Víc než domov

Chalupa leží pár kilometrů od místa, kde Jizera opouští rodné hory a uhne do Krkonoš. Otec současného majitele ji koupil už v devětačtyřicátém roce, čímž značně ovlivnil život svého potomka.

Jižní a jihozápadní stěna roubenky je černobílá; majitel však uvažuje o medově rezavém tónu, kterým je opatřen její severní štít

Roubenka je v příkré zatáčce, skryta vysokými stromy, takže jsme ji napoprvé minuli. Ale pak jsme mezi zelení zahlédli Čtyři pány – dřevěnou kreaci s trčícími trámy, završenými kloboučky. To je jedna z realizací, jimiž architekt Jan Topinka osvěžil chalupu v posledních dvaceti letech, kdy má v tom voňavém koutě hor hlavní slovo.

Jak se dělá chalupa

Otec Topinka byl vášnivý lyžař a v poválečné době vyrážel z Prahy pravidelně do Krkonoš. Navíc byl prozíravý a už v roce 1949 koupil za neuvěřitelných pět tisíc chalupu. „Já si ji pamatuju zhruba od tří let. Je to pro mě víc než domov,“ přiznává současný majitel. „Párkrát jsem změnil bydliště, měnily se i životní situace, ale chalupa zůstávala.“

U gauče a pohodlného ušáku to nečekaně sluší kovovému stolku - závěrečné práci Janova tatínka z nástrojařského učiliště

Janův tatínek byl řemeslně velmi zručný, ale maminka mu prý do úprav chalupy dost mluvila. A tak například v kuchyni vystřídaly dřevěný nábytek plechové skříňky a štěrbiny ve trámech se musely vyplnit vodním sklem s pilinami, protože chalupářka mínila, že do nich lezou mouchy a hmyz.

„Největší hloupost ovšem vymysleli jedni naši příbuzní. Rodiče jim občas chalupu půjčovali a oni, aby nám udělali radost, vymazali štěrbiny v trámech v sednici dehtem. Jak se zatopilo v kamnech, začal stékat… Zápasili jsme s tím sajrajtem tři roky, až mámu napadlo, že bychom mohli trámy zakrýt tapetami v imitaci dřeva. Před patnácti lety jsem je sundával a dehet vylupoval. Časem ztvrdl a šlo to docela dobře. Otvory jsem uzavíral dřevěnými špalíky a pak jsem povrch přebrušoval a znova natíral lazurou,“ vypráví chalupář – dnes už s úsměvem.

Další vzpomínkou zamířil na půdu, kde byl kdysi nad trámy jednoduchý záklop. Maminka Topinková měla dojem, že se odtamtud práší. „Naši natloukli přímo na strop bílou umělou hmotu, co se prodává v rolích na metry. Léta jsme měli podhled z vikslajvantu!“ přiznává renomovaný architekt, jako by nad tím stále trochu žasnul. „Přitom jsou tu krásné původní trámy, které vydrží určitě dalších minimálně padesát let. Když přijedeme, najdeme sice tu a tam rezavou hromádku po červotočích, někdy je dokonce večer slyšíme chroustat, ale větrá se, chalupa se užívá, tak to neřešíme. Jen čas od času trámy vykartáčuju a namořím.“

Nežijeme pro druhé

Jan Topinka je známý svým moderním pohledem na úpravy tradičních stavení. V pohledové části pokud je to možné vzhled zachovat, ale jinak se nebránit moderním řešením, která pobyt zpříjemňují. „Jestliže si někdo zvolí, že bude žít postaru, pak je otázkou, zda má mít na chalupě třeba televizi nebo automatickou pračku… Když to někomu vyhovuje, proč ne? Ale žijeme pro sebe, ne pro druhé, aby řekli: Podívejte, jak on důsledně dodržuje staré pořádky! Sousedi nad námi mají ještě kamennou dlažbu v předsíni a suchý záchod. Trošku jim závidím, ale s naším stylem chalupaření jsem spokojen.“

Čtyři páni, které Jan získal na řezbářské prezentaci v Labském dolu, sice nejsou nejvyšší v této části pozemku, ale jsou bezesporu její dominantou

S postupnou modernizací – ne zcela podle jeho gusta – začali už Janovi rodiče. A on se teď snaží vrátit stavbě „ducha chalupy“. Ale zjišťuje, že úplný návrat k tradici není reálný. „Je řada věcí, které jsou nadobro pryč. Můžu se pokusit vybrat dlažbu, která sem bude opravdu pasovat, ale jde o novotvar. A když člověk postupně udělá leccos nově, přece nebude oprašovat starý suchý záchod!

