U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Z velkoměsta do Pustiny mlejnskej
Kategorie: Návštěva | Autor: Martina Lžičařová, Karel Vondrák
Karel a Marie se za svobodna rádi toulali jihočeskou krajinou a jako vodáci tam sjeli nejednu řeku. Malebnost krajiny, vesnic a samot v nich začala probouzet i chalupářské touhy.
Když byl první dceři rok, přijali Vondrákovi pozvání fotografa Jasanského k návštěvě jeho roubenky na Vysočině. Poznali tak úplně jinou romantiku: krásný, ale drsný kraj, lesnaté kopce a hluboká údolí. Přítel je vozil po širokém okolí a ponoukal, ať koupí “něco” tady. V obci Telecí zastavili, aby si šli prohlédnout roubenou “gotickou” stodolu. Byla značně zchátralá, stejně jako přilehlá hospodářská usedlost. Stařenka na lavičce za domem byla ochotná k hovoru a pozvala je i na prohlídku. Vysvětlovala, proč je dvorec v tak špatném stavu. Mladí již několik let adaptují domek v blízké Poličce a tady na opravy nezbývá čas, peníze ani lidi. Ona zde hlídá malého vnoučka a na podzim se bude stěhovat k mladým do města. Chalupa zůstane opuštěná, ale bude-li zdraví sloužit, na léto by se sem ráda vracela. Dům byl zčásti obyvatelný, ale v jiných místech děsil pohled na zborcené části stěn i střech. Na odkryté půdě rostl keř, který na jaře vždy rozkvétal. Místní to prý každoročně komentovali – na desítce už zase kvete střecha. Psal se rok 1971.
Proč Pustina?
V gruntovní knize obce Teleczie z roku 1605 je zápis, že “Pustinu mlejnskou přikoupil ke svýmu gruntu Václav Adamec, syn Adama Adamcovýho. Po něm ujal grunty Vavřinec Čuřidlo…” V zápise o řemeslech se uvádí: “Dříve zde býval mlýn, o čemž svědčí mlýnský kámen dosud se ve stavení nacházející”. Roku 1620 je jako držitel pustiny mlejnskej zapsán Martin Filipu. Tento rod, později uváděný jako Filipi, zde sídlil nepřetržitě do roku 1932, tedy 312 let. V době pobělohorské rekatolizace a jezuitských perzekucí utíkalo do zalesněné Vrchoviny mnoho rodin husitských reformačních vyznání. Vesnické grunty, které byly předtím opuštěny pro těžké životní podmínky či pro víru, bývaly do knih zapisovány jako “pustiny”. Některé z nich se dočkaly nového osídlení. Přestavbou zchátralých chalup se vyvinul ojedinělý stavební styl čtyřstranně uzavřených dvorů. U obytné části se dělala okna pouze do vnitřního dvora a rodiny tak mohly tajně dál ctít svou víru, zpívat z kancionálů, předčítat z Bible kralické a z jiné “kacířské” literatury (spisů Komenského, Chelčického). Teprve vydáním tolerančního patentu osvíceným císařem Josefem II. v roce 1781 byl umožněn vznik nové církve evangelické. K ní se v Telecím ihned přihlásila většina obyvatel.
Prodej s hororem
Vraťme se do léta roku 1971, kdy stará paní náhodné návštěvě vysvětluje, proč bude usedlost v nedaleké budoucnosti opět “pustinou”. Určitě ji nikdo nekoupí, protože kdo to tady doposud prohlédl zblízka, hned ztratil zájem. Ale Karel Vondrák je výtvarník a jeho oči zasněně hledí do budoucna. K překvapení všech říká: “Vážená paní, kolik za to všechno tady chcete?” Dostalo se mu stejně nečekané odpovědi: “Já se voslejchám vůbec si něco říct. Dyť je to shnilý až haňba.” Nakonec se ale dohodli, včetně možnosti letních pobytů dosavadní majitelky. Vondrákovým učaroval kraj, obec a především místo samé. Obec leží v klikatém údolí, s chalupami a dvorci roztroušenými v mírných stráních a obklopenými lesíky, staletými stromy a malými rybníčky. Podél potoka a silnice řady jasanů a olší. Sama vesnice je přes 6 km dlouhá, na jednom konci Lucký vrch (739 m), na druhém, o dvě stě nadmořských metrů níž, romantické meandry řeky Svratky. Úplná idyla. Další jednání o prodeji stavení ale nebyla jednoduchá a nakonec to byl i trochu horor. Tehdy nezbytnou žádost o souhlas MNV i JZD majitelka odmítala podepsat před svým podzimním odstěhováním. Řešily se i nejasnosti kolem dalšího vlastnictví pozemků. Na počátku zimy konečně došel do Prahy netrpělivě očekávaný telegram s datem stěhování. Druhý den odjíždí Karel Vondrák autem k závěrečnému jednání do Poličky. Na Vysočině sněžilo, a tak se rozhodl k zajížďce přes Telecí, aby uviděl chalupu v bílém hávu. Ze silnice však zahlédl v okně světlo a brzy zjistil, že někdo vápnem bílí stěny prázdné světnice. Po otevření zadních dveří do prostorné síně se naskytl šokující pohled. Uprostřed stál katafalk s černou rakví. Stalo se, že při stěhování, když stará paní čekala s vnoučkem na další příjezd auta, náhle zemřela.
