Vysněná roubenka
Roubenka byla pro manžele Markétu a Vítězslava Rosmarínovi z Dolních Datyň na severní Moravě jasnou volbou. Nad jinou možností ani na okamžik neuvažovali. Jen jeden problém tady byl – vybrat místo, na které by se u Havířova hodila.
Kam s ní? To byla otázka. V okolí se kdysi sice pár roubených staveb vyskytovalo, ale typické stavení to pro zdejší oblast zrovna není. Přesto se svého snu nehodlali vzdát a začali hledat pozemek. Markéta zanedlouho zjistila, že příležitost čeká dokonce nedaleko od původního bydliště.
„Měli jsme štěstí, mírně svažitá zahrada, kterou jsme si vyhlédli v realitce, byla ještě k mání. Líbila se nám okamžitě, takže jsme si s majitelem plácli,“ líčí začátky.
Hurá na to
Manželé se rozhodli nenechat nic náhodě a sestavili si strategický plán. Sepsali seznam možných dodavatelů, vydali se na průzkum a zvažovali všechny možnosti, protože jak se říká: dvakrát měř a jednou řež.
„Podnikli jsme pár cest za poznáním, podívali se na podobné stavby na různých místech republiky a uvažovali, co by připadalo v úvahu. Rozjeli jsme se do Krkonoš a Orlických hor, navštívili vzorkové prodejny. Také nám v té době často dělal společnost časopis Chatař chalupář, protože v něm člověk najde vždy úžasnou inspiraci,“ vypráví Markéta. „Hledání nějaký čas trvalo, ale postupně naše představy nabývaly na konkrétnosti. Jen stále nebylo jasné, kterou variantu typové stavby zvolit. Až pak nás to napadlo. Vyzkoušíme si nanečisto, jak se v takové roubence bydlí! A bylo vymalováno – přece jen je něco jiného si takový dům otestovat na vlastní kůži než jen listovat katalogem.“
A tak se také stalo. Vítězslav s Markétou si sbalili kufr a vydali se na druhý konec republiky do vybrané chalupy. Že to bylo to pravé ořechové, se ukázalo hned záhy. Spalo se krásně, dispozice stavby celkem seděly a než svou dovolenou manželé ukončili, věděli, že vítězná verze bude o rozměrech 7 × 10 metrů. V přízemí vstupní chodba, kuchyň s prostornou jídelnou a obývacím pokojem, pokoj pro hosty, sociální zařízení. V patře pak tři pokoje a druhá koupelna. A nesmí se samozřejmě zapomenout na technickou místnost se zvláštním vchodem.
Tuhle chceme a ne jinou
„Pravda, oproti původnímu projektu jsme domeček trošičku zvětšili, o metr do délky i do šířky. Přidána také byla půlkulatá okna do štítů. Dispozice domu v původním projektu byla vhodná spíše pro rekreační objekt, takže jsme posouvali příčky, hlavně v kuchyni, aby byla prostornější a světlejší. Přibyla i druhá koupelna v patře a schodiště se otočilo tak, aby bylo přímo proti vstupním dveřím. Tím pod ním vznikl prostor, který slouží jako komůrka na úklidové potřeby,“ vykládá se zaujetím Markéta.
Typový projekt byl tedy upraven podle vizí budoucích majitelů, projektant ještě navrhl umístění domu vzhledem ke světovým stranám. Když bylo vše nakreslené, mohlo se začít se sítěmi a základovou deskou. Práce šly hezky od ruky. „Samozřejmě, že drobná zaváhání byla, ani nám se občas vykolejení nevyhnula, přesto jsme se statečně prali,“ vzpomíná dnešní majitelka.
Vítězslav se přidává: „Že to bude nejspíš dobrá volba, jsme poznali hned záhy. Když jsem poprvé kopl krumpáčem do země, hned nám pršelo štěstí!“ A popisuje situaci, kdy se v roce 2013 pustil do kopání vodovodní přípojky. „Nevím ani, jak se to stalo, ale najednou se dívám a přede mnou vodotrysk! Že by tak silný pramen? Ale ne, to už jsem věděl své. Prokopl jsem vodovodní řad, který byl špatně označen. Manželka to pak, shodou okolností jako zaměstnanec vodáren, musela v práci žehlit, ale alespoň máme ‚zážitek z natáčení‛,“ směje se už dnes Vítězslav.
Vše nejde jako mávnutím proutku
Na ty nejlepší věci v životě si člověk prostě musí počkat. Nic se nesmí uspěchat. „Dodavatel nám vysvětlil, že dům nebude hned. Dřevo je třeba nejdříve vytěžit v zimním období, kdy stromy nemají mízu, následně se musí zpracovat na hranoly 30 × 30 cm, až pak je možné z nich sestavit hrubou stavbu. A pak čekat, až dřevo vyschne a celá roubenka tím klesne,“ vysvětluje Markéta.