Chalupy se dnes užívají zcela jinak než ostatní stavby – většinou jen krátkodobě a s jinými nároky. S tím souvisejí velké změny teplot, zcela odlišné vlhkostní poměry a další otázky,“ připomíná pan architekt. Sám si s vlhkem poradil tradičně. Odkopal základy u stěny přisedlé ke svahu a u jižního předního štítu, opatřil je drenáží a zasypal kačírkem. Pramen, který prýští z lesa nad chalupou, ji už neohrožuje. Voda slouží ve stavení a její přebytek proudí do podlouhlé ocelové nádrže, kterou Jan nechal vyrobit u šikovných zámečníků až v Opočně. Z ní přepadá do staré kamenné napáječky a vesele pokračuje kaskádou do rybníčku v jihozápadní stráni. Koupání v něm je velmi osvěžující i za parných dnů.

Kudy do stavení?

V Krkonoších se u chalup tradičně dělaly dva vstupy. Směrem do stráně letní a na druhé straně, tedy z kopce dolů, býval zimní. „Rodiče oba zrušili, protože se nabízela možnost udělat vchod ze severu, kde se propadly kamenné chlévy. Táta už je neobnovil, ale vystavěl u zadní štítové stěny přístěnek,“ ukazuje náš hostitel dřevěnou konstrukci. „A tady na plácku, kde je koryto a Čtyři páni, měli naši stůl a židle. Z hlediska sluníčka to ovšem bylo špatně a z hlediska provozu taky, protože posezení bylo prakticky v zatáčce.“

Okno i oboje dveře v prostoru bývalého zimního vstupu jsou nahoře svázány krásnými starými trámy

Severní vstup zůstal zachován, ale v levé části široké předsíně, tam, co kdysi býval letní vstup a chodba ke chlévům, je kuchyňka. Ze síně se dnes tedy vchází vlevo do kuchyně, rovně do světnice a vpravo skleněnými dveřmi na verandu.
Člověk vnímá nejdřív rezavou dlažbu s vloženými barevnými mozaikovými dílky, smrkové schody do podkroví a šedomodrou malovanou truhlu – a pak teprve to elegantní prosklení. Dveře, vlastně silný obdélník skla upevněný na dvou bytelných závěsech ve starém trámu, jsou tak „neviditelné“, že do nich pejsek Denny zpočátku často narážel. A možná nejen on…

K této významné přestavbě se chalupář odhodlal před osmi lety hlavně proto, aby obnovil vstup od jihozápadu, kam jde odpoledne nejdéle sluníčko. Zároveň se rozhodl navázat na něj terasou a verandou, která u chalupy historicky nebývala. „Chtěli jsme si s Markétou vytvořit příjemné místo k posezení. Potkali jsme se v Hradci Králové, když jsem navrhoval nové pavilóny pro nemocnici. Je první paní domu, kterou těší život na horách i práce na chalupě,“ pochvaluje si Jan. „Podporuje a inspiruje mě. Byl jsem po čtrnácti patnácti letech prakticky osamocené snahy vytvořit si příjemné víkendové obydlí už dost unavený. Teď máme já i chalupa štěstí.“

Báječný prohřešek

Vraťme se však ještě k verandě, jejíž zábradlí se v době naší návštěvy ztrácelo v rudnoucím psím víně a dole v muškátech. „Uvažoval jsem, zda se pokoušet o romantickou dřevěnou repliku něčeho, co by mělo jakousi historickou souvztažnost se stavbou, nebo si dovolit modernější prvek. Zvolil jsem druhou cestu.“

Z verandy je dnes přece jen vidět dolů na městečko

Verandu tvoří šest metrů dlouhý trámek nahoře a dvě dřevěné stojky, mezi nimiž jsou jako výplň napnuta ve třech řadách ocelová lana. Když obrostou přísavníkem, skoro je nevnímáte. Dáváme panu architektovi za pravdu v tomto případě – i ve druhém, kdy udělal mírný úkrok od tradičního vzhledu chalupy. Jde o zastínění verandy. Nad pergolou, která by se sem moc nehodila, i nad nejjednodušším způsobem ochrany – velkým slunečníkem – zvítězila nakonec markýza.

