Za lidovou architekturou Horňácka
Jednou z našich nejvýraznějších oblastí s živým folklorem, nářečím, krojem i zvyky je Slovácko. Lidová architektura tu má své nezaměnitelné kouzlo.
Říká se mu Slovácko, Moravské Slovensko nebo Moravské Slovácko. Tradičně se dělí na řadu menších částí – etnografové jim říkají subregiony: Horňácko, Dolňácko, Podluží a nejvýše položené Kopanice. V dnešním putování po regionech lidové architektury navštívíme Horňácko. Jak již jméno napovídá, jedná se o vrchovinu v podhůří Bílých Karpat, zdvíhající se nad úrodnými rovinami Dolňácka v úvalu Moravy. Přirozenou osou Horňácka je údolí říčky Veličky, pramenící na svahu Velké Javořiny a nedaleko Strážnice ústící do Moravy.
Typické jsou dvě řady usedlostí
Do oblasti Horňácka se tradičně počítají vesnice Javorník, Hrubá a Malá Vrbka, Kuželov, Lipov, Louka, Nová Lhota, Suchov, městečko Velká nad Veličkou a Vápenky. V níže položených partiích krajiny se rozkládají ještě vinice, výše pak již ovocné sady, proužky luk a chudých políček na strmých svazích a nejvýše již jenom lesy hraničního hřebene Bílých Karpat.
Vesnice na Horňácku svým půdorysným uspořádáním odpovídají sídlům z úrodných jihomoravských nížin, avšak jsou často členitější, deformované terénem. Většinou je najdeme v údolích nebo kotlinách podle vodotečí. Zástavba jednotlivých usedlostí je uspořádána nejčastěji do dvou protilehlých řad usedlostí, svírajících rozlehlý vnitřní prostor – náves. Jihomoravské návsi obecně bývají mnohem větší než jejich sestřenice na většině území Čech; třeba v případě asi nejznámější horňácké vsi Hrubá Vrbka dosahuje náves délky přes půl kilometru. Pozdější zástavba vznikala často ve vnitřním prostoru rozlehlých návsí, na humnech se pak stavěly celé ulice domků a malých usedlostí.
Zástavba vesnic Horňácka zpravidla odpovídá některému z typů, které nacházíme i v dalších regionech Slovácka. Domy větších usedlostí se staví podélně k návsi či komunikaci. Na jedné straně bývá krytý vjezd – návratí – a dále pak celá dispozice trojdílného domu s obytnou místností (jizba), síní a komorou. Vstup bývá orientován přímo na náves, v minulosti ho někdy – podobně jako jinde na jižní Moravě – chránilo předstupující žudro. Menší usedlosti a chalupy mají často ještě kolmou orientaci k ulici, avšak na boční straně je opět připojen krytý vjezd – návratí. Protože jednotlivé usedlosti navazují těsně jedna na druhou, tvoří tak souvislé, téměř nekonečné řady. Jen nejmenší a nejchudší domy stojí samostatně, v kolmé orientaci k ulici a mají valbové střechy.
Nalíčené domy
Dříve se stavělo, zejména ve výše položených podhorských vsích, ze dřeva. Dnes je typickým stavebním materiálem nepálená cihla. Domy bývají bíle nebo světle modře olíčené s jasně šmolkově modrými detaily – soklem (podrovnávka), šambránami a dalšími prvky. Plastická výzdoba fasád je ale většinou jen střídmá.
Typickým fenoménem Horňácka jsou hospodářské stavby – především podélně průjezdné stodoly. Jejich dlouhé řady dnes můžeme obdivovat především v Hrubé Vrbce. Ve stejné vsi nacházíme i půvabné samostatně stojící sýpky – komůrky na návsi, postavené opět z kamene nebo nepálených cihel. Zejména v Javorníku se zachovaly skupiny seníků sroubených ze silných fošen nebo z pokroucených dubových kmenů. Okolo vesnic často spatříme zachovanou udržovanou kulturní krajinu – po strmých svazích stoupají uzounké proužky políček, zahrad a sadů na záhumencích.
A kam se vypravit za lidovou architekturou Horňácka? Krásné domy najdeme skoro v každé vsi, i když se mezi ně bohužel vloudily i nepěkné novostavby. Větší soubory tradiční architektury nalezneme ve Velké nad Veličkou, Hrubé Vrbce (zejména hospodářské objekty) nebo Nové Lhotě. Horní konec Javorníku, čtvrť skromných domků zvaná Kopánky a dále osada Vápenky se dokonce chlubí statusem památkové zóny. V závěru opět přidáme doporučení na novostavby: hlavní je zachování tradiční podélné orientace staveb, výšky a sklonu střechy s keramickou krytinou. Domu bude slušet bílá nebo světlemodrá barva.
TEXT A FOTO: ing. arch. JAN PEŠTA