Za ořechem do Ořechova

Je mu čtyřiadvacet, ale ve svém portfoliu má víc než mnozí čtyřicátníci. Přestože Jan vystudoval ekonomii, zběhl ke dřevu. Dnes z něj vyrábí designové výrobky, které vezmou za srdce nejednoho zákazníka.

Příběhem Jana Hrba se nese ořech. Toto slovo se v jeho případě skloňuje ze všech stran. Před lety ho uchvátilo ořechové dřevo, zpracovává ho v Ořechově na Brněnsku, a když vymýšlel název své firmy, byl to docela oříšek. Ten se mu podařilo rozlousknout, a tak dnes čtyřiadvacetiletý samouk vyrábí luxusní produkty, které, stejně jako dřevo samotné, mají duši.

Foto: Lucie Šedajová

Za vším hledej dědečka

Už jako malý neposedný kluk s odřenými koleny a rukama od bláta rád u babičky stavěl domečky z dřevěných latěk. Tenkrát by ho ani nenapadlo, že se dřevo stane jeho obživou. A nenapadlo ho to ani na střední škole, kde se chystal na dráhu ekonoma. Příběh Jana Hrba, truhláře, se datuje až po maturitě.

„Měl jsem v plánu najít si práci v ekonomickém oboru a zašít se v účetní kanceláři. Ale brzy jsem došel k závěru, že to nebude to pravé ořechové,“ směje se slovní hříčce Honza. Zatím se poohlížel po práci, která by ho nejen bavila, ale i uživila. Dřevo mu zavonělo při brigádě ve firmě zabývající se jeho zpracováním, a to natolik, že se rozhodl ve firmě zůstat. „Brigádu mi našel dědeček. Jako poděkování jsem mu chtěl ze dřeva vyrobit něco osobního. Vyhlédl jsem si bouli na akátovém kůlu a vybrousil z ní misku. Odřízl jsem ji motorovou pilou, potom upnul do svěráku a za pomoci vypůjčené úhlové brusky s lamelovým kotoučkem jsem zhotovil misku. Vůbec jsem netušil, jak to nakonec dopadne, ale moc mě lákalo vytvořit něco svého. Při každém dalším odbrušování hmoty dřeva mě bavila jeho nádherná a stále se měnící kresba. Už jen zbývalo obrousit smirkovým papírem dohladka a natřít, tehdy ještě olivovým olejem. Misku jsem pak předal dědečkovi jako poděkování za to, že mi sehnal práci na pile. Dodnes ji s babičkou mají vystavenou v jídelně,“ vzpomíná na svůj první designový výrobek. Proces výroby ho natolik nadchl, že začal vyrábět další podobná díla včetně prkénka, které mu slouží v kuchyni.

Sám sobě učitelem

Bez jakéhokoliv vzdělání a praxe stylem pokus omyl začal tvořit. Těch omylů však bylo velmi málo. V Honzovi se probudil skrytý talent a brzy se mu začalo dařit. Za půl roku už se svými výrobky objížděl trhy, designové akce a nakonec mu přítelkyně založila i e-shop. Když Honza mluví o dřevu, svítí mu oči.

„Dřevo je pro mě čímsi osobním. Každý dotyk je pro mě příjemný, ať už je drsné, nebo hedvábně hladké. Při zpracovávání miluji jeho rozmanitou vůni. Každý druh totiž voní trochu jinak. Třeba dub má takovou medovou vůni. Dřevo je úžasné především díky své jedinečnosti. Nikdy nenajdete dva stejné kusy. Je to jako s lidmi. Můžou si být podobní, ale ve skutečnosti jsou tolik rozdílní a to se mi na tom líbí,“ zasní se při vyprávění.

Foto: Lucie Šedajová

V jeho práci je znát smysl pro detail a preciznost. Pod rukama mu vznikají nejen originální misky a prkénka netradičních tvarů, ale i stojánky na vonné svíčky, má za sebou například dubovou krabičku na čaje nebo stojany na šperky. Jeho „rukopis“ vcelku dobře poznáte: misky mají vnější hrany většinou kolmé, prkénka bývají tradičně ve tvaru „střechy“ s dírkou u vrcholu nebo s masivní rukojetí. Nepřehlédnutelné je logo, které si sám vypaluje.

Dřevo – to je základ všeho

Vše stojí a padá s výběrem dřeva. Zásadní pro něj je hladký povrch bez vad a prasklin. „Často tam ale nechávám suky, které výrobkům dodávají na zajímavosti. Chci vytvářet pořádné věci s charakterem,“ říká a nechává nás nahlédnout pod své ruce. Tvoří podle vlastní fantazie. „Nemám žádnou šablonu, podle které bych pracoval. Dělám vše od oka a následně od ruky, s pořádnou špetkou lásky a vášně ke dřevu. Když řežu přímočarou pilou, občas si o to ten suk říká, aby tam zůstal. Snažím se využít maximální potenciál každého kusu dřeva a zbytečně netvořit odpad. I proto vznikají zajímavé, někdy atypické tvary. Někdy je to pokus, jindy záměr,“ vysvětluje.

Inspiraci nachází hlavně v přírodě. Málokdy se stane, aby se vrátil z procházky bez nápadu k další tvorbě. Vybírá zásadně nejkvalitnější české dřevo a „hraje“ si s ním tak dlouho, dokud necítí, že je to ono. Záleží mu na každém centimetru výrobku, na každém zákoutí i hraně. Výrobek musí být dokonale hladký, bez jakýchkoliv stop po předchozí úpravě. Je znát, že má fantazii a prostorovou představivost.

Honza je už pěkných pár let doslova srostlý s přírodou. Nechce z ní jen brát, ale také jí dává. Jen letos pomohl vysadit přes 1 200 stromů. „Je to sice kapka v moři, ale dodává mi to pocit, že jen nezneužívám přírodního bohatství a část vracím nazpět,“ říká skromně. Plánů do budoucna má víc než dost. Nejen že se chce stále zlepšovat, objevovat nové druhy dřeva a učit se, ale do konce roku hodlá také zrekonstruovat dílnu a postupně si pořizovat nové vybavení.„Už se nemůžu dočkat, až si ji opravím k obrazu svému.“

Foto: Lucie Šedajová

Ořech, kam se podíváš

A jak je to s tím ořechem? „Ještě před založením obce, podle nejstaršího doloženého zápisu roku 1234, je území dnešního Ořechova označováno jako Ořechové, místo porostlé ořeším. Navíc je ořech můj nejoblíbenější druh dřeva. Má krásnou tmavou kresbu a nepopsatelnou vůni,“ povídá a podotýká: „Přímo za truhláře se nepovažuji. Nemám odborné vzdělání. Jsem spíš nadšenec do dřeva a rád se s ním učím pracovat. K vyučeným a zkušeným truhlářům mám úctu, a když je příležitost, rád se jim dívám pod ruce a poslouchám jejich rady a tipy.“

Směje se, že sám je „dřevo“ na fotografování a upravování fotek. A dle svých slov z něj nikdy nebude ani ajťák. A proto se o jeho internetový obchod a sociální sítě stará přítelkyně Lucie.

Text: Michala Jendruchová
Foto: Lucie Šedajová

Za ořechem do Ořechova