„Pořídili jsme ji po strašně dlouhém váhání,“ přiznává Jan. „Je umístěna pod dřevěným okapem, schovaná za bílým plechovým ‘trámem’. Elektrické ovládání je nad schůdky do zahrady,“ ukazuje na bílou skříňku. „Instalovali jsme k chalupě něco, co sem filozoficky nepatří, ale rozhodně nelitujeme. Jen se ještě rozhoduji, zda nemám trám okapotovat ručně opracovaným dřevem,“ dumá pan architekt.

Jednoduchá stříška v přírodní béžové, která poskytuje ochranu jak za prudkého slunce, tak za deště, je náramný vynález. „Když je trošku teplo, dáme teď verandě přednost před světnicí i při jídle,“ dodává Markéta. „Myslím, že radost, kterou přináší, náš malý prohřešek proti tradici opodstatňuje.“

Čtyři páni nás vítají

Chalupáři přijíždějí do Krkonoš obvykle už v pátek. Rádi si odpustí časné ranní vstávání a sobotní jízdu z Prahy. Markéta sem koupila domácí pekárnu, takže ještě večer zadělá těsto a ráno voní chalupou čerstvý chléb. Sednou si s Janem na terasu, obloží se jídlem a koukají do údolí. Posedí hodinu dvě a příjemně syti plánují, čím si ještě udělat radost. Nic je nehoní, posekat trávník zabere dvě hodinky. A druhá dvojice pilných rukou se při tom věnuje květinám.

Nad chalupou už jeden a půl roku vlají ocelové vlasy Vichru z hor; je to dílo Honzy Krajčoviče z Harrachova

„Rodiče na zahradničení moc nebyli a mě dřív taky nezajímalo. S věkem si ale důležitost zeleně a klidu uvědomuju stále víc. A teď mě zahrada dokonce začala bavit!“ – přiznává chalupář. Pozemek okolo roubenky jeho slova potvrzuje. Před pěti lety se na něm dokonce objevilo jezírko, které napájí úvodem zmíněný horský pramen. Zůstává stále čisté, protože jde o koupací jezírko s dostatečnou hloubkou, v němž voda u dna zůstává chladná a nepodporuje vznik řas a sinic. Zato vodní rostliny, kapradiny i keříky okolo se pěkně rozrůstají.

„Potřebovali jsme pod jezírkem nějakou ochrannou bariéru. Silničáři dole u cesty vykáceli pár jasanů, protože jeden spadl na auto. Od té doby v zimě, když sypou silnici, odletoval štěrk až do zahrady,“ vysvětluje Jan. Původně sem chtěli s Markétou vysadit živý plot z habrů, ale na podzim by jen vybírali z jezírka listí. A smrčky rostou moc pomalu. Všechno vyřešil plot ze železničních pražců. „Doufali jsme, že se otevře výhled na městečko, ale pravou stranu silnice lemuji zase stromy z náletu. Nikdo zeleň bohužel nekultivuje jako kdysi, kdy se takové stromy kácely,“ posteskl si Jan. Markéta se však snaží jejich existenci obhajovat. „Cítím se tu báječně. V Praze je v létě všechno spálené vedrem -a kolem chalupy je oáza zeleně. Prostě balzám na duši! Nejvíc miluju jaro, když začnou vylézat kytičky,“ přiznává.

V podstřeší je nad pokoji nafoukaná izolace Climatizer Plus

Na jaro si budou muset chalupáři ještě pár měsíců počkat, ale ani zima ve staré roubence není bez půvabu. Tím spíš, že je vítá příjemně vytopená. Stačí zavelet mobilem a přímotopy, které jsou v rekonstruovaném podkroví, začnou šířit teplo. Když zavoní polena v teplovzdušných krbových kamnech s rozvody i do patra, má elektřina samozřejmě pohov.

Ke klidu, který obklopí chalupu, přispívají svým dílem i Čtyři páni, u jejichž robustních dřevěných pat svítí světla. Lze je rozsvěcet mobilem na dálku. Dokonalé uvítání! *

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: MARTIN MAŠÍN

Víc než domov