U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
VAŽME SI SVÉ minulosti
Kategorie: Aktuálně | Autor: Pavel Bureš, SÚPP
Konec každého roku je pro většinu lidí spojen nejen s oslavami příchodu nového a snad lepšího dvanáctiměsíčního období, ale i se zamyšlením nad tím, jak se vyrovnali s dobou uplynulou. Hodnotíme skutky své i okolního světa, posuzujeme, co se nám a jim podařilo, nebo v čem jsme chybovali. Mnozí si také dávají různá předsevzetí, plánují a určují si úkoly a cíle. A závěr tohoto roku, kterým se završuje nejen století, ale i tisíciletí křesťanského kalendáře, je pro bilancování a hledání perspektiv obzvláště vhodný.
V následujících řádcích bych se chtěl podobného úkolu zhostit i v intencích své památkářské profese, charakterizovat a zhodnotit současný obraz venkova i stav jeho nemalého kulturního dědictví, poukázat na příčiny dnešní situace a pokusit se najít i určitá řešení nebo alespoň náměty a doporučení.
Dnešní obraz venkova
Buďme upřímní a realističtí a řekněme si hned na počátku, že celkový obraz venkova, tedy kulturní krajiny s vesnickými sídly, není příliš uspokojivý. Samozřejmě je podstatné, jakýma očima se budeme dívat. Může to být odosobněný pohled bývalého socialistického plánovače, v jehož pojetí vše staré (rozuměj vzniklé před rokem 1948) musí být zbořeno a nahrazeno pro vesnici absurdními panelovými minisídlišti, rodinnými domky převážně jednotných tvarů a forem, jež vnucují vesnickému prostředí zcela cizí vzhled města, a také gigantickými zemědělskými stavbami, jež zraňují krajinu venkova. Vesnici lze též uvidět z pozice současného zbohatlíka či podnikatele, jehož nevkusu se velmi zdatně podbízejí mnohé domácí i zahraniční firmy a dodavatelé stavebního materiálu. A venkov se zaplňuje paskvily, dosahujícími neúmyslně někdy až groteskní podoby, necitlivými bizarními přestavbami starších budov a rovněž pro krajinu velmi nebezpečnými plošnými satelitními minivesničkami bez nezbytného komunikačního centra i společenských prostor ainfrastruktury (vždyť se tak podpoří proklamovaný individualismus a ještě se ušetří!), tvořenými materiálově itvarově zcela nevhodnými typovými domky. A tak některé české a moravské vsi dostávají dosud netušený “světový” vzhled: tu s údivem hledíme na tradiční prvky orientální a středomořské architektury, hned opodál se ocitáme v alpském údolí s typickými rozlehlými domy snízkou střechou a dlouhými balkony v průčelí a stačí pár kroků a jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme za velkou louží. Jako houby po dešti rostou “vesnické” domky trefně zvané “domeček pro Barbie” nebo “Dallas”, neboť skutečně obě tyto kulisové seriálové stavby věrně připomínají. Mrzí mě, že tomuto trendu v posledních letech podlehli i někteří chalupáři. Určitě nejlépe a nejobjektivněji posoudí současný obraz vesnice vnímavý a inteligentní člověk sestetickým citem, který má určitou představu o historickém vývoji vesnického osídlení a původního lidového stavitelství a díky tomu je schopen rozpoznat pozitivní a negativní rysy proměny venkova apodle toho se chovat. Jaké tedy vlastně naše vesnice jsou? Stručně řečeno velice různé. Najdeme dosud hodně krásných osad se zachovalým půdorysem a prostředím, množstvím původních starých staveb a neopakovatelnou atmosférou. Většina vesnic je však již více či méně poznamenána novou výstavbou různé kvality. Mísí se v nich historicky hodnotné lidové stavby s novější imoderní zástavbou nevalné úrovně. Příklady architektonicky kvalitních nových domů, vycházejících z tradic venkovského stavitelství, jsou však zatím stále ojedinělé. Určité procento obcí situovaných zejména poblíž průmyslových aglomerací nebo v silně urbanizovaných regionech definitivně pozbylo svůj charakteristický ráz. Tlak na novou výstavbu v okolí velkých měst, která jsou takřka bezezbytku zamořena výše popsanými nešvary, i hlad po dalších stavebních pozemcích, získaných mimo jiné i demolicí na nich stojících objektů bez ohledu na to, zda mají kulturní hodnotu nebo jsou po jistých stavebních úpravách dále standardně obyvatelné, je velice silný a těžko se mu odolává.
