U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V SUDOMĚŘICÍCH U BECHYNĚ JE STŘED ZEMĚPLOCHY
Kategorie: Venkov | Autor: Marie Rubešová
ŽIVOT
Sdělení v titulku nejsou žádné kachny stejně jako to, že jsou Sudoměřice, ležící asi 5 kilometrů od Bechyně, centrem galaxie. Pro dokázání obého i dalších objevů byly činěny pokusy za přítomnosti odborníků a nestranné veřejnosti, tedy přespolních. Objevy má zhusta na svědomí sudoměřický rodák, cestovatel a génius Z. W. Fixly. Důkazy se podávají vždy v posledním červencovém týdnu v rámci keramicko dřevěných tvůrčích seminářů na trávníku za obecním úřadem.
Dlužno dodat, že i tato šťavnatá výseč činnosti Sudoměřáků, kterou spolu s Fixlym rozdmýchává hlava občanského sdružení Tatrmani Josef Brůček, přispěla k jejich vítězství v jihočeském krajském kole soutěže Vesnice roku (je součástí Programu obnovy venkova). V onom roce 1999 vybojovali i druhé místo v soutěži celostátní. Od té doby se překulil více než rok a ocenění už převzali i obce nejúspěšnější loni. To, které získali obyvatelé tří osad, z nichž se skládá obec Sudoměřice u Bechyně, však prachem nezapadalo.
Minulost dnešku
První písemnou zmínku o obci lze najít v Registru papežských desátků s datem 1352. Jen o dvaatřicet let mladší byla původní stavba kostela Všech svatých, jehož současná podoba je z roku 1828. Původní ves byla totiž veskrze dřevěná, a tak se stalo, jak je psáno v panských knihách, že v roce 1589 “dobra ves Sudoměřice vyhořela všechna na prach”. Vstala však po 60 letech z mrtvých a ctí svou historii. Je spojena s dneškem díky Petru Vokovi z Rožmberka, který založil v sousedství 4,5 tisíce hektarů velkou Černickou oboru. Zbyla z ní sice jen zhruba třetina, ale 260 hektarů a výnos z nich patří Sudoměřicům. V té době byly rovněž využity vydatné místní prameny pitné vody, která byla dřevěnými vrtanými rourami vedena až na zámek v Bechyni. Protože zde stále prýští kvalitní voda, rozhodlo obecní zastupitelstvo v roce 1994 převzít část majetku od Jihočeských vodovodů a stát se samozásobiteli. Čtyři roky nato vytvořily Sudoměřice spolu s okolními obcemi a městem Bechyně vodárenské sdružení Bechyňsko, převzaly další část majetku vodohospodářů a dobrou a levnou vodičku pijí všichni. Třetím příkladem moudrosti předků, jejíž plody slouží ku prospěchu současníků, je první elektrifikovaná trať ve střední Evropě, jíž spojil František Křižík Tábor a Bechyni. Prochází Sudoměřicemi, Bechyňskou Smolčí i Bežerovicemi, které patří pod jeden obecní úřad, a umožňuje jim cestovat za prací po celém regionu.
Chceme do toho mluvit
Na sudoměřickém obecním úřadě jsme si dali rande se Stanislavem Houdkem. O jeho schopnostech vypovídá už to, že starostuje druhé volební období. Do funkce byl zvolen po svém otci, takže věděl, do čeho jde. “Sudoměřice nebyly nikdy konfliktní obcí a neutrpěly velkou morální škodu ani za minulého režimu. Jen některé pozůstatky akcí Z napravujeme dodnes,” hodnotí stav věcí starosta a ukazuje projekt, že i komplex obchodu a prodejny na návsi, poskládaný z několika šedivých krychlí, může se sedlovou střechou a ochozem vypadat pěkně.Vystudoval zahradnickou školu – a snad i proto se snaží, aby jeho vesnice rozkvétaly. “Hned počátkem 90. let jsme se přihlásili k Programu obnovy venkova, jehož součástí je isoutěž o Vesnici roku. A když si nás lidi zvolili, chceme jim taky trochu mluvit do života. Bechyňská Smoleč je zachovalou památkovou vesnickou zónou a na nedalekých Borkovických blatech jsou vesničky vesměs památkovou zónou nebo rezervací, a tak chceme, aby si udržely hezký vzhled a styl i Sudoměřice a Bežerovice. Nechali jsme zpracovat urbanistické studie nejdřív pro Sudoměřice a posléze i pro obě naše osady. Dohlížíme na to, aby se návsi i řady domků řešily v určitých souvislostech. Když si lidi opravují omítku, aby si nedali břízolit, a když ho na baráku mají, aby se vrátili k hladké vesnické fasádě. Loni jsme pro ten účel založili fond. Kdo se rozhodne pro hladkou omítku, dostane příspěvek 5000 korun. Není to závratná suma, ale je alespoň motivační. A pokud je objekt nějak barevně kontroverzní a vlastník si s ním neví rady, jsme ochotni zaplatit i architekta, aby zpracoval projekt.” Pro řešení problémů a sdílení radostí se Sudoměřičtí spojili s dalšími 34 obcemi do mikroregionu, nazvaného Lužnice. Prvním krokem pro jeho vytvoření však byl už v roce 1991 společný postup při optimalizaci systému sběru a třídění odpadů.
