U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Z ptačí perspektivy
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
O jednom zajímavém koníčku, který téměř přerostl v hlavní profesi, jsme si tentokrát povídali s Jiřím Kadlusem. Kdo má rád jazz, jistě zastříhal ušima. Tak se totiž jmenuje i kapelník a trumpeťák Steamboath Stampers, jednoho z našich nejstarších jazzových seskupení. A s letadýlky, o nichž dnes bude řeč, si odmalička hrál jeho syn, Jiří po tátovi.
Jeho životní příběh je téměř neuvěřitelný. Když mu bylo šest, dostal kýlu a doktoři řekli: Neoperovat – rozpohybovat. Maminka Kadlusová toužila mít doma sportovce, a tak Jiříka zapsala na krasobruslení. Neflákal to, ve dvanácti letech dostal odznak olympijské evidence a jeho největším soupeřem byl Sabovčík. Jenže sen se rozplynul. Nad ledem se totiž stále udržuje vrstva chladu a nadějnému sportovci omrzla kolena. Doktoři řekli: Nebruslit, jinak z něj bude mrzák!
Potkat správné lidi
To se přihodilo v době, kdy se Jirka rozhodoval, co dál. S muzikou vyrůstal, díky aktivitě svého kmotra Jana Bošiny dokonce jako klučík dva roky zpíval a brnkal na banjo s kapelou Mustangové, a tak by se dala předpokládat inklinace tímto směrem. Ale bruslařský trenér Ladislav Sobotka, kdysi sólista Národního divadla, svého talentovaného svěřence přesvědčil, aby šel na baletní konzervatoř.
“Při tom všem jsem už od sedmi let pilně lepil letadýlka. Přivedl mě k tomu děda, který měl různé mašinky a stavěl rakety a tak,” vzpomíná Jiří. “Zhruba od patnácti už jsem s vlastními modely závodil. Tehdy samozřejmě pod Svazarmem Prahy 1, kde jsem byl i v modelářském klubu.”
Od modelařiny ho neodvedl ani fakt, že si na konzervatoři vytvořil vlastní kapelu (hrál na bubny a piano, které mají baleťáci povinné) a ve svém hobby pokračoval i jako sólista Národního divadla. Po sedmi letech však z naší první scény odešel. “Za rok dva volné víkendy a na výplatní pásce dva tisíce hrubého? Už jsem toho měl dost. Když se uvolnilo místo pianisty v tatínkově ansámblu, šel jsem. Jezdili jsme hodně do Německa, což nás dost slušně živilo. A já si odtamtud mohl vozit parádní stavebnice letadel…”
S vysílačkou na krku
Po roce 1990, když čeští muzikanti přestali být v zahraničí “exoty z východu”, klesl zájem o koncertování v německých klubech a Jiří Kadlus jr. sháněl další zdroj obživy. Rozhodl se pro modelařinu. V té době už ovšem šlo o modely řízené vysílačkou. “Založil jsem firmu na výrobu modelářských a sportovních potřeb a nabízel jsem i výuku létání s modely. To se postavím s vysílačem vedle žáka, který má na krku druhý vysílač, propojený s tím mým. Odstartuju, dostanu letadlo nahoru, zmáčknu knoflík a on si ho převezme. Bojuje s tím chvíli – a když to vypadá na karambol, zase si éro převezmu a vyletím vzhůru. A tak pořád dokola.”
V této souvislosti bychom však měli uvést na pravou míru Jiřího slovník. Jeho “modýlky”, to už dávno nejsou trupy, křídla a další součástky, které lze poskládat do krabice. Teď už se bavíme o letadlech s elektromotorem o rozpětí křídel kolem dvou metrů, řízených rádiem na dálku. Je to například větroň, ale dnes už také vrtulník nebo vzducholoď. A všechny musí být dobře vyvážené a stavěné na to, aby unesly speciální fotoaparát a připevňovací mechanizmy. Jirka to všechno umí.
