U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Za sklem do Nenačovic
Kategorie: řemesla stále živá | Autor: Pavel Veselý
Sklářské řemeslo má dlouhou tradici, první skleněné předměty vznikly v polovině 4. tis. př. n. l. v Egyptě. K tomu, aby z křemičitého písku a dalších přísad vznikla tvárná sklovina, je potřeba vysoká teplota v tavicí peci. Po ochlazení na pracovní teplotu se pak sklovina zpracovává – například foukáním, tažením, lisováním nebo válcováním. Zdobí se už v průběhu výroby formováním kleštěmi nebo natavováním, či později malbou, rytím, broušením, leptáním atd.
Sklo se používalo a používá jak na užitkové výrobky, tak z něj vznikají nádherná umělecká díla. Na těch většinou spolupracují dva lidé: umělec – autor výtvarného návrhu, a řemeslník – sklář, který nápad ztvární. Hodně záleží na jeho zručnosti a umu, někdy právě on přichází na nové technické postupy a díky tomu dokáže dát fantazii na papíře skutečnou podobu. Oba rodiče Julia Staroveho byli ze sklářských rodů, přesto si příliš nepřáli, aby syn v jejich řemesle pokračoval. Podle něj to bylo nejspíš proto, že jako většina rodičů přáli svému potomkovi, aby měl život snadnější, než měli oni sami. Jak už to ale bývá, nakonec stejně skončil u skla, v novoborské škole. “Učili nás vynikající mistři, kteří znali tradiční i novodobé způsoby zpracování skla, a předávali nám i mnohé polozapomenuté triky, které v knihách nenajdete.” Výtvarné nadání a řemeslná zručnost přivedly Julia Staroveho k mnoha projektům význačných českých sklářů, se kterými putoval do Kataru, Indie, Spojených arabských emirátů, nebo na výstavy po celé zeměkouli. Vzhledem k rozhledu, zkušenostem a osobní dovednosti by se určitě uplatnil kdekoliv ve sklářském světě, přesto si za svůj domov zvolil nevelkou vesnici Nenačovice na Berounsku. Proč? Jednak nějaký čas pracoval v nedalekých nižborských sklárnách, jednak tady vyrůstala jeho žena Romana, která je inženýrkou chemie se specializací na výrobu skla. Cesta k vlastní sklářské výrobě však nebyla snadná. “Jediné peníze, které jsme na počátku devadesátých let mohli vložit do podnikání, bylo pětadvacet tisíc, které jsem dostal od pojišťovny jako odškodnění za poraněné oko,” říká Julius Starove. “Se zkušeným sklářem Miroslavem Koubkem jsme na dvoře postavili pícku na pětatřicet kilogramů tavené skloviny a začali vytvářet první skleněné výrobky. Když se blížila zima, koupili jsme na pile levné odřezky a kolem pícky postavili jednoduchou dřevěnou boudu.” Díky tomu, že je kromě talentu a zručnosti provázely také odvaha a vytrvalost, stojí nyní na svahu u jejich domku zděná dílna s pecí na 170 kilogramů skloviny, mají vlastní obchod a v dílně pomocníky. Při své práci uplatňuje Julius Starove techniku foukaného dutého skla, ale dominující technikou je sklo tvarované z volné ruky. Tímto způsobem vznikají v jeho sklárně barevné kytky, stylizovaná zvířata i další plastiky.
Z barevného skla vznikají i drobné dekorační předměty – zvířátka
Pohled na běžné pracovní odpoledne v nenačovické sklářské huti
Majitel sklárny Julius Starove s jedním z pomocníků
Květy u Julia Staroveho a jeho ženy Romany nikdy neodkvétají
