Víkendy na vejminku
Pavel Vrba tvrdíval, že nejlepší chalupou je Intercontinental a nejlepším autem taxík. Vydrželo mu to dost dlouho. Starat se o nějakou nemovitost? Proč? Jenže jeho Marie pochází z venkova…
Když slunce nahlíží zeleným baldachýnem, je posezení u Vrbových na vejminku slastí
Pavel se narodil v Brně. Jeho otec byl za první republiky ředitelem Zbrojovky a posléze šéfkonstruktérem u Bati. Maminka, éterická dáma, byla manekýnou a otevřela mu umělecký svět. Pod nenásilným vlivem otce se Pavlova studia sice ubírala technickým směrem, ale vábení múz bylo příliš silné. Navíc se v devětačtyřicátém rodina přestěhovala do mekky umění – Prahy. Mladého bohéma čím dál víc bavilo hrát si se slovíčky. A to mu k naší potěše zůstalo.
Čas nedělních dobrodružství
Z úvodních slov lze vyčíst, že Pavel k chalupaření či chataření zrovna moc netíhnul. Jeho žena Marie, dcerka ze statku nedaleko Nového Bydžova, si naopak lásku k životu na venkově přinesla na svět v genech. Navíc má k hlíně blízko i jako absolventka bechyňské keramické školy. Zkrátka to na Pavla pořád zkoušela.
„Znali jsme paní, která měla na národním výboru v Praze pod palcem venkovské nemovitosti, co byly na prodej. A my jsme začali vyrážet na nedělní výlety. Vždycky jsme okoukli nějaký barák a pak jsme si sedli do hospody a celou věc zhodnotili,“ vypráví Marie. „Jednou to byla stará továrna, podruhé oranžérie v Brdech, dokonce nám chtěli prodat i synagogu,“ loví Pavel s úsměvem ve vzpomínkách.
To už ho představa, že by se staral o nějakou nemovitost tolik neděsila, a tak když jim kamarádka pověděla o volné faře od Dienzenhofera v Radnicích u Rokycan, řekl, že by se to dalo zkusit.
Lufťácké dozrávání
Kuchyňku v selském stylu dobře doplňují keramické akumulačky
Tím Vrbovi odstartovali druhou kapitolu sbližování s venkovem. Start to nebyl nejslavnější. Fara byla sice moc krásná, stála na kraji lesa a kopcem k ní vedla křížová cesta, ale měla jakousi podivnou vůni…
„Mysleli jsme, že je to tím, že se tam dlouho nevětralo,“ vysvětluje Marie, „ale pak za námi o víkendu přijela moje sestra, stavební inženýrka, a prohlásila, že cítí dřevomorku. Odebrala z nejrůznějších míst vzorky a poslala je do laboratoře. Pak volala, že jde o nejagresivnější typ dřevokazné houby a radila, ať hned vrátíme klíče.“ Pavel opět připojil glosu: „On byl i původ toho majetku nejasný. Měli jsme sice klíče a šanci faru koupit, ale věděl jsem, že to je církevní majetek.“
Pak si pronajali ministatek u Kardašovy Řečice. Stál úplně na konci vesnice a měl krásnou klenutou bránou. „Nebylo to nic rozlehlého, jedna velká a dvě malé místnosti. Tahala se tam voda na klacku, ale to nám tenkrát nevadilo. Už je to skoro osmnáct let a nějaký čas jsme si tam pobyli,“ vzpomínají Vrbovi.
Majitelé statek zpočátku nechtěli prodat. A když tam Marie s Pavlem sedmým rokem větrali, sekali trávu a starali se o vše potřebné, architektka Zdena stavení zase důkladně prolezla a řekla příbuzným, že není zas tak velký důvod o to usilovat. Navíc tam nebyla dobrá voda. Studna mizerná a předpoklad, že by se dělal vodovod v nedohlednu.
Mezi námi děvčaty
Nezdolní adepti na chalupáře tedy hledali dál. Tentokrát chtěli sehnat něco hotového, co by nevyžadovalo rekonstrukci. Pavlovi totiž kolem šedesátky zazlobilo srdíčko. „Dostal jsem stimulátor a věděl jsem, že už mám lehce dojucháno,“ komentuje. „Naše kamarádka z vejboru dávno nefungovala, a tak jsme občas koukli na inzeráty do novin. Nic.“
Až jednou zavolala Katka Průchová, kdysi studentka a dnes už produkční z televize, že je k mání chalupa Saskie Burešové. Prý si v maskérně povzdechla, že ji budou muset prodat, neboť rodinný domek, který s manželem kupují, je moc drahý. „Katka tenkrát hned vzala mobil a volala nám,“ s úsměvem vypráví Marie. „Saskia byla tou rychlostí až trochu zaskočena a říkala, že o tom ještě ani s manželem kloudně nemluvili. Ale už za tři dny volala, že její Petr s prodejem souhlasí. Možná se lehčeji rozhodovali i proto, že chalupa nejde tak úplně do cizích rukou.“
Usedlost Vrbovy zaujala na první pohled. Je situovaná na kraji obce, takže skoro na samotě, ale další domky na dohled. Navíc k ní patří pěkný pozemek zvící tří tisíc metrů čtverečních. A na něm rybník!
