Veselá historie staré roubenky

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Téměř čtyřicet roků uplynulo od doby, kdy Hanka se Zdeňkem stanuli na prahu svojí chalupy. Rukou společnou se podíleli na její proměně a dovedou o těch dramatických chvílích moc pěkně vyprávět.

Patrovou roubenou chalupu s chlévy si postavil sedlák v malé obci na Mladoboleslavsku už v roce 1790. Hana a Zdeněk Legnerovi o tom našli záznam v kronice obce. Zajímali se samozřejmě, zda chalupa není památkově chráněná. Památkáři jim sdělili, že není, a tak nic nebránilo tomu, aby se vrhli do díla. Když byla rekonstrukce zhruba hotova, přišel dopis, že chalupa památkově chráněná je. Ale že by majitelé na opravy stejně nic nedostali.

Tudorem na výzvědy

Naši hostitelé bydleli před těmi čtyřiceti lety v Mladé Boleslavi u Zdeňkových rodičů. A snili o chalupě, o víkendech „ve svém“. Táhlo je to k severní hranici země. „Já jsem původem z Liberce, hledali jsme tedy chaloupku hlavně směrem k Jizerským horám,“ vysvětluje Hanka. „Zdeněk opravil starého Tudora bez střechy, co s ním kdysi jezdívali policajti, natřeli jsme ho na žluto a vyráželi na výzvědy. Okouzlil nás jeden zvláštní zděný dům u Mnichova Hradiště, ale byl moc drahý. A pak jsme náhodou objevili v novinách inzerát na starou roubenku.“

Pruhovaná chalupa se mladým manželům zalíbila na první pohled. A taky to, že navazující křídla ohraničovala prostor jako stvořený pro dětské hry. Filípkovi byly tenkrát tři roky a ohlašoval se jeho další sourozenec. „Už jsme viděli, jak se děti batolí po dvoře,“ přidává se Zdeněk, umělecký kovář, který se navíc těšil, že si v bývalém seníku zařídí kovárnu. Nevelká vzdálenost od jejich bydliště byla tedy výhodná.

Stavení nebylo přehnaně drahé, stačila. Majitelé, pravnuci statkářů, kteří tady kdysi hospodařili, věděli, že rekonstrukce spolkne několikrát víc. V 60. a 70. letech minulého století si totiž chalupu pronajal státní statek, dokonce v některých prostorách ustájil dobytek. A podle toho usedlost vypadala.

Rekonstrukce podle příručky

Odvaha, s níž se noví majitelé pustili v roce 1975 do oprav, zaslouží obdiv. Bylo jim pár let po dvacítce, o zedničině a dalších pracích nevěděli vůbec nic, ale věřili, že všechno zvládnou. „Já jsem pracovala ve školství a uměla jsem si leda tak nalakovat nehty a Zdeněk byl v té době těžkej umělec,“ komentuje s humorem Hanka.

Koupili si příručku „Jak se dělá malta“ a postup trénovali při opravě stropu ve sklepě, do něhož teklo. Cenné rady objevili v Chataři, ale biblí se jim stala knížka Vesnické stavby.

„Ve vsi byl šikovný zedník, který nám s lecčím poradil, ale najmout jsme si ho nemohli. Neměli jsme na to, i když stál tehdy jen třicet korun na hodinu. Já jsem totiž nikdy neměl stálé zaměstnání, dělal jsem na volné noze. Bylo to krušný,“ přiznává Zdeněk.

Krovy byly naštěstí v pořádku, ale odspodu byla chalupa vlhká, podlahy rozpadlé, trámy ve štítě shnilé. „Nejdřív jsme se zabydleli v patře, abychom mohli ve světnici vybourat podlahy. Výkop jsem vyložil lepenkou IPA a svařil z ní vanu, abych odvedl vlhkost mimo barák. Patro jsme podepřeli kůly a rozebrali štítovou stěnu. Tu jsme nově vyzdili, původní zdivo podřezali kaprovkou a izolovali lepenkou. Všechno sami,“ zdůrazňuje chalupář. „Hančí byla uvnitř, já tahal pilu zvenku. A v nové stěně jsme podle jednoho okna s obloukem v nadpraží, které bylo v jižní stěně, udělali sami dvě nová,“ dodává s pýchou.

To všechno se dá pochopit, jak se říká, nouze naučila Dalibora „housti“ (hrát na housle). Ale představa, že paní domu odložila lopatu, navlékla bílé rukavičky a šla dítěti ohřát mlíčko na provizorním vařiči – kusu plechu položeném přes dvě cihly, pod nímž zapálila ohýnek, je k neuvěření. Pak si prý synka hodila přes rameno a vylezla s ním po žebříku do patra, aby se prospal a ona mohla manželovi zase dělat přidavače…

„Tady zpočátku vážně nic nebylo,“ vysvětluje Zdeněk. „Voda, odpad ani přívod elektřiny. Snažili jsme se dát chalupu co nejdřív do pořádku, proto jsme sem jezdili i v zimě. To bylo občas taky kuriózní. Když jsem nanosil od sousedů vodu, okamžitě zamrzla. Rozmrazoval jsem ji letlampou a šup s ní po žebříku nahoru, kde žena vařila a myla nádobí.“