Příčiny a důsledky
Příčiny výše popsaného stavu jsou objektivní i subjektivní a mají nesporné historické kořeny. Na jednu stranu lze postupné proměny venkova, zejména jeho hmotné stavební podstaty, zdůvodnit přirozeným vývojem, postupujícím technickým pokrokem, měnícími se požadavky na způsob bydlení a hospodaření i nově se tvořícími právními předpisy a normami. Dnešní obraz vesnice však spoluvytvářela i řada subjektivních okolností, které měly často zásadní význam. Větší množství vesnických lidových staveb (i mimo méně přístupné horské lesnaté oblasti) se zachovalo zejména v důsledku historického vývoje bez rozsáhlejších válečných konfliktů. Od napoleonských válek po roce 1815 to byla jen nepříliš pustošivá pruskorakouská válka v roce 1866 a několik epizod při osvobozování republiky v pětačtyřicátém. Daleko ničivější byla v tomto ohledu série administrativně direktivních opatření vnucených venkovu, především kolektivizace, přechod na zemědělskou velkovýrobu, urbanizace venkova a modernizace bytového fondu, vyvolaná politickými a ekonomickými změnami po roce 1948. Tak byl výrazně porušen charakteristický vzhled dosud ekologicky vyvážené krajiny a průběžně realizovanými novostavbami, přestavbami a demolicemi (výše již zmíněnými) velmi negativně poznamenána tvářnost vesnic. Tragický rozměr měla násilná transformace i v jiné oblasti – způsobila přerušení po staletí trvající kontinuity kulturního vývoje venkova a definitivní rozklad sociální struktury vesnice. Projevila se v tomto smyslu rezignací na tradiční a životaschopné hodnoty původního lidového stavitelství. Poněkud rozporuplné tendence můžeme sledovat v posledních letech, po převratu v roce 1989. Jednak je to poměrně masivní komerčně ovlivněná nová venkovská výstavba a obvykle zbytečná přestavba často zajímavých starších budov. Naopak pozitivní rys představují neziskové organizace, nadace, iniciativy a občanská sdružení, která se snaží vrátit venkovu jeho původní smysl a tvářnost. Svým vlivem, celostátní působností i početnou členskou základnou je mezi nimi bezesporu nejvýznamnější Spolek pro obnovu venkova (s širokým spektrem různých aktivit – Program obnovy venkova, Školy obnovy venkova, soutěž Vesnice roku aj.). Disponuje nemalými státními dotacemi, duchovním potenciálem i přirozenou autoritou, které vhodně využívá pro naplňování svých cílů, jež se dají obecně vyjádřit jako duchovní ahmotná obnova venkova. Výsledky činnosti spolku jsou vesměs pozitivní aje třeba je ocenit. Přestože zdravý venkov je pro kvalitní a vyvážený život každé kulturní společnosti naprosto nezbytný, není mu v našich podmínkách věnována z nejvyšších míst dostatečná pozornost. Svědčí o tom kromě jiného především pochybný daňový zákon, který bude pro mnohé malé obce znamenat v příštích letech pravděpodobně konec jejich samostatné existence, a evidentně nedemokratický zákon limitující vznik samostatné obce minimálním počtem 1000 obyvatel, oba přijaté parlamentem v roce 2000. Pokud chce být společnost demokratickou, je nutné, aby v ní fungovaly demokratické principy ainstituty, z nichž jedním je občanská společnost se svými atributy. Toto právo je však schválenými paragrafy některým vesnicím upíráno a nesporně se v budoucnu negativně podepíše i na jejich celkovém vzhledu.
Vesnice a památková péče
Původní vesnické lidové stavby icelá vesnická sídla jsou mimořádně důležitým hmotným pramenem poznání života našich venkovských předků, kdysi nejpočetnější vrstvy obyvatelstva. Představují doklad jejich každodenní práce i řemeslného umu a estetického cítění a současně reprezentují význačný krajinotvorný prvek, uplatňující se jako neodmyslitelná složka životního prostředí. I přes značně negativní vývoj především v poválečném období tvoří lidové stavby dosud podstatu historického stavebního fondu v mnohých vesnických sídlech. Zájem o studium lidového stavitelství a názory na způsob a rozsah péče o tyto památky prošly od poslední třetiny 19. století, kdy se v souvislosti s vrcholícími emancipačními snahami českého národa v rámci rakousko-uherské monarchie a v reakci na počínající transformaci venkova zrodily, poměrně složitým vývojem od idealistických a romantických představ až k dnešním koncepčně formulovaným a metodicky podloženým postupům. V současnosti platnou základní právní normou vymezující práva a povinnosti vlastníků a uživatelů kulturních památek, a tedy i památek lidového stavitelství, a upravující jejich užívání a ochranu je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který poskytuje několik možností a způsobů ochrany lidových vesnických staveb. Jednotlivé stavby nebo usedlosti mohou být chráněny jako samostatné kulturní památky. Území sídelního útvaru, jeho části nebo část krajinného celku mohou být prohlášeny za vesnické památkové rezervace či zóny nebo krajinné památkové zóny. Specifickou formou ochrany okolí a prostředí památky jsou památková ochranná pásma, jež jsou vymezována kolem kulturních památek solitérních i plošných. Nedostatečná péče o památkové dědictví venkova a nízké povědomí o historických, architektonických a urbanistických hodnotách vesnického stavitelství bylo i přes intenzivní snahu některých odborníků až donedávna neradostnou skutečností. Teprve poslední léta přinesla určité zlepšení, i když venkov ajeho původní architektura jsou stále vnímány jako druhořadý prvek sídelní struktury, respektive jako méně významný památkový druh. Nicméně v 90. letech bylo vyhlášeno 60 vesnických památkových rezervací a 164 vesnických památkových zón a v dohledné době se připravuje k vyhlášení další soubor památkových zón (do roku 1989 byla prohlášena pouze jedna památková rezervace lidových staveb). Většina čtenářů jistě zná také alespoň některé z muzeí v přírodě, která u nás spontánně vznikla v průběhu 70. – 80. let (kromě Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm založeného r. 1926). Muzea v Rožnově p. R., ve Strážnici a v Kouřimi jsou klasickými typy složenými výhradně z přenesených objektů z určité vymezené oblasti, kdežto ostatní menší muzea jsou umístěna v památkově hodnotných “živých” vesnicích a využívají i stávající zástavbu . Jde o Přerov n. L., Vysočinu s čtvrtí Betlém v Hlinsku, Třebíz, Zubrnici, Rymice a Příkazy.
