Viděli jsme cestou LXXXIII.

Dnes nás cesta zavede do malebné vesničky na Plzeňsku a pak na Vysočinu, k Jimramovu.

Sjednotit fasádu

Nejstarší částí nevelké usedlosti je brána, která je krásným příkladem pozdního venkovského baroka. V nadpraží má omítnutou eliptickou klenbu s klenákem, pilíře jsou z pískovce a jsou při zemi rozšířeny kameny chránícími je před poškozením při vjezdu. Nad výraznou římsou je zvlněný křídlatý nástavec ukončený dvojitými bobrovkami. Ty se objevují i na střeše, jejíž spodní polovina je opatřena novým typem krytiny s drážkou.
Dřevěná vrata i vrátka jsou buď původní, nebo zdařilou kopií. Jsou členěny v horní části do slunce, dole je klas. Branka má kamenné ostění, oblouk v nadpraží je z jednoho kusu, což je velmi pěkné. Na fasádě brány, barevně řešené v tónu písku a bílé, působí rušivě elektrická skříň.
Na bráně je použita vápenná omítka, na domě vpravo je zřejmě zašlý břízolit. Době jeho použití odpovídá i vzhled téměř čtvercových oken, která jsou ve fasádě dost zapuštěná, a účelného, leč nepěkného soklu. K úpravě původního domu mohlo dojít ve 40.–50. letech minulého století. Zdařilá není ani úprava přesahu střechy. Lať pod přetaženou taškou je opatřena smutně žlutou omítkou, která je použita i v ostěních oken a ploše mezi nimi.
Kdybych mohl, sjednotil bych kvalitu i barevnost omítky na domě a bráně. Upravil bych spád chodníku, abych vyřešil odtok vody od stavby a obklad udělal z pískovcových desek, které vlhkost nasáknou a pak zase vyschnou. Vysoce pálené cihly sice brání tomu, aby vlhkost šla do zdi, ale vytvářejí také neprodyšnou vrstvu, která ji nepouští ven a vlhkost stoupá nahoru.

Stavbě by prospělo hlavně sjednocení kvality a barevnosti omítky na bráně a obytném stavení.

Krasavice z Vysočiny

Je to nádherný, dobře udržovaný objekt. Obytné a hospodářské budovy uzavírají dvůr a chrání jej před větrem a průvanem, na který byla hospodářská zvířata citlivá. Průčelí má jednotnou tvář a bezpochyby původní členění, na výměnku vlevo je ve vztahu k oknům zajímavě asymetricky nasazená střecha. Z bílé vápenné omítky jemně vystupuje zubořez lemující okřídlí štítů a terče mezi okny podkroví, které tvarem korespondují s větracími otvory. Okna v přízemí lemují bohatě profilované šambrány. Členění do „T“ odpovídá vzniku usedlosti koncem 19. století.
Horní okna chrání valbičky, ta v přízemí podlomení protažené po celé šířce stavby, tedy i nad klenutou bránou s dřevěnými výplňovými vraty. Usedlost je kryta šablonami v tmavé grafitové šedi, která svým kontrastem ještě zvýrazňuje sněhobílou omítku. Krásný je vysoký kamenný sokl, který chrání stavbu před vlhkem a sněhem.
Malou vadou na kráse je jen omítka vpravo od brány. Zdá se, že je to vápnem přetřená stará omítka, jsou vidět i nepevné části. Lze je jednoduše opravit maltou na bázi trasů, která dovede vyrovnat základ a spolupracovat se starou omítkou. Jde o kombinaci vápna se stopovým množstvím přírodního cementu, plnivem je tuf – popel ze sopky. Má daleko větší modul pružnosti než čisté vápno, takže nepraská.

Drobné vady na omítce by vyřešilo použití trasové omítky, která má vysoký modul pružnosti a nepraská.

Text: Ing. arch. Karel Doubner
Foto: Marie Rubešová

Viděli jsme cestou LXXXIII.

Viděli jsme cestou LXXXIII.