U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V lese pozor i na veverku
Kategorie: Volný čas | Autor: Josef Duben
Na jaře a zejména v létě proudí do přírody celé zástupy těch, kteří si chtějí odpočinout, potěšit se pohledem na volnou přírodu, případně se chystají sbírat nějaké lesní plody. Často se mohou potkat s některými lesními či lučními obyvateli. Někdy to s sebou ovšem přináší určitá rizika.
Nedávno mi vyprávěl kamarád Josef, zvěrolékař, že se na něj obrátila paní, která byla s dětmi v lese na houbách. Tam se setkali s roztomilou veverkou. Jiříček si ji pohladil a veveruška ho svými ostrými zoubky kousla a utekla. Co jiného jí měl Josef říct, než že musí se synem vyhledat lékaře a podrobit se vyšetření, jestli Jirkovi nehrozí vzteklina. I veverka ji totiž může mít. Městský člověk a zejména dítě je nadšeno, když může spatřit nějaké divoké zvíře zblízka. Ale víceméně bezpečné je to pouze u babičky na venkovském dvorku nebo v zoologické zahradě. Tedy tam, kde jsou zvířata na lidi zvyklá. Divoké, to je v přírodě volně žijící zvíře, které nechá člověka přijít tak blízko, že si na ně může sáhnout, je s největší pravděpodobností nemocné nebo poraněné. V obou případech může být člověku nebezpečné. S čím se tedy může návštěvník volné přírody setkat? Na počátku léta je možné najít malé, zdánlivě opuštěné srnče. Jeho matka je však většinou nedaleko a čeká, až se potencionální nepřítel, za kterého považuje i člověka, vzdálí. Jde-li opravdu o sirotka, což lze zpravidla poznat podle mrtvé matky, neměl by člověk mládě odnášet, ale vyrozumět mysliveckého hospodáře. Podobně, ale ještě rychleji, by měl návštěvník lesa postupovat při spatření “krotké” lištičky nebo jiného zvířete, třeba dospělého srnce, již zmíněné veverky nebo jezevce. Mohou totiž mít vzteklinu. Je potřeba urychleně informovat mysliveckého hospodáře, případně i příslušnou okresní veterinární správu. To platí i při nálezu jakéhokoli uhynulého zvířete. V žádném případě na ně nesahejte, a pokud je to nezbytné, použijte jako rukavici například pevný igelitový sáček od svačiny. V případě vztekliny totiž dochází k infikaci člověka tělními tekutinami nemocného zvířete. U živých zvířat to je nejčastěji slinami při pokousání. Nález zákonem chráněných živočichů je třeba hlásit příslušnému okresnímu úřadu, popřípadě správě národního parku nebo chráněné krajinné oblasti. Příčina úhynu divokého zvířete může být různá a samozřejmě ne všechna onemocnění jsou přenosná na člověka. Například u černé zvěře – divokého prasete – existuje možnost, i když dnes minimální, že uhynulo na klasický mor prasat. Ten sice není nebezpečný člověku, ale kdyby se nákaza přenesla na domácí prasata, bylo by to na pováženou. Tento klasický mor prasat byl u černé zvěře u nás diagnostikován naposled v listopadu 1999 a u domácích prasat byl zjištěn před více než pěti lety. V devadesátých letech byl zjišťován u divokých prasat při hranicích s Rakouskem a Slovenskem. Jistým nebezpečím pro člověka je výskyt tularémie, která se sice úspěšně léčí antibiotiky, ale jde o nepříjemné onemocnění, doprovázené teplotami. Nakazit se může ten, kdo přespí někde v seně či slámě, znečištěných výkaly myší. A co hadi? Případy uštknutí bývají poměrně řídké, ale vždy je třeba okamžitě vyhledat lékařskou pomoc. Had, tedy i zmije, je tvor plachý a zpravidla se odplazí dřív, než k němu člověk dorazí. V místech jejich pravděpodobného výskytu, na slunečných stráních, je ale třeba být obezřetný. Pamatuji případ z Krkonoš, kde děti našly malého hádka. Nepoznaly, že jde o zmiji. Hádek se nehýbal, tak na něj házely kamínky. Stále nereagoval, tak do něj strkaly klacíkem. Ani to s ním nehnulo. Tak se malý Petr osmělil a strčil do něj prstíkem. To už nenechala zmijka bez odezvy a kousla ho. A pak nastal poplach, honem k doktorovi! Naštěstí vše dobře dopadlo. Jsou samozřejmě případy, kdy člověk může nalezenému zraněnému nebo opuštěnému zvířeti pomoci. Ne každý má však potřebné informace a vytrvalost. Například při péči o mláďata savců matka často mláděti olizuje bříško a okolí řitního otvoru, aby tak podpořila trávení a vyměšování. Zkušený chovatel to může nahradit masírováním jemnou tkaninou namočenou nejlépe v dětském olejíčku. U ptáků, kteří vypadli z hnízda, bývá pomoc většinou marná, protože často bývají poraněni, případně jsou ve špatném stavu – proto také prohráli v soutěži se svými životaschopnějšími sourozenci v hnízdě o sousto od rodičů. Mnohé ptáče mimo hnízdo je již vylétlé a při pozorném sledování se můžeme přesvědčit, že je rodiče krmí. Ale i odchov zdravých ptáčat je obtížný. Je třeba krmit je jejich přirozenou potravou – hmyzem (ať jde o druh hmyzožravý nebo zrnožravý, v hnízdě totiž všichni přijímají živočišnou stravu), navíc v krátkých intervalech, maximálně po jedné hodině. Pozor, mouchy jsou málo výživné. Provází-li nás do přírody pes, případně kočka, nesmíme zapomenout na jejich očkování, zejména proti vzteklině. Očkování je ovšem povinné každoročně obnovovat. Tím jsme nechtěli nikoho od procházek do přírody odradit. Jen upozornit, že určité opatrnosti je vždy třeba.
