Viděli jsme cestou XLIX.
První chalupa je z Vysočiny, z úpatí Železných hor, druhá z Podještědí. Jejich majitelé volili při rekonstrukci náhradní typy šindelové krytiny. Jak obstojí v hodnocení?
Výraz stavby zachován
U chalupy jsou zachovány pěkné proporce, na odvrácené straně přesazení střechy přes zápraží, velikost oken, vrat i obílený komín s římsičkami. Tradiční je také jednoduchá barevnost stavby. Pochvalu zaslouží zejména špaletová okna v přízemí. Venkovní křídla jsou otvíravá ven a špaleta je zděná!
Co by se dalo této chaloupce vytknout? Prkénka ve štítě jsou zbytečně úzká. Měla by být širší s přelaťováním spár. U úzkých prken lze přiklepnout laťky i ob spáru. Šťastným řešením nejsou ani bílá okna ve štítě, která zřejmě nahradila provětrávací otvory. V tmavém dřevě moc září a jsou vůči symetrii štítu umístěna výrazně mimo osu. Také by měla mít aspoň minimální členění. Je však chvályhodné, že majitelé řešili prosvětlení podkroví tímto způsobem, a ne střešními okny či vikýři ve střeše, která zůstala do silnice hmotově klidná.
K diskusi je volba krytiny. Z památkářského hlediska není použití plastového šindele na tradiční stavbě optimální, ale pro zachování jejího výrazu je to lepší řešení než úplně jiný typ krytiny (pokud již nebylo možné použít krytinu klasickou). Umělý šindel je o něco levnější než dřevěný a vydrží podstatně déle. Aby střecha vypadala přirozeně, měl by se pokládky ujmout profesionál, který ví, jak střídat šindele tří–čtyř druhů struktur, aby nebyl výsledek uniformní. Střecha je zřejmě nová, pořád se trochu leskne a vzhled je příliš antracitový. Za pár let, až se na povrchu začne usazovat mech a krytina trochu zoxiduje, přestane působit uměle.
Barevně sladěná
Také u druhé stavby je zachován původní hmotový architektonický výraz. Nejbližší vikýř ve střeše je sice dost velký, ale vzhledem k členění působí subtilněji. Vikýře zřejmě vznikly v meziválečném období, kdy se snad podkroví začalo využívat jako letní byt. Zdobení štítu je bezpochyby původní (až na lem z červeného eternitu a nová okna vsazená do starých otvorů) stejně jako obklad. Břidlice na stěnách je ovšem přebarvená; zřejmě zoxidovala a majitelé chtěli, aby se podobala dřevu. Okna s jednoduchým členěním neruší a okenice jsou pro tuto oblast časté. Je otázkou, zda v originále nebyly barevně odlišené od stěny. K barevnému souladu dokonce přispívá i asfaltový šindel na střeše, který je naštěstí trochu melírovaný.
Méně přijatelné je výrazné oplechování štítů a vikýřů vyčnívající příliš nad plochu střechy. Obklad soklu a schodů se nehodí k tradiční stavbě a garážová vrata vzadu jsou umístěna oproti dveřím příliš nízko. Stačilo by je něčím pocitově zvýšit, třeba i nadsvětlíkem. Na komíny není moc vidět, ale jejich zakončení by si zasloužilo úpravu. A mohutné antény a satelit – inu, daň moderní době…
Zděná část, na niž vzadu vlevo navazuje do „L“ další křídlo, má bílou omítku. Je v ní patrná drobná bosáž, která není barevně zvýrazněna, což je dobře. Nabílena jsou
i dvířka elektrického vedení.
text: ING. ARCH. JAN HUBÁČEK A ING. ARCH. TOMÁŠ KOREČEK
foto: AUTOŘI A MARIE RUBEŠOVÁ
Viděli jsme cestou XLIX.
