U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
VE STÍNU LÍPY
Kategorie: Návštěva | Autor: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Velký strom rostoucí blízko stavení míval v minulosti hned několik funkcí. V prvé řadě sloužil jako ochrana před bleskem. V případě požáru měla košatá koruna zachytit létající jiskry a zabránit jejich dopadnutí na sousední dům. A jeho husté větvoví namísto přístřešku taky chránilo dvůr proti silnému větru, dešti nebo slunci.
Ale tím výčet pozitivních vlivů velkého stromu nekončí. Takový vzrostlý solitér totiž vždy reguluje a zlepší místní klima. Nejde jen o příjemný stín a zpěv ptáků, moderní doba se na strom dívá jako na přirozenou protihlukovou a protiprašnou clonu, na významný činitel, který ovlivňuje tepelný a vlhkostní režim v okolí domu. Zní to vznešeně, přitom naši předci to věděli a dokázali vnímat mnohem víc než my dnes. A tak se u chalup buď v předzahrádce nebo ve dvoře vysazovaly ořešáky, jalovce, buky, duby a také lípy. O soužití s takovým solitérem – třistaletou lípou -mají manželé Věra a Viktor Benešovi, které jsme navštívili na jejich chalupě v Držkově, co vyprávět…
Chtěli jsme pohyb
„Lípa nás samozřejmě zaujala,“ přiznává Viktor Beneš, již dvacátým čtvrtým rokem držkovský chalupář. „Ale kvůli ní jsme chalupu nekupovali. Naše rodina toužila lyžovat a mít možnost aspoň o víkendech si užívat čistého vzduchu. V osmdesátých letech jsme bydleli v Praze u Harfy (každý obyvatel hlavního města ví, že tehdy šlo o průmyslovou zónu, navíc blízko spalovny odpadu) a měli dva malé kluky, kteří se potřebovali někde vyběhat. O našich snech věděli známí a upozornili nás na příležitost koupit tuhle chalupu. Její majitelé si právě pořídili dům a uvědomovali si, že obě stavení by nezvládli.“
Na rozdíl od mnoha jiných příběhů má tenhle příznivý začátek. Chalupa byla ve velmi dobrém stavu. Předchozí majitel byl šikovný člověk, který si dědictví předků dovedl hledět. A tak Benešovi i teď po letech oceňují, že se nemuseli hned zpočátku věnovat velkým stavebním pracím, například izolaci zemní vlhkosti.
To ale neznamená, že by se u Benešů nic nedělo. Přijeli přece sportovat! Jeden vlek je kousek ve Zlaté Olešnici, další v Zásadě, a když není sníh, dá se po místních cestách necestách běhat. Aby si zdejších krás užili i jejich přátelé, rok co rok je v půlce října zvou na „Držkovskou míli“, závod, který pro ně vymysleli. Ženy běží trasu, měřící přibližně jednu míli, pánská trať je sice třikrát delší, zato jejich míle je kratší. „Ženské víc vydrží…“ vysvětluje s úsměvem Viktor. O to, kdo kolik uběhne, vlastně ale nejde. Důležité je, že se sejde třicítka lidí, která má k sobě blízko a má ráda legraci, což se stvrdí na večírku po závodě.
Mech na střeše
Kromě běhání, lyžování, plavání a výletů do okolí Benešovi poctivě „chalupaří“. Symbióza chaloupky s lípou se čas od času projeví a pak je nutné zasáhnout. Střechu pod stromem je třeba pravidelně čistit. „Pokaždé tam čeká mech a v okapech napadané listí, kvítka, lipové plody,“ vyjmenovává Viktor práce, o něž se jim postará jejich milovaný strom. „Co napadá z lípy, je nutné aspoň dvakrát ročně smést. A mech seškrábat. Ručně, špachtlí. Zkoušeli jsme všechny možné metody včetně nátěru modrou skalicí, ale nefunguje to.“
Benešovi dokonce vyměnili střešní krytinu, aby práce na střeše byla bezpečnější. Když před lety spravovali krov, protože se střecha v zadní části bortila, vyměnili eternit za šindel. Mech na něm roste také, ale po šindeli se dá lépe pohybovat. Eternitové šablony často praskaly.
„Šindel má ještě jednu přednost,“ oznamuje Viktor. „K téhle chalupě bylo kdysi přistavěno boční křídlo, ale tesaři se asi netrefili, tak je na střeše takový hrbol, který byl překryt plechem, aby dovnitř nepršelo. Šindel je mnohem tvárnější než eternit, jím se přechod nestejně vysokých hřebenů snadno pokryl.“
Zelená má zelenou
Zatímco údržbu střechy bere Viktor Beneš jako běžnou součást života, nátěry roubenky označil slovem „procedura“. Z jeho vyprávění je brzy znát, že není zvyklý něco jen tak odbýt.
