U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Volská oka nejen na talíři
Kategorie: Stavba | Autor: Jan Pešta
Pojem “volské oko” většině čtenářů jistě připomene především oblíbenou lahůdku. Již méně je však známo, že s volskými oky se můžeme setkat také na stavbě. Tedy konkrétně – na střeše
Termínem volské oko totiž označujeme zvláštní typ vikýře, který byl v minulosti velmi oblíbený na stavbách lidových i slohových. Setkáme se s ním prakticky všude – od nejmenších chaloupek přes vrchnostenské dvory až po honosné zámky. Teprve při podrobnějším studiu dobových fotografií si uvědomíme, jak byla v minulosti volská oka obvyklá. Jak ale vlastně volské oko vypadá? Je to nízký vikýř oblého tvaru, prosvětlený buď drobným větracím otvorem, nebo okénkem, často oválným nebo půloválným (odtud snad jeho název). Čelní strana bývá zpravidla dřevěná, buď zhoto-vená jako deska, nebo je rámové konstrukce. Charakteristickým rysem je ovšem především to, že volské oko nemá na rozdíl od vikýřů sedlových či pultových boční stěny. Je totiž kryté plynulým “měkkým” náběhem stříšky, vytvářejícím v ploše střechy malebnou křivku. Ladný oblý tvar stříšky je vytvořen krátkými krokvičkami – námětky a laťováním. Pokud je třeba krytinu položit na bednění (např. pod břidlici či plech), je nutné prkna bednění klást ve spádu, nikoliv vodorovně, jak je běžné. Vlastní tvar volského oka by neměl být moc převýšený – jako optimální se udává poměr výšky a šířky 1:5. Pokud je převýšení větší, hrozí zejména v případě bobrovek nepěkné “naježení” tašek v oblinách. Při silném větru mohou nastat i problémy. Aby se tomu zabránilo, podmazávaly se bobrovky v nejvíce exponovaných partiích maltou. Volské oko je možné pokrýt prakticky všemi tradičními střešními krytinami – štípaným dřevěným šindelem, bobrovkami, prejzy, břidlicí a v případě nutnosti i plechem (což ovšem na lidové stavby většinou nelze doporučit). Při použití eternitu je nutné namísto plynulé obliny vytvořit “lámaný” tvar vikýře. Pro pokrytí volských ok se naopak nehodí drážkové tašky zvané falcovky, jejichž zámek vyžaduje pokládku na rovných plochách, stejně jako všechny novodobé velkoformátové krytiny. Použití volského oka má oproti běžným vikýřům řadu výhod. Hlavní je především jejich architektonický vzhled. Volská oka nemění příliš vzhled střechy a na rozdíl od sedlových či pultových vikýřů jich lze na jedné střeše použít i více. V ploše střechy vypadají velmi malebně a navíc jsou v řadě oblastí tradičním prvkem. Z tohoto hlediska jsou proto přijatelným řešením pro památkově chráněné stavby nebo pro stavby v památkových rezervacích a zónách i všude tam, kde je použití vikýřů či střešních oken z různých důvodů nežádoucí. Na domech, na kterých se starší volská oka zachovala, by měla být při obnově střechy samozřejmě zachována a obnovena. Další nespornou výhodou volských ok je jejich technické řešení. Jak již jsme uvedli, nemají boční stěny, které jsou často v případě běžných vikýřů ochlazované větrem. Postrádají také úžlabí, která jsou častou příčinou poruch střechy a zatékání do podkroví. Navíc volská oka lze realizovat velmi jednoduše, bez dodatečných úprav krovu. Hlavní a v podstatě jedinou nevýhodou je malá velikost okénka. V podkroví tedy nemůžeme mít např. pracovnu, pro osvětlení a větrání ložnice, nebo koupelny ale bohatě postačí, zejména v kombinaci s osvětlením běžnými okny ve štítu. V případě potřeby je možné volská oka kombinovat s dalším zajímavým typem vikýřů – s “chmeláky” tedy pásovými vikýři, dosud běžnými zejména ve chmelových oblastech severozápadních Čech. Ale o nich zase až někdy příště.
Větší volská oka, sloužící k prosvětlení šindelové střechy roubeného domu v Českém Ráji
Otevírá se další pěkné volské oko
Příklad malého volského oka v krytině z bobrovek, sloužícího výhradně k větrání podkroví
Klasický příklad tradičního volského oka. Čelní stěna je v tomto
případě tvořena složitější skružovou dřevěnou konstrukcí
Obnovená tradiční volská oka v přeložené střeše s bobrovkami (Křivoklátsko)
FOTO AUTOR