Jak se dělá stará chalupa
Za delší čas, po nových jednáních, během nichž se cena chalupy také zvyšovala, k uzavření kupní smlouvy nakonec přece jen došlo. Podle tradice zbyl v chalupě velký dubový stůl. Jedni sousedé přispěli židlemi, druzí pomohli s náplní do slamníků, sehnal se nějaký nábytek. Bylo nutné zbudovat nový dřevěný mostek přes potok a zprovoznit nefunkční vjezdová vrata do dvora. Teprve pak mohlo být vyvezeno hnojiště, na jehož místo se vešlo pár valníků kamene a zeminy. Nakonec se dvoreček i zazelenal. Soused, tesař František Trnka, na místě otesával přes třicet nových trámů. S velkým zájmem sledovali noví chalupáři jeho fortelné zacházení s pantokem a širočinou. S partou dalších pomocníků pak byly vztyčeny krovy, položeny stropy a nová střešní krytina. Karel se přiučil několika řemeslům, Marie pomáhala a chystala svačiny, obědy… Nezávisle na tom, že celý objekt je památkově chráněný, chtěli Vondrákovi opravovat chalupu co nejvíce v původním duchu a podobě, zvenčí i uvnitř. Kovové zárubně obložili profilovanými dřevěnými lištami (v sutinách se našel hoblík s takto tvarovaným nožem), hladká dveřní křídla dostala typické členění i hnědě-okrovou barevnost jako původní dveře okolo. Nová vjezdová vrata i vstupní dveře do síně jsou ze šikmo skládaných prken, ostění dveří má obloukový portálek podle vzoru ze zachovaného zbytku. Dřevěná lomenice i stěnové trámy byly pracně očištěny od vápenných nátěrů a původní i nové dřevo dostalo tmavý impregnační nátěr. Podle místních názorů ale byl přímo hřích to pěkné nové dřevo takhle kazit. Kdysi vyměněná okna (dvoukřídlá s třetím horním dílem) byla dodatečnými lištami vzhledově upravena jako šestitabulková. Ve velké světnici se zachovalým stropem z tmavých prken byla znovu postavena kachlová kamna. Rovněž původní dřevěná podlaha je i dnes ve vyhovujícím stavu, protože je pod ní stále mírný průvan. Ale trámová roubenina stěn výborně izoluje. Za letních veder je uvnitř příjemný chládek, v zimě zas teplo vydrží dlouho.
Ideální na důchod i meditace
Při většině prací vydatně pomáhali rodiče paní Vondrákové. V létě tu byli s dětmi a Vondrákovi dojížděli skoro každý víkend. Těch zpočátku nekonečných 160 km časem sotva stačilo na probrání všech rodinných i školních událostí, plánů do budoucna či politických problémů. Pro volnější výběh malé Lucie a Karolíny se ohradila větší část pozemku dřevěným plotem. Před okny se našlo místo pro kousek rovného trávníku, ve svažitém terénu postupně vznikly terasy a skalky. Mezi starými ovocnými veterány se rozrostly keříky rybízu, azalek, záhonky se zeleninou. Zabydlenost zahrady dotváří dřevěný nábytek, houpačka a také pískoviště. V začátcích chalupaření Karel Vondrák vysadil v zahradě malé lesní zátiší – jeden smrček, borovici, jedli a modřín. Po třiceti letech se tu k nebi pnou mohutní velikáni. Pod nimi je pochován milovaný člen rodiny, kočka Mikina. Podle Lucie je to ideální místo k meditacím. Jako sestra na pražské veterinární klinice ale k návštěvám moc volného času nemá. Mladší Karolína, která dnes žije v chalupě na severu Čech, je na tom s volným časem podobně. S manželem provozují keramickou dílnu, a tak jejich tři děti přijedou až o prázdninách. Manželé Vondrákovi před pár lety definitivně opustili své pražské bydliště a jako důchodci žijí v Telecím trvale. S postupným zlepšováním civilizačního standardu (septik, vodovod, WC, koupelna) mohlo dojít, díky nedávno dokončené plynofikaci obce, také ke zjednodušení vytápění, vaření i ohřevu vody. Tyto úpravy jsou zvláště důležité pro paní domu, která má po ortopedických operacích omezené možnosti pohybu. V přízemním venkovském domě může žít mnohem lépe než v městském činžáku se spoustou schodů. Je v přímém spojení s přírodou i s přáteli. Někdy k radosti stačí i pohled z okna na panorama zelených či zasněžených luk a kopců a společnost mladého černého hafana, který vesele pobíhá po domě i zahradě. Kdo by si kdy pomyslel, že jediná návštěva Vysočiny tak významně zasáhne do života několika lidí a jedné málem opět pusté Pustiny.
