Viděli jsme cestou XV.
Bizarní chalupa, kterou jsme objevili ve vesničce nedaleko Lázní Bělohradu, se tolik vymyká tradičnímu pojetí, že vám ji musíme představit.
Stodola působí spíš jako secesní výtvarné dílo. Originálním přístupem k přetvoření architektury venkovského výrazu do jisté míry připomíná postupy architekta Dušana Jurkoviče – i když ve zcela jiném vyznění. Pokus o opakování tohoto autorského díla by byl pouhým plagiátorstvím – navíc by to napodobitel bezesporu zkazil. Je to opravdu neopakovatelné dílo a je dobře, že se urodilo.
Dům je uceleným a do detailu dotaženým dílem. Architekt si s ním dal prokazatelně velikou práci a současně musel mít obrovské štěstí na realizátora. Celá stavba se vymyká jak z hlavního proudu rekonstrukcí původních vesnických stavení, tak i z pokusů o vytvoření moderní architektury pro venkov. V běžné venkovské zástavbě by působila vůči svému okolí jako pokřivené zrcadlo. Naopak, všechno ostatní – tedy všednodenní – by k ní vytvářelo prapodivný kontrast. Naštěstí je tato stavba umístěna na konci vsi směrem do polí a do zeleně.
Autor zde použil tradiční prvky a tradiční hmoty, ale vyskládal je tak trochu v rozporu s běžnými pravidly. Některé navíc pozměnil a deformoval, takže se objekt stal zvláštním fenoménem – domem sochou. Po formální stránce v zásadě nelze říct, že to není venkovský dům. Na druhé straně trochu připomíná filmové kulisy, které mají vytvořit nějaký dojem iluzivní atmosféry. Je to zkrátka špílec.
„Tančící“ chalupa Klasické roubení stěn z tesaných trámů s nárožími na rybinu, do nich vsazená dynamicky zvlněná a barevně odlišená ostění oken a navíc ještě plasticky vystupující roubíky. Režná kamenná zeď zámeckého výrazu opět s nápodobou roubíků – tentokrát v kameni. Iluzivní malba biologických tvarů přebíhající přes konstrukce a hrany v secesi blízkém pojetí a barevnosti. Chrličovitě zakončená zhlaví střešních trámů. Tvarově a velikostí rozehraná okna ve štítě, opatřeném křivočarou skladbou prkenného bednění. Díky tomu všemu dům jakoby se „roztančil“ nad příliš klidnými vodami tradičních staveb. I když zcela jinak než dům na pražském nábřeží.
Jediné, co se dá tomuto domu vytknout, je to, že architekt nebo realizátor zasadil do pěkné pálené krytiny velice nudný komín. Na takovou rozevlátou romantickou stavbu by se mnohem víc hodil komín kamenný nebo omítaný, třeba i s malbou, a opatřený hlavicí. Mohla by to být třešnička na dortu.
TEXT: ING. ARCH. JAN HUBÁČEK A ING. ARCH. TOMÁŠ KOREČEK
FOTO: FRANTIŠEK MALÝ