U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V předjaří nezavrzá jen skřivánek
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
Nějaký den po Hromnicích už bývá často roztátý sníh a sluníčko začne vyhřívat předjarní krajinu. Taková pohoda nutí člověka jít se podívat do polí a luk, jestli už tu netrylkuje skřivánčí národ, jak říká letitá pranostika.
Vposledních deseti letech si ale ornitologové z celé Evropy stěžují, že skřivanů polních rok od roku ubývá. Pozorovat proto dnes skřivánčí návrat do našich polí a luk už není tak samozřejmě běžné, jako bývalo. Ještě nesnadnější je najít místa příletu hejnek těchto plachých ptáků, kteří se musí krýt v travnatém porostu před nestálým počasím. Navíc si je lze splést s dalšími ranými ptačími navrátilci – linduškami lučními, které jsou svým hábitem podobné. Tyto stejnokabátníky umí od sebe na první pohled bezpečně rozpoznat jen lidé s dostatečnou ptáčnickou zkušeností.
Rozjásanou píseň skřivana polního zná samozřejmě každý; horší už je to s jeho vizáží. Postavou se podobá většímu štíhlému vrabci, je celý okrově skvrnitý a zespodu bělavý. Sameček od samičky jsou k nerozeznání; snad jen ona se vyznačuje křehčím vzhledem. Skřivan často sedá na zemi a při tom se mu na hlavě postaví z peří malá stříškovitá čepička, tmavší než záda. V delším ocásku se dají zahlédnout po stranách také bílé lemy – nejzřetelnější jsou v letu.
Zjara se k nám vracejí skřivani v malých hejnkách, která se brzy rozpadají do párů a každý si hledá svůj okrsek pro hnízdění. Sameček v něm začne vytrvale prozpěvovat překypujícími trylky flétnových tónů. Změní-li vrtkavé počasí náladu znovu do sněhové nadílky, skřivani se opět shluknou do houfu a trvá-li nečas delší dobu, vrací se zpět kus cesty k jihu. Sotva ale sluníčko vylepší povětrnostní podmínky, bývají hned nazpátek a ozývají se v polích švitořivým trylkem „trrruilit“. Skřivan umí velmi čile pobíhat drobnými krůčky na hnědých nožkách mezi trávou a stále hledá různá semena a drobný hmyz.
Se skřivany k nám koncem února přilétají na louky a do okrajů polí také lindušky luční. Jejich pronikavý trylek není příliš slyšet, proto unikají větší pozornosti. Hábit mají skřivanobarvý; oko ornitologa je však ale vidí trochu do špinavého zelenkava. Na hlavě nemají ani náznak čepičky, jakmile se posadí na zem. Úplně se na ní ztrácejí, když znehybní a přikrčí se.
Neomylně se prozradí, jsou-li vyplašeny, protože se ozývají vysokým hláskem znějícím jako: „ist, ist“. Jeho vícero opakování má také pro ostatní soukmenovce význam varování před naší přítomností. Neklamným poznávacím znakem lindušky luční – i na větší vzdálenost při pohledu dalekohledem – bývají její světle červenavé nohy. Jsou obzvlášť dobře vidět, když se usadí na vyvýšené krtině nebo kamenu, což ráda činí. Na jarním tahu se lindušky se zálibou zdržují kolem zaplavených míst v lukách. Dlouho ale nikde nevydrží, jejich skupinky pospíchají na svá hnízdiště do vyšších nadmořských výšek k rašeliništím a mokřadům luk. Tam teprve samečci zahájí ve svém hnízdním okrsku opravdovou zpěvohru svatebního obřadu. Vylétají z nějakého vyvýšeného místa vzhůru a šikmo klouzavě s rozevřenými křídly na něm znovu přistávají s řadou hvizdů, zakončených trylkem.
Popisy k obrázkům
Skřivan polní
Linduška luční
Autor fotografií: FOTO AUTOR