Co zvládne český modelář
Možná se zdá, že zájemců o postavení takového velkého modelu, který přijde na 50 až 100 tisíc, anebo o jeho využití na snímky z ptačí perspektivy, není moc. Jenže to by Jiří Kadlus nesměl mít přátele mezi filmaři. “Všichni mí spolužáci z konzervatoře jsou dnes režiséry, produkčními, herci, znají se pochopitelně mezi sebou – a nic se neutají. Ani moje modelářské snahy. A tak se v půlce devadesátých let ozvala televize, že potřebuje pro pana Kachyňu historický letadýlko, jako se stavěly v roce 1946-47. Chtěli vlastně čtyři, protože se muselo počítat s tím, že při natáčení vezmou za své. Sháněl jsem speciální papír, aby vypadalo staře, hledal výkresy a telefonoval pamětníkům. Dalo to kupu práce, ale naučil jsem se při tom soustružit a spoustu dalších potřebných věcí. Kachyňa jásal! Jestli chcete můj výtvor vidět, koukněte se, až budou někdy opakovat film Cesta do duše výstrojního náčelníka.”
Pak se pilot Kadlus naučil létat s vrtulníkem, protože přišla další zajímavá zakázka, tentokrát od Výzkumného ústavu rostlinné výroby. “Po celé republice jsou totiž rozmístěny stanice, které měří, nebo spíš měřily, kvalitu ovzduší. Já jsem měl každou tu lokalitu vyfotit ze země a ze vzduchu, aby se zjistilo, zda je stanice dobře posazena do krajiny a výsledky měření nezkresluje nějaký zdroj exhalací…. Samozřejmě se zjistily mnohé zdroje, hlavně elektrárny, a ČEZ musel zemědělcům platit odškodné. Jenže všechno šlo do háje, protože ekologie je dnes považována za třešničku na dortu.”
Dálkový parašutista
Mezi muzikou a hrou s letadýlky Jirkovi běžel normální život. Oženil se, zplodil syna Jiřího a přestěhoval se do Mnichova Hradiště, kde mají modeláři vlastní letiště. O soutěživost, podporovanou kdysi sportováním, však nepřišel. Nelákají ho závody v dálce doletu ani další známé modelářské soutěže. “Mě teď zajímá něco jiného,” přiznává. “Představte si model, který má pod sebou přidělané panáky, malé parašutisty. Vynesu letadlo nahoru zhruba do 250 metrů a na můj pokyn je pilot odhodí. Parašutista letí dvě sekundy volným pádem, pak si na povel z vysílače sám otevře padák, musí udělat předpisovou pravou a levou zatáčku a pak se strefit co nejlíp na speciální přistávací terč. Už se v tom dělá i mistrovství republiky. Boduje se podobně jako při krasobruslení.”
Modeláři v Mnichově Hradišti tuto kategorii zavedli taky. Loni začali a Jiří Kadlus hned skončil na mistrovství Evropy na jednadvacátém místě. “Při-znávám, že bych jim to všem rád brzo natřel,” culí se. “Českej modelář si totiž poradí se vším. Dokonce jsem se dozvěděl, že modelářů je v republice víc než rybářů. A je v této disciplině daleko nejvíc mistrů světa ze všech sportů. To je dobrá inspirace, ne?”
FOTO J. KADLUS A M. LŽIČAŘOVÁ
1 Chraňte se říci: Jé, to je pěkná hračka! Jiří Kadlus by vám vysvětlil, že to není žádná hračka, ale špičkové soutěžní nářadí…
2 Tento dvojplošník už Jiřímu připomíná jen fotografie – létá si někde v Německu
3 Členové mnichovohradišťského klubu představují jedno ze soutěžních letadýlek; protože nejde o stavebnici, ale o vlastnoruční konstrukci, přišlo “jen” na 40 tisíc Kč
4 Máte-li zájem kouknout se, kolik tašek chybí vaší chalupě na střeše – firma Kadlus vám to může jednoduše zařídit
5 Na letišti u Mnichova Hradiště se vždy 14. srpna setkávají příznivci modelářství na každoročních Pojizerských modelářských šou. Takže příště!
