U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V ROLI ZACHRÁNCŮ KULTURNÍCH PAMÁTEK
Kategorie: Venkov | Autor: Pavel Bureš, SÚPP
PAMÁTKA
Těžko bychom asi jinde ve světě hledali paralelu se specifickým fenoménem našeho venkova zvaným chalupářství, jenž způsobil proměnu velkého počtu starých lidových staveb v rekreační usedlosti, kterým tak noví majitelé doslova “zachránili život”. Paradoxní na celé situaci je, že jde patrně o jeden z mála pozitivních jevů, vyvolaných negativními postoji socialistického státu. Šlo totiž o určitou kompenzaci drasticky omezených možností cestovat do zahraničí i snahu uniknout z průmyslových center.
Na našem venkově ještě koncem 50. a v 60. letech existoval poměrně rozsáhlý fond více či méně zachovalých a hodnotných lidových staveb, opuštěných odsunutými Němci a lidmi vyhnanými za kolektivizace, nebo donucenými odejít za prací do měst. Ze skromných začátků ve 2. polovině 50. let se chalupářství rozrostlo do vskutku nevídaných rozměrů. I přes některé výstřelky byl tento druh aktivního odpočinku pro zachování lidových staveb mimořádně prospěšný. Nezřídka šlo o jediný možný způsob záchrany a v některých regionech se takto dochovala původní struktura celých sídel. Chalupáři se obvykle vyznačují vřelým vztahem ke své usedlosti a vstřícným postojem k ostatní původní vesnické zástavbě i okolní krajině. Snaží se udržovat chalupu v dobrém stavu, jenže toto své úsilí někdy v dobré víře přeženou. Výsledkem pak je nepříliš zdařilá a často i zbytečně komplikovaná úprava nerespektující principy lidového stavitelství, charakter původní stavby ani souvislosti okolního prostředí. Mám na mysli zejména vkomponování městských vzorů do venkovského prostředí, nevhodný výběr stavebních materiálů a technologií, atypické úpravy ploch a výběr zeleně pro dvůr a zahradu (s převahou jehličnanů, konifer acizokrajných rostlin) atd. Na druhou stranu mnozí chalupáři dokázali, že staré lidové stavby lze opravit, udržovat a žít v nich (dnes již mnohdy trvale). Četné obnovené staré usedlosti, vhodně a citlivě adaptované, se staly vítaným inspiračním zdrojem ivýzvou, která už nejednoho vlastníka oslovila a přiměla k praktickému následování. Ne všechny architektonicky a historicky cenné lidové vesnické stavby a vesnická sídla mohou být státem chráněna. Při úpravách, údržbě, případně fyzickém zachování těch ostatních (někdy však neméně zajímavých) záleží na pochopení, odpovědnosti, znalosti a citlivém přístupu lidí – od stavebníků, projektantů až po pracovníky stavebních komisí a úřadů, kteří do značné míry přímo ovlivňují kvalitu a úroveň stavební tvorby na vesnici. V posledních letech je v tomto směru patrný určitý pozitivní posun, ale ke spokojenosti je ještě daleko. Větší zájem veřejnosti o památkové dědictví a atraktivitu venkova by přinesl prospěch i samotným obcím. Díky rozvoji turistického ruchu (domácího i zahraničního, krátkodobého i dlouhodobého, spojeného spořádáním různých lidových zábav a zvyků, s budováním cyklotras apod.) mohou vzniknout nová pracovní místa ve službách a další navázané aktivity (např. tradiční řemesla, ekologické zemědělství, agroturistika), které přispějí k racionálnímu rozvoji a sociální iekonomické stabilitě vesnice. V oblasti osvěty, výchovy a vzdělávání bude třeba rozšířit spolupráci s místními školami, spolky, organizacemi a iniciativami, jejichž cílem je aktivní působení a výchova k úctě ke kulturnímu a historickému dědictví venkova, k původním tradicím, k pocitu sounáležitosti a identity především u mladé generace. K vlastní realizaci úprav, oprav, údržby i jiných stavebních zásahů na starých venkovských chalupách a usedlostech je třeba přistupovat s určitým respektem a po předešlé přípravě. Stavebníci i mnozí projektanti a stavitelé však často stojí před úkolem nepoučeni o architektonických zvláštnostech lidového stavitelství, nevybaveni praktickými zkušenostmi s touto činností. A bohužel také přesvědčeni o jednoduchosti tohoto úkolu. Úspěšné zvládnutí jakýchkoli stavebních prací předpokládá promyšlenou přípravu a respektování určitých zásad. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že výsledek nás všechny jistě potěší a zároveň přesvědčí, že vhodně upravená původní lidová stavba skýtá netušené možnosti zajímavého a pohodlného bydlení. Při své rutinní činnosti, jejímž smyslem je zabránit znehodnocování a poškozování památek, slýchají občas památkáři argumenty o zasahování do vlastnických práv spoukazy na listinu základních práv a svobod. Stěžovatelé však mnohdy tuto listinu neznají a nemohou tudíž ani vědět, že v článku 35 se říká: ” při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí… a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Toto omezení se vztahuje na všechny občany včetně vlastníků. ” Kulturní památky jsou tedy v listině charakterizovány jako jeden z jevů, který je třeba ve smyslu naplňování lidských práv chránit azabránit jeho poškozování.
