U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
V Krakonošově zahrádce
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Pokud poudačky, jimiž je protkaný ten zádumčivý kout na východě Čech, nelžou, právě tady panuje Krakonoš, který pracovitým přeje a lenochy a vandaly trestá. Jiří Bříza našel do jeho “zahrádky” cestu před více než čtvrt stoletím, v době, kdy se začaly objevovat zákazy táboření na místech, která měl rád. Kdybychom spočítali, kolik se vejde do těch sedmadvaceti roků víkendů, budeme znát téměř přesně počet jízd rodiny Břízovy od Prahy směrem na Jilemnici a ještě výš k nebi…
Na tom, že Krakonoš přeje pracovitým, je mnoho pravdy. Lenoch by tu totiž nepřežil. Jiří Bříza navíc tvrdí, že na jejich samotě se člověk může pořádně zahřát jen prací. Věřme mu, i když ho ze lži usvědčuje teplo, které štědře rozdávají kamna uprostřed sednice i polena, vyrovnaná až pod sedlo kůlny sousedící s chalupou. Při kácení stromů ve vlastním lese, jenž k usedlosti odpradávna patří, při opracování kmenů i štípání dřeva se však se synem Tomášem bezpochyby zahřáli ještě víc.
Zaplatil stavbu životem?
Tomáš studuje posledním rokem historii na filozofické fakultě. Proto moc rád pomáhal tátovi pátrat, kdo žil v jejich chaloupce před nimi, i po tom, jak je vlastně stará. Z jilemnického Grundbuchs Extraktu zjistili, že: “Léta Páně 1755 dne 19. máje Jozef Kaván jest sobě vystavil chalupu na panský půdě, která jest vysauzována za sumu 20 zl.” Už pět roků nato, 26. decembra, ji však kupuje “se vším právem a příslušenstvím od vdovy po neb. Jozefovi Kavánovi za sumu trhovou 82 zl. Jan Holubec.” Kaván si nového obydlí moc neužil. Stavba v kopci, kde k dřevu bylo blízko, ale všechno další se muselo nahoru vyvézt a vynosit, mu zřejmě dala zabrat. A nový majitel? Složil zhruba polovinu smluvené sumy a zbytek si půjčil. V zápisu pak figuruje dvanáct věřitelů a částky, které jim má ročně splácet. Vše je zapsáno pěkně nářečím. Holubec bude splácet Kavánově vdově, dále Pavloj Fišeroj, Janoj Pavlejkoj, Jiříkoj Janouchoj… a taky Jakuboj Břízoj (no prosím!). S potěšením čteme i zápis z roku 1791, stvrzující, že Jan Holubec odkoupil nějaké vrchnostenské činžovní pole. Končí těmito slovy: “Vše věrně a bezelstně pro větší upevnění toho jest přítomný kontrakt od obojí strany podepsán a pod vrchnostenským ratificirovaním do kruntovní knihy v patřící místo vtělen a pak kupujícímu do rukou vydán, jež se stalo v zámku Jilemnici…”
Vejminek až do obojich smrti
Od Holubce Jana koupil chalupu šest roků nato Holubec Václav (příbuzenský svazek není uveden). Stvrzuje, že i on bude stejně jako jeho předchůdce “dle urbáře 20 dní pěší roboty buď in natura a neb na penězych relnirovat, za kterou se tenkráte platí po 6 kr. K tomu bude ourok místo přádla, peří, popela lifrovního a dobytčí píce platit a následouní vejminek držet, totiž že zabezpečí prodávajícímu být s jeho manželkou při světle a teple, nabídne potřebnou službu, každoročně 13 liber másla, záhon pro zelí, 2 čtvrce lněnýho semena sejt, též i kozu při hospodářovým obroce držet a to všechno až do obojích smrti”. Některé stránky jsou psané česky, jiné německy či latinsky – prý podle toho, který písař byl zrovna po ruce. Kniha života dávných obyvatel oné krkonošské chalupy, která tu stojí téměř 250 roků, se před jejími současnými vlastníky otevírá právě proto, že “Břízojc student” rozumí všem třem. Vynechme však další generace rodu Holubců a přeskočme přes manžele Votočkovi k Františku a Marii Gaizlovým. Právě za ně, v době, kdy už žili v domově důchodců v Rokytnici nad Jizerou, prodal jejich zplnomocněnec chalupu i 50 arů polností a lesa Jiřímu a Ĺubě Břízovým. Smlouva byla sepsána a notářsky ověřena 5. dubna 1973.
