V krkonošských kopcích

Z hlavní silnice, na níž mokvaly po dešti už jen zbytky sněhu, jsme vyjeli zhruba 300 metrů vzhůru mezi bílými mantinely a pak vystoupali ještě pořádný kus v hlubokých stopách, které mířily k několika chalupám na kopci.

Červená roubenka, v níž nás očekávají paní Zuzana s manželem Amirem, je zapíchnutá mezi stromy v namrzlých závějích. Právě včas se od ní odloupla mužská postava a navigovala nás správnou stopou. Paní domu nás vítá na prahu stavení, které koupil její otec před téměř padesáti lety.

Červenobílé roubence to ve sněhu sluší. Trámy jsou natřeny
červenou fermežovou barvou a povrch spár je doplněn pružným
akrylátovým tmelem

Touha po horách

Nápis „Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem přicházíš“ v roubené stěně vpravo nás zve do velké světnice zaujímající celou přední část chalupy. Stůl, na který Zuzana servíruje kávu, čaj a koláč, je příjemně poblíž kachlových kamen. „Ty nechal postavit před lety můj tatínek. Kachle koupil z rozebraných starých pokojových kamen v Liberci,“ reaguje Zuzana na naše obdivné pohledy. A usedá k nám se starým příběhem.
„Pocházím z Benátek na Jizerou, kde otec dělal notáře. V sedmdesátých letech minulého století si hodně lidí z města pořizovalo domky a chalupy na venkově. Tatínka mocně táhly hory, ač zpočátku nebyl lyžař. Když v devětašedesátém sehnal od známých kontakt na majitele této chalupy, kteří si stavěli dole ve vsi dům a prodejem chtěli získat peníze na jeho dokončení, bylo mi pět let. Skoro rok ještě nechtěli bývalí majitelé chalupu opustit. Rodiče nakonec ztratili trpělivost – a oni šli do nedokončeného,“ vzpomíná Zuzana.
Prý byl tenkrát v roubence nad údolím pěkný nepořádek. „Tam, co je dnes dřevník, měli chlívek, kde zůstala dost vysoká vrstva hnoje. Tatínek ji musel vyhrabat a vyvézt, stejně jako hromadu šrotu na krmení, která byla dokonce tady ve světnici u štítové stěny. Pak rodiče vyklidili pokojík vzadu ve zděné části chalupy, kde dnes spíme. Naši předchůdci tam házeli, co zrovna nepotřebovali, dokonce i odpadky. Nechtělo se jim s tím asi běhat ven, i když tenkrát bylo v lese několik skládek odpadu. Už jsou samozřejmě pryč. Teď si kupujeme pytle a nosíme odpadky k cestě, tam, co parkujete. Ale v zimě často se sběrným autem nahoru nevyjedou a musíme pytel odvléct až dolů ke kostelu,“ líčí chalupářka zimní horské starosti.

V síni s měkkými nerovnostmi stěn jsou
vedle vstupních dveří jednoduché schody
do podkroví

Staví se jen v zimě

Zima vymezovala také dobu, kdy mohl do kopce vyjet náklaďák, když se v počátcích dělaly v chalupě větší stavební úpravy. V Krkonoších se dá počítat zhruba se šesti měsíci. „Já jsem byla ještě malá, ale bratr, který je o tři roky starší, se zapojil do práce, stejně jako celá rodina. Občas se k nám přidali i přátelé a z téhle místnosti se stala doslova noclehárna. Postele byly kolem dokola. Vešel se sem už jen stůl se židlemi. A místo kachlového sporáku tu byla jen malá kamínka.“
Zpředu prý chalupa zůstala prakticky stejná, jen do podkroví nechali noví majitelé osadit větší okénko. Při levé podélné stěně zvětšil Zuzanin tatínek chráněný vstup, aby bylo kam dávat lyže, saně a boty. A uvnitř bylo hlavně nutné všechno vyčistit a umýt. „Myly se dokonce i stropy, které se naši nakonec rozhodli podbít překližkou a vytapetovat, protože shora pořád něco padalo. Bylo to provizorní řešení, ale tapeta jakž takž drží, tak jsme vše zatím nechali při starém,“ konstatuje chalupářka. Hrozí se toho, že by se světnice a možná i ta v podkroví nějaký čas nedaly obývat, což si prý zatím nedovedou představit.
Problémem, který obyvatele roubenky trápí už léta, je voda. Dnes už sice nechodí s kýblem k sousedům jako kdysi a suchý záchod taky zmizel. Před 20 lety, kdy začal se Zuzanou na chalupu jezdit Amir, který je stavař, nechali vodu zavést do stavení a napojili se na sousedy. „Mají studnu a čerpadlo a co nespotřebují, proudí k nám a ještě k dalším sousedům. Ale když jsou sucha, je vody málo,“ přidává se Amir. „Moje maminka je Češka a otec Egypťan,“ reaguje pak na mou zvědavost ohledně jména.