Jak „zazdít“ žumpu

Vlastní studnu nakonec chalupáři kopat nemuseli, protože v obci byl zaveden vodovod. Jde vlastně o společnou, velmi hlubokou vrtanou studnu, z níž se voda po vsi rozvádí pomocí čerpadla. Radost byla převeliká, protože bylo možné zařídit koupelnu a další příslušenství. Zdeněk začal vydělávat slušnější peníze, takže si na vyzdění a obklady mohli pozvat zedníka. A na vyhrábnutí zeminy pro žumpu malý bagr.

„Žumpu na patnáct kubíků odpadu jsme šikovně schovali za dva metry vysokou a skoro pět metrů dlouhou kamennou zeď tloušťky zvící osmdesáti centimetrů. Jenže byl tenkrát mokrý rok a voda v žumpě hodně stoupla. Když jsem šel jednou ven na záchod, říkal jsem si, kurňa, tady něco chybí… Ta zeď byla pryč. Spadla do žumpy!“ líčí Zdeněk dramaticky.

Historka o tom, jak tahali zeď ze žumpy, patří ke Zdeňkovým oblíbeným. „Připevnil jsem do jímky na šikmo prkno a nahoru v jeho směru postavil míchačku. Na tu jsem nechal přidělat reverzní spínač a taky tlusté lano, spletené ze šňůr na prádlo. Žena stála u míchačky a vždycky mi připojila háčkem lano za okraj kolečka, do kterého jsem nabíral kameny, vodu a jíl. Pak jsem, popotahován tím mechanizmem, balancoval po prkně vzhůru. Jenže některá kolečka byla tak těžká, že se lano přetrhlo a já spadl s nákladem zpátky do žumpy. Hančí mně pomáhala ven a jistě si dovedete představit, jak jsme vypadali. Zkrátka – užili jsme si tady.“

„Když vztah projde tímhle, vydrží už všecko,“ navazuje Hanka. „Takové situace vás vyzbrojí a posílí pro život. Člověka pak nic nezaskočí ani v podnikání,“ připomíná porevoluční změnu charakteru své práce. „Některé moje kamarádky se hroutily kvůli úplným banalitám. Já jsem měla náskok.“

Kam až poroste dlažba

Je na čase vstát ze zápraží, kde navzdory roční době mile hřeje sluníčko, a porozhlédnout se po chalupě. Žebřík dávno zmizel a do patra lze vyšlápnout po pohodlném zděném schodišti odděleném od síně kovanou mříží. Samozřejmě z domácí dílny. Vstup do samotné síně rámuje oblouk masivní klenby. Není příliš vysoký, takže se Zdeněk musí sehnout. Koukli s Hankou na sebe, zasmáli se – a měli pro nás další příběh. Tentokrát o tom, proč se podchodná výška oblouku stále snižuje.

„Dlaždice jsme volili v celém přízemí kvůli údržbě. Běháme pořád rovnou ven a nemá cenu se přezouvat. Tohle už je třetí vrstva dlažby. První byla pěkná, béžová, ale nedala se udržovat. Byla tak ostrá, že jsem měla za chvíli roztrhanej hadr. A byla nebezpečná i pro děti, když lezly po zemi. Pak na mě přišlo ,bílé období‘ a prosadila jsem si bílé dlaždice. Zdeněk z toho byl hotovej,“ – pohladila paní domu manžela po ruce. Když přijel zedník položit dlažbu číslo tři, vyzdíval také oblouk v předsíni. Vykroužil jej tak, že se chlapi musí většinou ohnout. „Poslouchal chvíli náš vášnivý podlahový dialog a pak mi řekl: Milá paní, až tady budete mít takovou vrstvu dlažby, že ani vy neprojdete, měla byste se nad sebou zamyslet!“

Prošli jsme tedy s uctivou úklonou do síně. Vpravo je velká světnice s krbem a několika posezeními. Vlevo kuchyně a jídelna, z níž se vchází ještě do koupelny. Podkroví je logicky vyhrazeno spaní. Nad kuchyní mají ložnici Zdeněk s Hankou, prostor naproti, tam, kde bydleli zpočátku, si rozdělili dnes už dospělí synové Filip s Tomášem. „Původně tady byla jedna velká místnost. Ale když bylo klukům asi šestnáct a začali chodit s holkama, vyzdili si uprostřed příčku,“ dává Hanka jen zlehka nahlédnout do jejich království, v němž přibylo několik postýlek.

Výbušné experimenty

Jsme zase dole v síni, kde nás samozřejmě upoutala zvláštní krbová kamna zasunutá do zdi. Obdivujeme i prostor uzavřený dveřním křídlem, kam se ukládá dřevo. Zdeněk, který kamna vytápějící i patro vlastnoručně vykoval, vysvětluje, že původně byla síň černou kuchyní. Peci, která vyplňovala celý výklenek, se prý říkalo černá baba. Tady se topilo a přikládalo a ve světnici byla kachlová kamna.