Je na horách – i u vody
On chtěl chaloupku na horách, ona u vody. Když Jiří říká, že kvůli ženě koupili tuhle, neboť je díky čtyřem pramenům v kopci skutečně “u vody”, smějou se mu i fousy. Dnes je tu i jeho žena skutečně šťastná, ale zpočátku ji tu držela skutečně jen veliká láska. “Neměla jsem tenkrát vůbec vztah k venkovu. A tady už sice nebyly krávy jako dřív, ale koza, husy a veliké hnojiště pod okny,” vzpomíná teď už s úsměvem. “Nejdřív jsme museli chalupu celou zezadu odkopat od kopce do hloubky tří metrů, abychom mohli položit izolaci a nešla sem voda. Materiál jsme vozili shora od cesty skoro půl kilometru na trakaři. Mužský, to znamená manžel a jeho otec, který je umělecký truhlář a moc nám pomohl, si nakládali cihel víc, já zvládla třináct.” Když už byla v jiném stavu, cihly oklepávala, protože koupili materiál z bouračky. Prý jich byly hromady. Neměli na míchačku ani na cirkulárku, o sekačce ani nemluvě. Vstávali v šest ráno a večer v devět padli do postele. Ĺuba v ponožkách, protože ji tu pořád byla zima (někdy se teploty v červenci “vyšplhají” jen na osm až deset stupňů). Když už “za zády” stavení ležela vrstva kamenů, drenáž a dvě vrstvy IPA izolace, bylo líp. Zmizelo hnojiště a přestěhoval se záchod, který býval původně hned u vchodu do stavení – a bez žumpy, suchý. Fakt, že chalupa stojí u vody ocenili ještě víc, když do chalupy přibyl třetí Bříza. Byly mu tenkrát čtyři měsíce – a kamarádky Ĺubě šetrně říkali, že je to nezodpovědnost…
Ne každá zeleň uklidňuje
“Nemysli si, že když jsme měli stavební úpravy za sebou, nebylo co dělat,” zůstává Jiří, s nímž se už pár let známe, u tykání. “Pěkně zabrat nám dalo i vnitřní zařízení. Roubené stěny byly čímsi natřené a celé špinavé, kachlová kamna matně černá, ostatní nábytek natřený hráškově zeleným emailem. Proč právě zeleně? V Krkonoších žili tkalci a chodili do fabrik s dílem. Aby ušetřili, občas tam ukradli barvu. A stroje byly bohužel všude natřené nazeleno. Takže jsme škrabali, opalovali, čistili, natírali, konzervovali, renovovali, obkládali a přestavovali. Ĺuba navíc vaří, pere, žehlí. Má můj obdiv, to, co zvládne, by široko daleko žádná jiná ženská nedělala.” Tím totiž ještě horské radosti nekončí. Bylo třeba sekat trávu, což není ve dvacetistupňovém svahu zrovna snadné. A když se skončilo s trávou, začalo se hrabat listí, kterého je z nejblíže rostoucích javorů a jasanů požehnaně. To platí samozřejmě i v čase přítomném, jen s tím rozdílem, že dnes už mají chlapi křovinořez a rotační sekačku s pojezdem. I s tímto vybavením se jim podaří posekat všechny louky, patřící k chalupě, jednou do roka a plochu pod a kolem ní dvakrát. Na hrabání listí ve svahu zatím nikdo nic geniálnějšího než hrábě nevymyslel. Při tom i onom trpí záda, kotníky – stroje nevyjímajíce.
S filozofií horalů
Přestože se skutečně zahřívají nejvíc prací a Krakonoš bere nad tím krajem dešťovou duchnu do ruky mnohem častěji než sluníčkovou basu, miluje Jiří Bříza svou chalupu hluboce a bezvýhradně. Těší se na majestátní ticho rušené jen šepotem lesa, tu a tam štěknutím srnce nebo tlapkami kuny, která občas přijde – nezvána – na návštěvu. Miluje dřevo vonící pryskyřicí (protože už ho neseká sám) a taky bílé nekonečno sněhu, patřící ke každoroční zimní výzdobě. Od první listopadové vločky se těší na Vánoce, které už neumí prožít nikde jinde. Přestože se sem v zimě nedá vyjet ani jeho šikovným auem s pohonem na všechna čtyři kola a posledních několik kilometrů je třeba vystoupat i s bagáží po svých (žádné těžké dárky se u Břízů “nenosí”). Přestože jim loni někdo ukradl sněžnice, na nichž se po neprošlapané a neprotažené cestě capalo přece jen líp. Nasákli filozofií horalů. A ti vědí, že když chalupa zapadne sněhem, musejí se spolehnout sami na sebe. Co se má stát, stane se. “Dnes už je hej, mnozí si koupili mobil a na obecním úřadě je sněžný skútr. Ale pamatujeme i situace dramatické. Soused za lesem dostal zánět slepého střeva – a všichni z okolí ho sváželi dolů v peřinách na rohačkách,” vzpomíná Jiří. “Dokonce lidi mívali pro jistotu připravenou i rakev. Když někdo umřel uprostřed zimy, počkal za chalupou až do jara.” Na bílou nadílku však mají Břízovi i veselejší vzpomínky. Hlavně na to, jak s malým Tomášem stavěli každoročně parádního sněhuláka, bobovou dráhu a někdy dokonce iglú. S úsměvem nakonec začala Ĺuba brát i to, že když zima přišla nečekaně brzy, marně hledali pod sněhem celer – a když ho našli, byl úplně dutý, vyžraný slimáky. A pórek jeden rok nenašli vůbec. Ostatně v Krakonošové zahrádce si člověk nevybere. V létě zase sežerou zelí housenky a všechno ostatní, včetně kytiček, srnky. Nechutná jim jenom salát a špenát. Ale nejásejte předčasně, o salát se spolehlivě postarají slimáci, takže zbývá špenát. Pokud to Ĺubu nepřestane bavit, budou možná jejímu Jiřímu za dvacet roků v kraji říkat “železnej dědek”.
