U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Večerní etudy jarních zpěváků
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
Začátkem března nebývá počasí na procházku v přírodě nejpříznivější. Člověka to ale někdy přece jen vytáhne ven, třeba i v podvečer, nadýchat se syrové, zemité vůně rozmokvané krajiny.
Zatouláme-li se při větším šírání do okraje lesní tmáně, kosi a drozdi jsou už zticha. Ale do studeného jarního ticha se stále ještě ozývá hlas zpěváka s něžnou melancholickou písničkou, proloženou zvonečkovými trylky. Sotva však zaregistruje naši přítomnost, hned přestane a spustí vzrušené ptačí varování s ustrašeným akcentem “ciks, ciks”. Opeřence velikosti vrabce, přestože je velmi blízko, nezahlédneme, ať se snažíme sebevíc. Rozčilený “strážníček” lesního klidu se obratně skrývá v mřížoví křovin a dokonce nás kousek cesty doprovází. Zasvěcenější obdivovatel přírody, orientovaný v ptačích hlasech, ví, aniž by zpěváka zahlédl, že je to červenka obecná. Právě přilétla z daleké cesty od afrického přímoří, kde přezimovala. Tady na okraji lesa si vyhlíží svůj budoucí revír pro odchování rodiny. Všechny naše červenky ale nebývají nadšenými cestovateli na jih za teplejším počasím. Starší ročníky mnohdy raději snášejí přes zimu útrapy hladu, než aby riskovaly život při vysilujícím a nebezpečném tahu. Nuzné časy přežívají skromně v zastrčených koutech zarostlých zahrad nebo hřbitovů a “tvrdým chlebíčkem” je jim občas několik semínek či bobulí rostlin. Jak se však jarní sluníčko více opře do kraje lesa, hned jsou tam; samečci si zaberou své okrsky a od počátku je urputně bráni před soukmenovci. Občas se dají zahlédnout, když z výšky pozorovatelny na křovíčku bleskově zalétnou do trávy pro červa, kterého vytáhly na povrch hřejivé paprsky. Mnohdy se z hladu pouštějí dále od houštiny do louky, na pěší lov. Drobně poskakují a velkým jiskrným okem pátrají po pohybu kdejakého bezobratlého živočicha. Vzrušením se jim z toho často zvedá ocásek a svěšují křidélka. V hnědavém hábitu jsou naprosto nenápadní a jen rezavě červená náprsenka prozrazuje místo, kde shánějí potravu. Po denním shonu večer usedají někde na větvičku nízko nad zemí a rádi notují svou zádumčivou, tesklivou písničku. Daleko větší jarní tajnůstkářkou a večerní zpěvačkou v šeru lesních zákoutí bývá pěvuška modrá. Některá má také za sebou cestu ze zimoviště, ale mnohem bližšího, pouze z jihozápadní Evropy – Francie nebo Itálie. Populace našich pěvušek nebývá celá tažná, jen zčásti. A tak v prvních březnových dnech už mívá dost samečků obsazeno své loňské okrsky a zpěvem do nich láká samičky. Běda, zavítá-li poblíž galán stejného pohlaví – servou se do krve šídlovitě špičatými zobáčky. Každý pěvuší seladon zvečera rád předvádí své hrdelní umění. Hlas má výrazný, ale jinak nic moc. Umí pouze překotný sled flétnových tónů až přehnaně ostrých, bez jakýchkoli trylků. Jeho prozpěvování se často podobá učednickým létům střízlíka. Pěvuškám je vlastní skrytý způsob života. Každého narušitele svého soukromí opeřenci neradi vidí a hned se ho snaží vystrnadit písklavým povykem “cit, ciít”. Zahlédnout je při tom ale bývá zázrak; jejich hnědý šat s tmavým skvrněním je výtečně maskuje v houštině větviček a klacíků. Výzkumy ornitologů již dávno odhalily věrolomnou povahu pěvuších samečků. Rozhodně nejsou vzorem věrných životních partnerů. Projevují totiž neobyčejně silné záletnické choutky v době, kdy se samičky starají o zahřívání vajíček.
***
Pěvuška modrá
Červenka obecná
FOTO AUTOR