„Chalupu jsme kupovali zelenou a stejným odstínem ji natíráme zhruba po třech čtyřech letech. Jak začne barva praskat a odlupovat se, tak vím, že mě čeká opalování a nátěry fermeží. S okny ve štítu jsem si naposledy doslova vyhrál. V rozích byla vyhnilá místa, která jsem důkladně vytmelil.“ Chalupa je ze všech stran udržovaná, chtělo by se říct, že vypadá jako nová. Přitom Benešovi se snaží o pravý opak. Zachovat styl „starých časů“. Zrovna v době naší návštěvy měl Viktor sundaná okna do zahrady. Nechal je dělat na zakázku a bylo nutné na nich ještě něco „doladit“, aby vypadala, jako že tu jsou odjakživa. Ostatně na každém kroku je vidět, že Benešovi potřebám své chalupy umějí naslouchat. Viktor na chválu reaguje opatrně: „Památkář by mi asi vynadal… Vedení elektřiny tady žádnou parádu nedělá, bonský šindel nám sice vyhovuje, ale asi by tady měla být jiná krytina, a našlo by se tisíc jiných detailů, které se dají vylepšit.“
Mýdlové hrátky s palubkami
Přitom je vidět, že ti dva – Věra a Viktor, vylepšují stále. Na půdě vybudovali pokojík, takže mají kam složit hlavy jejich známí nebo synové, když přijedou i s partou kamarádů. Jednou se sem dokonce naskládalo pětatřicet lidí! Asi i proto Benešovi neplánují, že by sem měl přijít nějaký nábytek. Modrý pokoj si vystačí s jednou postelí přes celou šířku, modrou barvou nátěru a novou palubkovou podlahou, ošetřenou dvěma nátěry bezbarvého laku.
„Když jsem podlahu dělal, zjistil jsem, že spoje palubek je dobré namydlit obyčejným mýdlem,“ neváhá se podělit zručný chalupář o zkušenosti. „Zmenší se tím tření a v místech, kde se vkládá poslední prkno a obvykle se zápasí s klíny, je práce najednou mnohem snazší.“
Ženskýma očima
Střecha, nátěry, podlaha… samé mužské práce. A jak si tady užívá víkendy Věra? Její ruku je znát v detailech. V podstatných detailech, bez kterých by tento příběh života v chalupě pod lípou nebyl úplný. Ve světnici stojí na stole džbánek s kyticí, z plotny kachlových kamen voní nějaká dobrota, na podlaze v komoře odpočívají čerstvě zavařené okurky. A v komůrce vedle světnice je rozložen šicí stroj. Parádní kousek vykládaný perletí! „Koupili jsme jej s chaloupkou. Dá se na něm ušít povlečení i jutové pytle.“ Zkušenosti Věry jsou přirozeně z trochu jiného oboru. Zatímco Viktor na zahrádce ukazuje na vzduchový žlábek po obvodu stavení, který zabraňuje vnikání vlhkosti do domu, Věra Benešová nás provází mezi záhony květin s diviznami, bohyškou, čechravou, vřesem a dalšími k černému jeřábu.
„Musím jej pochválit, rodí hodně a užitek z něj máme my, protože jej naložený přidávám na talíř ke svíčkové, soused, který si bere značnou část úrody na domácí víno, ale i ptáci, kteří sem chodí na mlsandu…“ A proč ne. Tady, v Držkově, je co mlsat jak v kuchyni, tak v zahradě. A nebo jenom očima.
Popisy k obrázkům
V porovnání se vzrostlou lípou vypadá roubenka Věry a Viktora Benešových jako docela malá chaloupka. Místa je ale uvnitř dost. Vždyť se sem jednou přes noc naskládalo třicet pět lidí!
Vyřezávané ozdoby ve štítu jsou všechny ještě původní
V přízemí je velká světnice, kde se všichni scházejí u jídla. Bílý povalový strop dosud nebylo nutné opravovat. Chalupáři jej jen jednou za čas očistí
Kachlová kamna jsou nová. Mají ale stejný tvar i barevnost jako měla ta původní. Benešovi jim jen navíc nechali udělat horní ozdobnou římsu
Při vaření si Věra vystačí s nádobím, jaké mívaly naše babičky
To je vidět i na „sbírce“ na kamnech, kde je nádobí hned po ruce
Velká komora je praktickým prostorem v každém domě. U Benešů je v létě plná zavařených okurek, v zimě se tu suší bundy a lyže
Na šicím stroji Věra ušije, co je právě třeba
A tohle je domácí miláček! Korela se většinou venčí venku, občas ji ale pozvou na kus řeči i dovnitř
Modrý pokoj v podkroví svítí novotou a čeká na hosty…
Jsme vzadu za chalupou, u lípy. Lavičku kolem stromu musí Benešovi každé tři roky posunovat – lípa stále nabývá na objemu
Nejen okna, celé stavení je pečlivě udržováno
Viktor s Věrou, chalupáři s velkým srdcem
Autor fotografií: FOTO: ALEXANDER JANOVSKÝ