***
O polygonální stodole
Tento typ vícebokých roubených stodol se stavěl již od 16. století. Vyvinul se z tyčemi hrazených stohů. Zruční tesaři, roubící nejdříve vesnické kostelíky s oblými apsidami, začali nabízet svou práci také větším hospodářům. Vznikaly tak stodoly osmiboké až šestnáctiboké s půlkruhovými přístodolky po obou stranách mlatu. Pod jednou střechou tak šlo uskladnit daleko víc úrody než ve stodole čtyřboké. Střechy byly valbové, neobyčejně vysoké a strmé. Základem vnitřní konstrukce jsou čtyři mohutné sloupy nesoucí rozměrný rošt se spoji jištěnými dřevěnými kolíky v předvrtaných otvorech. Největší obdiv však budí složité a přesné spojení stěnových trámů v obloucích stavby. Krátké mohutné trámy navazují na sebe v široce rozevřených úhlech. Pevnost stěny zajišťují dvoustranně kónicky tesané zámkové spoje. Taková je i stodola u dvorce čp. 10 v Telecím. Je atypicky devítiboká a pevně navazuje z jedné strany na vysokou kamennou zeď, která tvoří čtvrtou stranu uzavřeného dvora. Na druhé straně těsně přiléhá k obytnému domu. V roce 1973 byla s přispěním památkářů opravena, střecha pokryta šindelem. Ten ale musí majitel vždy po několika letech impregnovat novým nátěrem. Stodola je nyní jedním z řady památkově pozoruhodných objektů v obci. Kromě ní se tady nachází např. Zpívající lípa, Pajkrův dub nebo gotický hřbitovní kostelík se samostatnou průchozí obrannou zvonicí.
Popisy k obrázkům
1 Ozdobně skládané lomenice jsou charakteristickým prvkem lidové architektury v této části Vysočiny. V obci Telecí lze nalézt až osm skladebných variant
2 Pan Vondrák na schůdcích do části přístodůlku. Je tam zbudováno ležení až pro šest lidí. Dřív si tam děvčata užívala dětské hry i první mejdánky. Dnes tu bydlí spíš kuny a vosy
3 Ze svažitého pozemku je na travnatý plácek před chalupou hezký pohled
4 Velký přesah střechy nad kamennou záprsní ve dvoře umožňoval procházet do chlívků a kůlen i v dešti suchou nohou
1 Světnice je zařízena prostě: stůl, židle, kachlová kamna s kuchyňským koutem
2 Dříve u jídelního stolu nesměla chybět trnož, která nejen zpevnila konstrukci nábytku, ale také se o ni u oběda daly pohodlně opřít nohy
3 Svícen, vyrobený z loukoťového kola
4 Malovaná truhla je zdobena veselými kvítečky. Pochází z babiččiny původní výbavy z obce v Posázaví
5 Dříve hliněná podlaha síně je nyní pokryta šestibokou pálenou dlažbou. Dveřmi vlevo se vchází do velké světnice
6 A jak už to v chalupách bývá, nesmí ve světnici chybět ani postel
1 Tato devítiboká stodola je jedinou, která se zachovala jako součást tzv. “Poličského dvorce”. V blízkém okolí jsou ještě dvě stodoly samostatně stojící. Další, třináctiboká, je ve skanzenu Veselý kopec, kam byla přenesena z vedlejšího Sádku
2 Na detailu je vidět, že rohové spoje rozhodně nesvírají pravý úhel
3 Stodola slouží jako každá jiná. Na vnější straně pod střechou se ukládají žebříky a uvnitř všechno možné…
4 V prostoru čtvercového dvora se našlo místo i pro stylové zátiší
5 V zahradě se dá ve stínu stromů posedět anebo pohoupat v síti
Autor fotografií: Foto Libuše Hubičková