„Začali jsme v říjnu 2014. Přijelo velké auto s jeřábem a dva měsíce se pak skládalo. Počasí nám celkem přálo a do konce roku bylo hotovo. Stavba se přikryla a nechala do jara, kdy přišly na řadu střecha, nadkrokevní izolace a pálená taška. No a pak samozřejmě došlo na natírání. Dřevo již bylo dodavatelem ošetřeno proti škůdcům, tak stačilo už jen dvakrát nanést hnědý ochranný olej. Manžel si dal, bylo to náročné,“ vzpomíná majitelka. „Nejdříve byly opatřeny lazurou firmy Kreidezeit štíty, protože ty jsou pouze z palubek a již byly vyschlé, trámy se dostaly na řadu až další léto 2016, protože olejové barvy Flügger, které jsme použili, brání vysychání dřeva, což by bylo v rozporu s naším cílem.“
Celá chalupa je nízkoenergetická, izolace pod střechou je silná 20 cm, roubení je doplněno ovčí vlnou, takže je uvnitř příjemné klima. Mezi trámy jsou mirelonová těsnicí lana a na nich dřevěné lišty natřené na bílo. „Manžel jezdil na stavbu každý den, já jsem měla v té době druhého syna Jonáška ještě malinkého a byla jsem na mateřské, tedy jsem sloužila jako zásobovač jídla.“ Jedním dechem pak Víťu chválí, že je strašně šikovný a spoustu věcí udělá sám. „A co nezvládne, na to si někoho obstará,“ usmívá se naše hostitelka.
Na řadu přišel interiér
Když byly zajištěny otvory, na řadu přišel vnitřek. Podlahy v přízemí pokryla dlažba, pod níž bylo nainstalováno podlahové topení. Jako hlavní zdroj vytápění zvolili Rosmarínovi plynový kondenzační kotel. Nahoře v patře jsou pak všude kromě koupelny na stěnách radiátory. Podlahy tu jsou dřevěné, ošetřené barvami značky Osmo. Jako doplněk, který zároveň ke správné chalupě patří, byla v sednici postavena kachlová kamna. Ta dům nádherně vyhřejí i za hodně nepříznivého počasí.
„Na kamnech vařím a peču, jen na moučníky to moc není, nebo spíš se mi ještě nepodařilo to vychytat. Co se týká vybavení, kombinujeme staré a nové. Využili jsme tedy zařízení z tehdejšího bytu, po dalších kouscích jsem se dívala na internetu, sleduji i různé weby a skupiny, například Nábytek z půdy, Antik a krásné originály člověk dostane na Fleru. Na stěny jsem pak vymyslela obklad z dřevotřísky, který byl opatřen zeleným nátěrem Balakrylu, ale ještě není doděláno, na řadu přijdou i tapety. Jo, zelená v kombinaci s tyrkysovou, to jsou moje barvy,“ usmívá se opět paní domu.
Uprostřed chalupy dominuje krásné schodiště obložené cihlovými pásky, jako nášlapná plocha jsou silné drásané fošny, které krásně ladí s celkovým pojetím prostoru. Základ schodů je ale kovový, což by nikdo nehádal. „Bylo to provizorní řešení, protože nás tlačila kolaudace,“ říkají manželé, „ale nakonec jsme ho už nechali a vymysleli to tímto způsobem.“
Zahrada je důležitá
Tu namalovala manželům Markétina kamarádka. Podle jejího návrhu a vizualizace se teď řídí. Ne, že by neměli představu, co kde mít, ale šlo jim spíše o osázení, v tom se prý vůbec nevyznají. Podle návrhu tedy v současné době nakupují rostliny a sází. Pod chalupou by si Markéta přála zahradní kuchyni a zastřešené posezení, ale to je ještě otázka pár let. Už teď se ale moc těší, až budou postaveny, tak jim ten nový život učaroval. Je to něco zcela jiného než na hlavní třídě uprostřed města.
A na závěr mi nedalo se nezeptat Víti, zda manželce schvaluje její styl. Odpověď byla okamžitá. „Myslíte jako po finanční stránce?“ A s optimismem sobě vlastním ihned přidal: „Tak co mám dělat, už jsem si zvykl. Ale ona se vždy zeptá… A já většinou na první dobrou říkám: ano. Přece jí nebudu bránit v jejím krásném koníčku,“ dodává a podívá se na Markétu. Ta už jen kývne na souhlas a potvrdí, že co se týká stylu bydlení, tak ona navrhuje a manžel schvaluje: „Jsme s manželem tým, který dělá vše společně.“
Kdo tu bydlí
Markéta a Vítězslav Rosmarínovi
Kde
V Dolních Datyních na severní Moravě
Text a foto: Lucie Dvořáková