Akce byla tak rychlá, že nestihli ani pozvat Zdenu na průzkum. Když ji telefonem pověděli o šťastné koupi, ptala se, jestli se byli aspoň podívat na půdě, jaký je krov. „Řekla, že jsme pitomí, ale když se za čas přijela podívat, vzala slova zpět. Saskia s manželem si upravovali chalupu pro sebe, Petr si prý při kutění dokonce uřízl prst, tak se dalo předpokládat, že bude všechno v pořádku,“ konstatuje Marie.
Vrba pod kaštanem
Pavel situaci zhodnotil, že nemuseli skoro máknout. Jejich předchůdci tu dokonce nechali většinu zařízení i nádobí a připravili ručníky, kdyby noví majitelé přijeli a náhodou se neměli čím utřít. Ale čas letí, vyprávíme o počátku devadesátých let…
Velká sednice s tradičním kachlovým sporákem a malovanou truhlou; Pavel usedá se svými rýmy ke stolu
Vrbovi už na chalupě zdomácněli. Když je pěkně, píše Pavel u prostorného stolu pod kaštanem. Jinak si rád zaleze ke stolu v sednici. „A když je potřeba, sednu do auta a jsem za hodinu v Praze. Nebo lidi přijedou sem, což je ještě lepší. Navíc jsou mobily, tak se spousta věcí vyřídí na dálku. Pohoda.“ Vejminkář Vrba slastně mhouří oči a Marie dolévá kávu. Po keramických začátcích vystudovala ještě novinařinu a vedle vlastního zaměstnání v redakci dělala léta Pavlovi asistentku. „Práce s hlínou mě ovšem těší pořád. Ne že by tím člověk zbohatl, většinou dělám dárky pro kamarády, ale jako hobby je to nádherné.“
Marie vstává s kuropěním, obejde zahradu a vyběhne s retrívrem Charlottou k lesu, odkud v létě přinese často i houby na polívku. Pavel je noční pták, vstává pozdě. „Zajedu do sousední vsi pro dobrý rohlíky a když se Marie vrátí z obchůzky, dáme si dlouhou snídani. Odpoledne začnu chystat obědovečeři,“ udivuje nás Pavel další stránkou své osobnosti.
Prý občas vykřikuje, že pokud jde o maso, nikdy se nešetřil a hodlá v tom pokračovat, ale není zatvrzelý a kouzlí i chutné krmě z brokolice, kterou Marie pěstuje ve skleníku, a ke stejku rád nakrájí i rajčata, okurky, kedlubny nebo křehký salát. V zeleninové zahrádce nechybějí ani cukety.
Cestou lesní
Na jihočeský vejminek jezdí za Vrbovými samozřejmě spousta přátel. To se pak i griluje. Někdy si hosté občerstvení dokonce sami ulovili ve Vrbovic kouzelném rybníčku v mírném svahu za chalupou.
„Já mám pokud jde o tenhle lov mezery ve výchově. Zatímco jiní tátové vodili synky na fotbal nebo na ryby, naše intelektuálská rodina mě nic takového nenaučila,“ konstatuje beze smutku Pavel. „Chodil jsem kapříky aspoň krmit, ale v posledních letech je vždycky zlikvidovala vydra. Je to přirozený predátor. Stačila by jí jedna ryba, ale jak vidí hojnost, poničí všechno. Na zamrzlém rybníku to vždycky vypadalo jako obraz od Bosche. Tak ryby radši kupujeme.“
Přijíždějí samozřejmě i muzikanti a producenti a Pavel znovu a znovu usedá nad čistý papír, aby něco přidal k dvěma tisícům textům písniček, co vyšly na deskách, nebo k těm z muzikálů, jimiž se v poslední době dost často zabývá. „Člověk nemá s pánem bohem smlouvu, že zatelefonuje, když povinnost zavelí. Když usedám před prázdný papír, je to vždycky dobrodružství, provázené mírným chvěním. Něco vznikne velmi snadno, něco obtížněji. Na výsledku to většinou není poznat, což je správné,“ medituje básník.
Od doby, kdy byl natočen první Pavlův text na gramofonové desce, uplyne letos třiačtyřicet let. Jistě si tu písničku Pavla Vitocha mnozí pamatujete. Mám ráda cestu lesní, zpívala tenkrát mladičká Helena Vondráčková. Autor těch voňavých veršů oslavil loni na vejminku sedmdesátku.
„Dřív jsem lítal jako pták, na lyžích jsem jezdil na závodní úrovni, ale po endoprotéze a těch srdečních radostech už mi zbyla zase ta cesta lesní. Zaplaťpámbů.
Chtěl jsem si taky dopřát občasné posezení v sauně, která k chalupě taky patří. Ale neuplynulo ani jedno chalupářské léto a dali mi kardiostimulátor. Když jsem se ptal doktora, jestli můžu do sauny, řekl: Vidíte, takovou otázku jsem ještě nikdy nedostal! Pacienti se ptají na zcela jiné věci. No zkuste to… Ale já jsem měl tak dobrodružnej život, že už si to klidně odepřu.“
TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK
Víkendy na vejminku