„Pod starou podlahou jsme objevili vybetonovaný obdélník. Ale my jsme se rozhodli pro subtilnější krb a nakonec i pro topení ze síně.“ To je ovšem otázka posledních několika let. Také vytápění chalupy prošlo dramatickým vývojem. Nejdřív se topilo kamny na tuhá paliva. Ve světnici byla kamna Club a v kuchyni Petry. „Neustálé běhání s kyblíky uhlí a hlavně vybírání popela nás přestalo bavit a zařídili jsme si ústřední topení. Po celé chalupě jsem rozmístil radiátory, ale místo na kotel tady nebylo. Postavil jsem tedy výkonný automatický Dakon do kovárny.“

Protože kovárna stojí zhruba deset metrů od obytného stavení, bylo nutné prokopat šachtu a vést potrubí v zemi. Ale jak už víme, Zdeněk se experimentů nebojí. „Aby se vedení moc neochlazovalo, omotal jsem ho ještě izolací ze skelné vaty a celé jsem to zabetonoval. Jednou v zimě, když jsme jeli zkontrolovat, zda je tady všechno v pořádku, a přiložit do kotle, abychom o víkendu nemrzli, koukáme, že všude na střechách leží sníh – jen na kovárně nic. Vypnuli totiž elektřinu, automatický termostat přestal fungovat a kotel bouchnul.“

Tím skončila éra ústředního topení a do chalupy se nastěhovaly vamberecké keramické akumulačky. „Jsou pěkné, ale hodně těžké, máme je jen v přízemí. Nahoru jsme dali radši plechové s větrákem,“ vysvětluje Hanka. „No a teď máme s těmi Zdeňkovými kamny úplnou havaj. Bylo na čase. Jak se kluci osamostatnili, přesunuli jsme se sem natrvalo.“

Cyklické radosti

Stejně jako chalupa zkrásněl i dvůr. Původně byste tady rovinku těžko hledali. Z nejnižšího místa uprostřed, kde zřejmě bývalo hnojiště a kde se pořád držela voda, se terén postupně zvedal na všechny strany a byl plný křovin z náletu. Rostly tu obrovské bezinky, plané růže a taky metrové kopřivy. A mezi tím zbytky jedné stěny kamenné stodoly, která čtverec staveb uzavírala. „Chtěli jsme pozemek aspoň trochu vyrovnat. Nejdřív jsme objednali traktor, který vytahal keře černého bezu. I když jsem měl tenkrát síly habaděj, kopání těch tlustých kmenů by mě odrovnalo. Pak už tady řádil buldozer, který pozemek trochu srovnal. A my jsme mohli nasít trávu,“ popisuje proměnu dvora Zdeněk.

On by byl nejradši, kdyby dvůr zůstal celý zatravněný. Ona se naopak snaží tu a tam vytvářet nepravidelné záhony a vysazovat keříky. „Až ještě trochu povyrostou, dám sem třeba starou židli nebo lavičku a člověk si sem bude moct zalézt, dýchat svěží vzduch a koukat na chalupu. Taky si říkám, že přece jen stárnu, na traktůrek to tady není a kytky a keře zmenšují sekací plochu.“ Trávník totiž seče hlavně Hanka.

Zdeňka zahrada moc nebaví, prý má spíš adrenalinové koníčky: miluje motorky a lodě. A samozřejmě svou kovařinu. Když se chalupáři přesunuli trvale na venkov, podařilo se jim dokonce přikoupit ještě kamennou stodolu, která stojí naproti přes ulici. Zdeněk tak získal báječný prostor pro ateliér. Maluje tam své budoucí výtvory a dokončuje ty vykované. „Ráda za ním zajdu, něco ukradnu a umístím do zahrady. Lidem se ty drobnosti líbí, tak muž občas něco prodá, ale já si přinesu zase něco jiného,“ směje se Hanka.

Oba přiznávají, že se za těch čtyřicet let proměnili i oni. „Máme teď tři vnoučky. Kubíka, Tadeáše a nejmladšího Davídka. S nimi se stávám znova klukem,“ prozrazuje Zdeněk. „Mám na ně víc času, než když byli naši kluci malí. Pořád jsem makal, termíny mě honily… Dnes se na všechno vykašlu a jdu s tou bandou do lesa, kde máme tajnou osadu stlučenou z klacků a provazů. Kluci ječej radostí…“

Než se vrátí z výletu, babička upeče nějakou ňamku. „Když jsem podnikala, kuchyně šla stranou, ale teď jsem se zase ráda vrátila k plotně. Život jde v cyklech a člověk se má vždycky radovat z toho, který je aktuální.

Teď si chceme užívat vnoučky. Až budou mít jiné zájmy, přijde další cyklus a my se budeme věnovat svým koníčkům.“

www.legnerdesign.cz

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: FRANTIŠEK VAŇÁSEK a MARIE RUBEŠOVÁ