U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Vynález osvíceného století
Kategorie: Zajímavosti | Autor: Podle časopisu Art & Décoration zpracovala MI
Nebylo to vždycky tak jednoduché jako dnes. Pomineme-li pračlověka, který musel na svůj oheň čekat do chvíle, kdy blesk zapálil strom, znamenalo rozdělání ohně pro naše předky vždycky docela slušnou námahu. Buď, jak známo, museli třít zašpičatělým dřívkem o jiné, tvrdší, dokud se ta špička nerozpálila do červena, nebo třískali křemenem o křemen tak dlouho, až vykřesali jiskru. Pak už jen stačilo přiložit kousek suchého mechu nebo trávy a mohlo se vařit. Od 12. století, po objevení oceli, to už bylo poněkud snazší, neboť jeden kámen nahradilo křesací želízko a suchý mech či trávu troud. Troud, tento mimořádně suchý a hořlavý materiál se, což už možná dnes také každý neví, získával ze zvláštní dřevní houby a uchovával se ve speciálních růžcích, které jej měly chránit před vlhkostí. Ty nejpůvabnější vyráběli v 17. a 18. století na svých dlouhých cestách námořníci z ocasů ještěrek, pásovců nebo z kokosových ořechů. Teprve v roce 1830 se objevil troud splétaný do copánků, s nimiž se pracovalo o poznání lépe a také byly odolnější vůči vlhkosti. Od 17. století můžeme vysledovat první pokusy o zjednodušení a zautomatizování celého toho dlouhého, nudného procesu získávání ohně třením. Objevily se první “zapalovače”. Nejprve rotační nebo s ozubeným kolečkem, které umožňovaly opakovanou produkci oné kýžené jiskry. Perkusní zapalovače zase pracovaly na stejném principu jako střelné zbraně a také se často vyráběly v podobě pistole. Stisknutím kohoutku se vymrštil křesací kámen, ten udeřil do kousku oceli a jiskra tím způsobená zapálila troud nebo prach v objímce. Firma Dunhill vyráběla tyto pistole ještě dokonce v padesátých letech 20. století! Koncem 18. století nadešla éra chemie a v následujících desetiletích spatřily světlo světa zapalovače nejrůznějších technik a technologií: pístový, vodíkový či fosforový. Žádný z nich se ovšem nesetkal s příliš velkým úspěchem. Toho se dostalo teprve zapalovači elektrickému, který fungoval na principu nádoby s dvojchromanem draselným, do něhož byly ponořeny dvě elektrody. Takovýto elektrický článek vyprodukoval jiskru a ta zapálila knot, namočený do malé vedlejší nádobky s benzinem. Elektrické zapalovače se těšily značné oblibě a vyráběly se v nejrůznějších provedeních – jako nástěnné, napojené na vnější baterii například sloužily p. t. hostům v kavárnách či hospodyňkám v kuchyních. Otcem moderního zapalovače je rakouský vědec Carl Auer. Ten zjistil, že slitina železa a céria, objevená r. 1814 Berziliem, jiskří, když se tře o kousek oceli. Tak se zrodil první kamínek do zapalovače a od roku 1903 se začal vyrábět průmyslově. I pak šel však ještě vývoj dvěma směry. Zapalovače, které neopustily princip tření, fungovaly jako jakési věčné zápalky. Uvnitř měly bavlněnou cupaninu, namočenou do benzinu a drobnou měděnou tubičku, chránící benzinem nasycený knot. Tubička se vytáhla, jejím kovovým koncem se škrtlo o kamínek, připevněný zvenčí zapalovače a knot se zapálil jako pravá zápalka. Stolní modely těchto “věčných zápalek” se vyráběly v nejroztodivnějších tvarech a podobách: najdeme mezi nimi dokonce jezdce na koni či dvorní dámy. Druhým směrem vývoje bylo využití ocelového vroubkovaného kolečka – a to už byly zapalovače, které se příliš nelišily od těch, jaké známe dnes. Poslední revoluční změnu jejich vývoje má “na svědomí” londýnská firma Dunhill. Ta počátkem dvacátých let, aby vyhověla potřebám mužů, kteří přišli ve válce o ruku, zaplavila trh zapalovači, jež se daly ovládat jediným gestem. A odtud už byl jen krůček k tomu, aby se z dříve tak složitého a vzácného přístroje stalo to, čím jsou zapalovače dnes: zcela běžné, samozřejmé a mnohdy pomíjivé zboží, bez něhož si ovšem už moderní život neumíme představit.