Daň za přílišnou aktivitu
Tak pojmenoval Stanislav Houdek částku, kterou obec doplácí za dobře fungující systém hospodaření s komunálním odpadem. Usmívá se však a je jasné, že ji obec platí podstatně raději, než by se vrátila ke starém chaosu. “Rozhodli jsme se pro systém svozu a platby pomocí známek. Každý může získat za nevelký peníz popelnici. Když ji naplní, koupí si na obecním úřadě za 40 korun známku a pověsí ji v den svozu na popelnici. Známky získáváme od táborské firmy Rumpor, zabezpečující svoz směsného odpadu i kontejnerů s odpadem tříděným. Ty jsou umístěny na nepříliš frekventovaných místech (u konzumu do nich házel kdokoli cokoli) a umožňují lidem zbavit se zdarma PET láhví, skla a drobných kovů. Zřídili jsme také sběrný dvůr, kde lze odložit železo, což je pro obec dost zajímavé, ale i autobaterie, staré televize, ledničky a další vysloužilé spotřebiče. Jejich likvidaci řešíme společně v rámci sdružení Lužnice.” Loni schválený zákon o odpadech tedy v regionu nikoho nepřekvapil. Velmi nemile se jich však dotkl nový zákon o přerozdělování daní, který diskriminuje malé obce. “Daně, které jsou základem našeho příjmu, se mají přepočítávat a násobit koeficientem velikosti obce. Pro ty nejmenší byl stanoven 0,4, pro největší 2,8. V praxi to znamená, že například Pražák potřebuje sedmkrát víc než člověk z obce s necelou stovkou obyvatel. V devadesátém roce se malé obce oddělily od střediskových a mnohé prokázaly, že právě tam se peněz využívá nejefektivněji. Je smutné, že tento diskriminační zákon prošel. Vždyť bude zase nutit obce do nesmyslného slučování. Leda že by se vesnice postupně zase zalidnily.”
Poezie do života
O aktivitě obecního zastupitelstva i rady, v níž o společném i jedinečném životě svých vsí rozhodují jejich zástupci rukou společnou a nerozdílnou, o energii starosty Houdka, jemuž byste blížící se čtyřicítku rozhodně nehádali, by se dalo napsat ještě mnohé. Snad někdy příště. Dnes se krátce zmiňme ještě o tom, že život v Sudoměřicích pulsuje i díky členům TJ Sokol, Sboru dobrovolných hasičů, Českého svazu žen a Mysliveckého sdružení. Vedle cvičení, hašení, vyšívání a lovu škodné se scházejí každoročně na hasičském, babském, mysliveckém a maškarním bále, na poslední leči a dokonce i na “dokopné”. A také na vernisážích výstav a křtech knížek poezie. “Máme veliké štěstí, že se k nám vracejí zajímaví lidé. Profesor Ježkovy konzervatoře z Prahy Marek Stašek měl v Sudoměřicích předky a jezdívá sem stále. Před dvěma roky o Vánocích se mi svěřil, že mají problémy s financováním Edice současné české poezie, na níž spolupracuje s Knihovnou Jana Drdy v Příbrami. Tak jsme se domluvili, že na každou knížečku přispějeme třemi tisíci korunami a stejnou částku seženeme od sponzorů. A v naší zasedačce se křtí a zároveň otevírají výstavy obrazů nebo grafiky. Jak jinak bychom sem takové osobnosti, jako jsou Jiří Suchý, Pavel Šrut, Jiřina Hauková a další, dostali,” usmívá se lišácky starosta. Mám dojem, že by už s panem Brůžkem ze sdružení Tatrmani (tento divadelník, loutkář a duší i tělem komediant se sem vrátil se ženou, která ze Sudoměřic pochází) něco vymysleli. Anebo by požádali o tip místního Cimrmana Z. W. Fiflyho. Prý už dnes cosi připravuje na červencový keramicko dřevěný seminář.
