U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
VĚC CITU, KRÁSY A VKUSU
Kategorie: Aktuálně | Autor: Podle Josefa Poláčka a Antonína Pelíška připravil RA
O čem jsme psali
ARCHIV
V naší práci se často setkáváme se značně pokrouceným estetickým cítěním některých chalupářů. Zvou nás na návštěvu své “nejhezčí” chalupy, ze které se však vyloupne vrchol nevkusu. Těžko se potom odmítá jinak dobře míněné pozvání na reportáž. Připadá nám, že “naši” chalupáři jakoby “svůj” časopis vůbec neznali, natož aby jej četli. A naopak kupodivu poměrně často se setkáváme s majiteli chalup, kteří náš časopis nikdy neviděli a přesto se mohou pyšnit citlivě udržovanými staveními. V ročníku 1990 se tématu vkusu věnoval článek s názvem “Nemějte strach z umění”: Umění mělo a stále bude mít velký vliv na život člověka. Lidé, kteří se ho bojí, uchylují se k laciným citům. Takové také nejčastěji svede a zláká laciné pozlátko kýče, který je nebezpečný, neboť kazí vkus člověka. Kýč předstírá to, čím není. Je v něm kus falše a přetvářky, podbízí se, chce se zalíbit, nasazuje růžové brýle. Proto se před ním chraňme! Udělejme něco pro to, abychom se častěji setkávali s uměleckými díly. Kolem nás je spousta krásných věcí, které mohou život zpříjemnit. Měli bychom se jimi obklopovat co nejvíce. Vybírejme si však takové, které nás budou naplňovat svou krásou, abychom se stali boháči krásy, abychom si jimi dovedli udělat ze všedních dní dny sváteční. Neboť se vztahem člověka k hezkým věcem souvisí i mezilidské vztahy. Jsou totiž také věcí krásy a vkusu, jsou uměním udělat někomu radost. Rok 1990 znamenal počátek přehodnocování nedávné historie, zejména té poválečné, mimo jiné i neblahého vysídlení pohraničí a vztahu k jeho bývalému obyvatelstvu německých jmen a tvrdého přízvuku. Povídka nazvaná “Déšť” pomůže citlivým lidem mnohé pochopit: K železniční zastávce stoupal pomalými kroky starší muž. Jeho tři němečtí ovčáci běhali kolem něho v kruhu, občas usedli na zpola posečenou louku a zavětřili směrem k zamlženým siluetám šumavských strání. Za mužem stála rozložitá usedlost s červenou střechou a bílou hrbolatou omítkou, sbožími muky u cesty. Směrem od potoka k usedlosti mířil zavalený mlýnský náhon. Kdysi bylo toto místo důležité. Klapalo do okolí zvukem podobnému srdečnímu tepu a bylo slyšet daleko, do světnic chalup roztroušených po údolí. V noci jejich okna plála jako světla svatojánských mušek a ve chlévech pulsoval dech stračen. Na tenkých políčkách se rodilo kamení. Každým jarem a každým podzimem vylézaly na povrch hlavy kamenných obrů a lidé je pokládali na mezích do řádek, až vypadaly jako rozeklané zdi středověkých hradů. Ve vesnici bývala hospoda a malý krámek. Petrolej, tabák, sirky, žitná káva. Z padesáti domů obydlených před válkou zůstala ani ne třetina. Ostatní umřely na samotu. Jednoho dne přijela vojenská auta, seskákali z nich muži v montérkách a z vyššího rozkazu domy popravili. Rozvalená místa za čas zarostla kopřivami, olšemi, jilmy a trnkami. Zarostla lískami a maliním. Zarostla vysokou ostrou trávou a šípkovým křovím. Jako v pohádce o spícím království. Pak přijeli chataři a na hrobech domů začali stavět svá rekreační zařízení. S eternitovými střechami, rovnou omítkou, televizními anténami. Byly to pevné betonové domy, suché, izolované Sklobitem, Izokrytem, natřené Luxolem, Diskorem a Eternexem a chataři posekali kopřivy před svými domy a také všechny šípky a trnky a olše a spálili uschlé jilmy z náletů v šamotových krbech. Nedaleko zahoukal vlak. Houkal často, protože od jedné zastávky ke druhé křižoval bezpočet nechráněných přejezdů. Muž s kosou došel až k náspu a jeho tři psi se zastavili a zavětřili směrem k přijíždějícímu vlaku. Znali jeho zvuk, dunění a praskání kolejí, jeho čas a dech, jeho délku a rychlost. Také muž všechny zákonitosti místa dobře znal. Jmenoval se Walter Müller a žil ve stavení nad potokem šedesát let. Jeho jméno se zdálo osamocené proti řadě Stančíků, Romančíků a Koněvů ve vesnici. Teď odložil kosu do mokré trávy, nadechl se a zadíval k lesům, které se vznášely v oblacích páry. Usmál se. Usmíval se do drobného deště a do větru a snad si ani neuvědomil jednoho promrzlého výletníka, rychle nastupujícího do vagónu a utíkajícího do města před nepohodou.