Na kuchyňku navazuje směrem
ke štítové stěně přístěnek s palandami

Změny za pochodu

Před těmi dvaceti lety se dnešní majitelé rozhodli i pro další změny. Zuzana měla k chalupě větší vztah, a tak se domluvila s bratrem, že si ji ponechá ona a upraví podle svého. „Rodiče tady měli nábytek po babičce, byl dost fórový, nelíbil se nám. Skončil na půdě. Máme tam vzadu skladiště – leccos se při úpravách hodí. Do světnice jsme s manželem doplnili starší kousky, které se do chalupy lépe hodí. Já mám v zimě v oblibě hlavně ušák,“ přiznává paní domu.
Postele z obvodu světnice prý zmizely už dřív, zůstala jen jedna válenda, ostatní jsou v přístěnku za kamny. „Koutek byl uzavřený prkny z obou stran, vcházelo se tam dvířky. My jsme jednu stěnu oddělali, je tu jen lehký závěs,“ ukazuje Amir palandy nad sebou, kde spávali jejich synové. Když dorůstali, vybudoval jim v podkroví pánský pokojík obložený dřevem. Jenže jednadvacetiletý Dan a o dva roky mladší Tom mají v současné době trochu jiné zájmy.
„Mají období, kdy se jim do hor moc nechce, ale když je nějaká práce, rádi přijedou,“ chválí je otec. „Moc mi pomohli například se střechou. Dávali jsme na ni plastový šindel, který v horských podmínkách podstatně víc vydrží než dřevěný. Zároveň jsme podkroví izolovali Rockwoolem. Když teď nahoře zatopíme v krbových kamínkách, vydrží teplo déle než dole.“
Amir přiznává, že o chalupu pečuje rád, ale do složitějších truhlářských nebo zednických prací se nepouští. V horách se prý dají sehnat dobří řemeslníci. „Všechno, co je tady nové dřevěné, tedy kromě obkladu v podkroví, do kterého se pustil Amir sám, dělal soused truhlář. Za ta léta je to náš kamarád. Jeho táta měl dole hospodářství,“ vysvětluje Zuzana. „A jeho brácha je zedník, který dělal s manželem venku dlažbu, aby se sem hodila. Býval tam beton, nevypadalo to hezky.“

Před dvaceti lety sem pořídili chalupáři
starší kvalitní nábytek

Skoro jsme tu zdomácněli

Stejně jako interiér, mění se postupem času i okolí chalupy. Smrčky, které sázel Zuzanin otec, vyrostly do majestátní výše a chrání stavbu před větrem. Dřevěná konstrukce vleku pod chalupou se rozpadla, mladí jezdí lyžovat na Benecko. „My jsme se tu s bráchou něco nalyžovali,“ ohlíží se Zuzana do dětství. „Táta zabudoval pod švestkou cívku s kovovým lanem a tahal nás nahoru. Když jsme povyrostli, udělal soused vlek, který dokonce obíhal dokola.“
Amir se naučil lyžovat až ve třiatřiceti, ale dává přednost pěším procházkám. „Chodíme po okolí rádi hlavně v létě, pohyb je jednodušší. Je tu krásná příroda, louka nad námi pohádkově kvete…“ Svorně pak přiznávají, že si život bez chalupy nedovedou představit. Ve městě o víkendu prý ani nevědí, co s časem. Horská vesnička nabízí příležitosti ke sportování, k pohybu, ale i společenské vyžití.
„Všichni se tu znají a užívají si společně různé svátky. Vánoce a Silvestra slavíme výhradně tady. Celá vesnice se sejde pod námi na louce a pouštějí se rachejtle. Na Tři krále pak přijdou tradičně oblečení koledníci, zazpívají, udělají nade dveře znamení. Velikonoce jsou tu taky krásné. Místní chodí muzikou, zahrají, trochu se pohovoří, popije… Máme tu hodně přátel. Mnohem víc než ve městě, viď,“ obrací se Zuzana na manžela.
Je právničkou a pobyt v horách miluje. Vlastně už od svých pěti let. Za tu dobu člověk někde skutečně zdomácní. V zimě je nejlíp v chalupě u kamen, Zuzana ráda uvaří nějakou krkonošskou nebo i egyptskou specialitu, v létě, pokud nejsou někde na túře, rádi posedí venku. „Udělal jsem pod starou švestkou malé pódium,“ přidává se Amir. „Chceme požádat souseda, který nedávno koupil domek s velkým pozemkem pod námi, zda by kousek neprodal. K chalupě patří jen proužek okolo. Postavil bych tam nějakou boudu na uskladnění věcí. A zkusili bychom tady přece jenom najít pramen,“ těší se chalupář. A my přejeme, ať se vše podaří, a kloužeme kopcem dolů.

Text: Marie Rubešová
Foto: Martin Mašín

V krkonošských kopcích

V krkonošských kopcích