, kde na předsunutém rastru zatepleném kamennou vlnou znovu zopakoval hrázděnou konstrukci. „Studoval jsem architekturu u Svatopluka Voděry. Stejně jako pana profesora, i mě to vždycky táhlo k lidovým stavbám. A lituju, že z českých vesnic mizí dřevěné chalupy tradiční linie,“ říká kreativní architekt.
Nachází zákazníky mezi lidmi, kteří mají blízko k výtvarnému umění. Ti dovedou pochopit, že se někdy odchýlí od návrhu. „Dřevo si zkrátka řekne a já proti němu nepůjdu,“ vysvětluje.
Okolo Mrliny
Krása přírody, stromů byla Jiřímu Vorlovi vždycky blízká. „Jsem velký tulák. Vyrážel jsem rád na běžkách okolo Mrliny a při tom hledal po lesích dřevo. V zimě, když jsou stromy bez listí, je všechno pěkně vidět. Nejen zapomenuté kmeny, na jejichž koupi se domluvím se správcem lesa, ale také bizarní křivé větve, samorosty. Obdivuji dřevo i v původní, nezpracované podobě, v jeho syrovosti. Jak říkají Japonci: Krásné je to, co projde erozí času.“
Některé samorosty jen lehce upraví či omaluje voděodolnými barvami, jiné dary lesa použije do svých skulptur. Spojuje je dřevěnými kolíčky nebo i kousky kůže a železa. „Dnes už mám nejrůznější elektrické pomocníky: lištové pilky, mafl, brusku, oscilační pilku. Jsou hodně flexibilní, takže můžu ruku vést svým nápadem. A pak přijde těch deset procent ručního dotvarování. Stále častěji ale plastiky lepím. Jak ztrácím sílu, už na mohutné materiály nemám energii.“
Výtvarné nápady Jiřího Vorla by jistě ozvláštnily mnohé interiéry i venkovní prostory. Například počátkem 90. let se zabýval nápadem vybavit pěkným bezpečným zařízením dětská hřiště. Narazil však na ISO normy a další podmínky nutné pro vstup do hry o zakázky či granty. „Na to už prostě nemám. Sama práce se dřevem je náročná,“ posteskl si.
Radosti jsou darem
Navzdory problémům a nesnázím života je Jiří Vorel šťastný muž. Dovede se radovat z výsledků práce, z toho, když klienti ocení jeho nápady. Například majitel oné severočeské hrázděnky byl potěšen, že pod přesah zatepleného štítu osadil Jiří dřevěné skulptury v podobě ptáčků.
Se zadostiučiněním také hovoří o tom, jak nabídl stůl a lavice do tuzemské soutěže autorského nábytku. „Vrátili mi je. Tak jsem se přihlásil do japonské soutěže, kde vybírali zajímavé kousky pro světovou výstavu nábytku v Asahikawě. To bylo v roce 1993. Své věci tam nabídlo 950 architektů – výtvarníků z celého světa. Můj stůl se dostal mezi 30 vybraných! Měl jsem ohromnou radost. Dnes ho má kamarád u chalupy na Šumavě. Prý u něj moc rád hraje Pepa Nos.“
Moje návštěva v Rožďalovicích se chýlí ke konci. Pan architekt ještě připomíná, že bez pomoci Boží a lidí kolem něj by nemohl dělat to, co ho těší. „Žijeme v rodičovském domku, navíc mi naši dali do rozjezdu nějaké peníze. A z dědovy stodoly jsem si udělal dílnu. Každá generace mi nějak pomohla. Já bych měl tu štafetu poslat dál. Ale za skutečnost, že jedna dcera je lékařka, druhá právnička a syn dokončil architekturu, děkuju své milé ženě. Hodně se jim věnovala. Já jsem neměl čas.“ Po otci dostali potomci bezpochyby do vínku optimizmus a houževnatost. A to není málo.
TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: AUTORKA, MARTIN MAŠÍN A FRANTIŠEK MALÝ
Zachovat krásu dřeva
